čís. 2432.

Ústavní listina (zákon ze dne 29. února 1920, čís. 121 sb. z. a n.). Imunita.
Opatření sněmovny Národního shromáždění, jímž byl poslanec vydán soudu ku trestnímu stíhání, nepozbývá platnosti rozpuštěním sněmovny (§ 24 úst. list.).
Byl-li vydaný poslanec znovu zvolen, jest v trestním řízení proti němu pokračovati, aniž by bylo znovu domáhati se jeho vydání a trestní řízení za tím účelem přerušiti.
Přerušil-li soud přes to usnesením řízení a žádal nově zvolenou sněmovnu Národního shromáždění za opětné vydání, jest ku zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona (§§y 33, 292 tr. ř.) vyřknouti, že oním usnesením a dožádáním byl porušen zákon, nelze však usnesení to zrušiti.
Ustanovení poslední věty §u 292 tr. ř. lze použiti jen, jde-li o usnesení nebo opatření soudu, jímž byl obviněný ve svých právech nezákonně zkrácen.
(Rozh. ze dne 25. června 1926, Zm 1 263/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Usnesením zemského trestního soudu v Praze při hlavním přelíčení ze dne 25. ledna 1926 v trestní věcí proti Václavu M-ovi a Antonínu J-ovi pro přečin proti bezpečnosti cti, pokud jím bylo vysloveno, že se trestní řízení proti Václavu M-ovi přerušuje ve smyslu výnosu ministerstva spravedlnosti ze dne 5. srpna 1920, čís. 25751/20 podle §u 412 tr. ř. za účelem opětovného dožádání Národního shromáždění o vydání Václava M-e ku trestnímu stíhání, jakož i dožádáním téhož soudu ze dne 11. února 1926, jímž bylo presidium poslanecké sněmovny Národního Shromáždění požádáno za vydání poslance Václava M-e ke trestnímu stíhání, byl porušen zákon v ustanovení §u 24 ústavní listiny ze dne 29. února 1920, čís. 121 sb. z. a n. Zmateční stížnost se zavrhuje, pokud navrhuje, by ono usnesení bylo zrušeno.
Důvody:
Podle spisů zemského trestního soudu v Praze podal Alois Κ., dne 17. července 1924 u zemského trestního soudu v Praze návrh na trestní stíhání Václava M-e, člena poslanecké sněmovny N. S., a Antonína J-a, zodpovědného redaktora časopisu »C.«, pro přečin proti bezpečnosti cti, spáchaný obsahem článku uveřejněného v onom časopisu v čísle 171 ze dne 22. června 1924. Přípisem zemského trestního soudu v Praze ze dne 26. července 1924 bylo presidium poslanecké sněmovny N. S. požádáno za vydání poslance Václava M-e к trestnímu stíhání, jež podle přípisu předsednictva poslanecké sněmovny N. S. ze dne 15. prosince 1924 bylo uděleno. V trestním řízení bylo pokračováno, dne 21. července 1925 byla na poslance Václava M-e a Antonína J-a podána obžaloba pro přečin podle §u 1 zákona ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n., dne 5. října 1925 konáno před zemským trestním soudem v Praze hlavní přelíčení, jež však bylo odročeno ku provedení dalších důkazů. Nové hlavní přelíčení ustanoveno ke dni 25. ledna 1926, pří němž ihned po zahájení bylo k návrhu obhájce Václava M-e usneseno, že trestní řízení proti poslanci Václavu M-ovi se vylučuje podle §u 57 tr. ř. k samostatnému projednání, dále, že se trestní řízení proti poslanci Václavu M-ovi přerušuje ve smyslu výnosu ministerstva ispravedlnosti ze dne 5. srpna 1920, čís. 25751/20 podle §u 412 tr. ř. a že dále bude pokračováno pouze proti spoluobžalovanému Antonínu J-ovi. Usnesení to zaznamenáno tak, jak uvedeno v protokolu o hlavním přelíčení; důvody k němu připojeny nejsou, než z toho, že úvodem k usnesení tomu — čís. 2432 —
423
se praví, že se vyhovuje obhájcovu návrhu, lze za lo míti, že soud si osvojil odůvodnění obhájcem přednesené, že prvotní usnesení Národního Shrom., jímž byl poslanec Václav M. vydán soudu ku trestnímu stíhání, pozbylo platnosti rozpuštěním sněmovny, takže jest nutným znovu žádati Národní Shromáždění o vydání poslance Václava M-e ku trestnímu stíhání. Proti usnesení tomu nebyl podán opravný prostředek. Zemský trestní soud v Praze pak přípisem ze dne 11. února 1926 požádal presidium poslanecké sněmovny N. S. za vydání poslance Václava M-e ku trestnímu stíhání pro přečin proti bezpečnosti cti, spáchaný oním článkem, a na dotaz předsednictva sněmovny poslanců přípisem ze dne 23. února 1926 mu sdělil, že jde o touž trestní věc, ve které byl poslanec Václav M. — jak shora uvedeno — již vydán, a na odůvodnění opětovné své žádosti za vydání uvedl: » . . .. poněvadž však podle §u 24 ústavní listiny má člen Národního Shromáždění vydán býti příslušnou sněmovnou, — což se sice stalo, — poslanec Václav M. však opětným svým zvolením stal se členem nové sněmovny, a touto vydán nebyl, usnesl se soud na tom, by nově zvolená poslanecká sněmovna byla znovu požádána o vyvolání usnesení, že se poslanec Václav M. vydává ku trestnímu stíhání«.
Tímto usnesením zemského trestního soudu ze dne 25. ledna 1926 byl porušen zákon. Aby se došlo ke správnému řešení, třeba zodpověděti dvě otázky: jednak, zda rozpuštěním sněmovny pozbylo účinnosti její opatření ohledně vydání obžalovaného Václava M-e, jednak, zda obžalovaný svým novým zvolením nestává se opět absolutně immunním i vzhledem к trestnímu řízení, o něž jde. K oběma otázkám jest odpověděti záporně. Immunità jest osobním právem poslancovým všeobecného rozsahu, jehož obsahem jest nestihatelnost pro delikty. Toto osobní právo může býti pro určitý konkrétní případ suspendováno tím, že vydáním ku stíhání přestává toto osobní právo nestihatelnosti a to pro určitý konkrétní případ; jinak zůstává však toto osobní právo nedotčeným ve svém celém ostatním obsahu. Suspense tohoto práva má však ten účinek, že vydaný člen sněmovny jest podroben v daném případě ve všech důsledcích všeobecně a pro každého platným předpisům. Podle všeobecně platných předpisů musí býti zahájené trestní řízení zákonným způsobem ukončeno. Vyvolala-li sněmovna, vydavši svého člena ku stíhání, ten stav, že trestní řízení bylo pravidelně zahájeno, musí tento stav setrvati až do úplného skončení tohoto zahájeného trestního řízení. Vydáním poslance ku stíhání sněmovnou, jež v té době byla k rozhodnutí o tom příslušnou, vznikl státu nárok na stíhání jeho jako každé jiné osoby, proti právnímu řádu se prohřešivší, a obsahem nároku toho jest, by provinivší se osoba byla podle platných předpisů za svůj čin potrestána. Nárok ten na trestání odůvodňuje požadavek na přirozené procesuálni zakončení zahájeného řízení. Další osud sněmovny, která obžalovaného vydala, jest bez veškerého účinku na další průhěh věci. Opatření sněmovny, kterým určitá věc byla konečně vyřízena, podržují účinnost trvale a nepozbývají ji jejím případným zánikem. Rozhodnutí, kterým dán jest souhlas ku trestnímu stíhání, jest zajisté opatřením, kterým dotyčná věc, sněmovně ku projednání a rozhodnutí předložená, byla konečně vyřízena, t. j. takovou věcí, ohledně které žádného dalšího řízení již třeba není, i kdyby sněmovna i dále byla působila. Nevyřízenou zůstala tato věc toliko se strany soudu.
Ani ta okolnost, že byl obžalovaný při volbách dne 15. listopadu 1925 zvolen členem sněmovny, nemá na další pravidelný průběh souzené trestní věci žádného vlivu. Nově zvolené sněmovně nelze upříti kontinuitu se sněmovnou předchozí, neboť ústavní základ i působnost její oproti sněmovně dřívější se nikterak nezměnily a změna jejího složení co do osobností poslanců nemůže přivoditi bezúčinnost pravoplatného rozhodnutí zákonodárného sboru předchozího, který po zákonu otázku vydání člena svého konečně vyřídil pro celý průběh řádného trestního stíhání v daném případě. Požadavek řádného procesuálního zakončení věci, jak byl již dovožen, vylučuje každý vnější zásah do pravidelného chodu trestního řízení. Leč i ratio legis propůjčení immunity poslanců tento názor plně odůvodňuje. Při poslanecké immunite, propůjčené pro činy neúřední, t. j. pro činy, kterých se dopustil člen Národního Shromáždění nejsa u výkonu své poslanecké činnosti, nejde o nic jiného, než by člen Národního Shromáždění tendenčním zatčením, které by se mohlo snad úmyslně státi v době, kdy jeho přítomnosti v sněmovně jest zapotřebí a, kterým by snad mělo býti dosaženo odstranění nepohodlného činitele ve sněmovně, nebo neodůvodněným zavedením trestního řízení, pokud by jím bylo snad lze určitou osobu zbaviti pasivního práv i volebního, nebyl odstraňován od účastenství činnosti sněmovní. Vyslovil- li zákonodárný sbor, jehož stíhaný byl toho času členem, v určitém konkrétním případě svůj souhlas ku stíhání, vyřkl tím, že, prozkoumav celý stav věci, neshledal, že tu jde o tendenční stíhání, o pokus, stíhaného zúmyslně vzdáliti od výkonu jeho poslaneckého mandátu, nýbrž o snahu o odůvodněné uspokojení uražené spravedlnosti. Není proto překážek, by v trestním řízení proti obžalovanému zákonitě zahájeném, nebylo pokračováno a trestní věc pravidelným chodem neskončena. Bylo tudíž zmateční stížnosti podle §u 33 tr. ř. v tomto rozsahu vyhověti a podle §u 292 tr. ř. uznati právem, že usnesením zemského trestního soudu v Praze ze dne 25. ledna 1926, jakož i dožádáním téhož soudu ze dne 11. února 1926 byl porušen zákon v ustanovení §u 24 ústavní listiny ze dne 29. února 1920, čís. 121 sb. z. a n.
Naproti tomu bylo lze zmateční stížnosti vyhověti, pokud navrhuje, by ono usnesení bylo zrušeno. Podle §u 292 tr. ř. omezí se zrušovací soud, shledá-li, že zmateční stížnost na záštitu zákona jest odůvodněnou, zásadně na výrok, že byl v dotyčné trestní věci napadeným usnesením nebo postupem, konaným řízením nebo vyneseným rozsudkem porušen zákon, kterýžto výrok zpravidla nemá účinku na obžalovaného. Jenom když byl obžalovaný takovým zmatečným rozsudkem odsouzen k trestu, může ho zrušovací soud podle svého uvážení buď osvoboditi, nebo použiti mírnější sazby trestní, nebo podle okolností naříditi, by se proti němu konané řízení znovu zavedlo. Podle ustáleného výkladu tohoto ustanovení může zrušovací soud i tenkráte, když zmateční stížnost na záštitu zákona čelí toliko proti usnesení neb opatření soudu, jímž byl obviněný ve svých právech nezákonně zkrácen, protizákonné usnesení zrušiti a po případě naříditi, čeho k zavedení zákonného řízení potřebí. V souzeném případě nelze však tvrditi, že byl obžalovaný Václav M. oním usnesením, jehož zrušení se navrhuje, ve svých právech nezákonně zkrácen nebo vůbec nějak dotčen. Nemá tu tudíž další výrok ve smyslu poslední věty §u 292 tr. ř. místa a bylo proto zmateční stížnost v tomto směru zavrhnouti.

Citace:

č. 2432. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 437-441.