čís. 2406.

»Návratem« ve smyslu §u 323 tr. zák. jest i pouhý vstup na území Čsl. republiky třebas na dobu sebe kratší; nezáleží na účelu návratu (vedení sporu).
Rozh. ze dne 7. června 1926, Zm 2 1.61/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Rozsudkem krajského jako odvolacího soudu v Morav. Ostravě ze dne 1. února 1926, jímž byl obžalovaný podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přestupek podle §u 323 tr. zák. byl porušen zákon v ustanovení §u 323 tr. zák. po případě v ustanoveních §§ů 2 písm. e) a 3 tr. zák.
Důvody:
František K., příslušný do Vídně, tedy rakouský státní příslušník, byl rozsudkem zemského trestního soudu v Brně ze dne 13. června 1925 navždy vyhoštěn z celého území Čsl. republiky, vyhoštění bylo také skutečně provedeno. Dne 24. ledna 1926 byl František K. zatčen policií v Mor. Ostravě, pněvadž se, ač dvakráte vyhoštěn, vrátil do území Čsl. republiky. K. při hlavním přelíčení u tamního okresního soudu dne 26. ledna 1926 se k činu úplně doznal, přiznal výslovně, že jest navždy z území Čsl. republiky vyhoštěn a také přiznal, že se na území Čsl. republiky přes to navrátil. Svůj nedovolený návrat omlouval tím, že prý má v Mor. Ostravě majetek ve výši 173000 Kč sestávající z osobního auta, ohledně něhož vede spor a že se do republiky vrátil, by tuto věc vyřídil. Soud prvé stolice uznal na základě tohoto zjištěného skutkového děje obžalovaného vinným přestupkem podle §u 323 tr. zák. a odsoudil ho podle první sazby tohoto §u za použití §u 260 b) tr. zák. do vězení na 10 dnů, zostřeného 1 postem, bezpodmínečně. Odsouzený K. ohlásil z rozsudku odvolání co do viny a trestu, o němž rozhodoval krajský jako odvolací soud v Moravské Ostravě dne 1. února 1926. Odsouzený setrval při své výpovědi v prvé stolici s dodatkem, že se do republiky vrátil dne 18. ledna 1926 byv vyzván svým zástupcem Drem. G-em, v M. O. se zdržel — čís. 2406 —
360
do 19. ledna 1926, načež jel do N. J., odkud se 20. ledna 1926 vrátil do M. O., načež po dalším třídenním pobytu jel do P-а vyřídit svoje soukromé záležitosti, byl však dne 25. ledna, vrátiv se do M. O., zatčen. Koncipient Dra. G-а., Dr. N., potvrdil jako svědek, že skutečně odsouzený vede v Mor. Ostravě spor a byl Drem. G-em vyzván, by se osobně dostavil. Dr. G-ovi nebylo však známo, že odsouzený byl vyhoštěn z republiky. Krajský soud v Mor. Ostravě jako' soud odvolací rozsudek prvé stolice změnil a odsouzeného sprostil podle §u 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby z toho důvodu, že vzal za prokázáno, že odsouzený se sice, ačkoliv vyhoštěn, na území republiky vrátil, byl však k tomu nucen naléhavými okolnostmi a byl k tomu vyzván svým právním zástupcem a neměl nijak v úmyslu, zde se zdržovati trvale. Mimo to osvobodil odvolací soud obžalovaného proto, že byl (K.) toho názoru, že se může, byv svým zástupcem k tomu vyzván, dostaviti na území republiky beze zvláštního úředního povolení.
Toto rozhodnutí neodpovídá zákonu. Podle §u 323 tr. zák. spáchá tento přestupek, kdo se z jakéhokoliv důvodu na území Čsl. republiky vrátí; tato slova zákona neposkytují opory proto, že by se ke skutkové podstatě přestupku vyžadovalo, by pachatel měl úmysl se trvale na území republiky zdržovati, jak odvolací rozsudek za to má, podpíraje názor svůj citací výnosu ministerstva spravedlnosti ze dne 28. listopadu 1905, čís. 21517. Odvolací soud přehlíží, že tento výnos se týká vypovídacího práva, jež přísluší obcím podle článku 3 říšského obecního zákona, ze dne 5. března 1862, čís. 18 ř. zák. a podle obecních řádů spočívajících na tomto zákonu, a které ovšem zahrnuje oprávnění zakázati bydlení v obci, nikoli však již pouhé přechodné zdržování se v obci (tak rozh. vídeňského nejvyššího soudu úř. sbírka č. 3663). V tomto případě jde o vyhoštění z celého území Československé republiky, na něž bylo soudem uznáno podle §§ů 19 f) a 25 tr. zák., jímž bylo obviněnému zakázáno vrátiti se na území Československé republiky z důvodu jakéhokoliv. Z těchto slov plyne, že rozeznávání, jež činí napadený rozsudek soudu odvolacího, mezi přechodným a delším pobytem vyhoštěného, nemá v zákoně opory. Soudcovský výrok na vyhoštění z území Československé republiky nevztahuje se pouze na delší pobyt (bydlení), jak tomu jest při vypovězení z obce, nýbrž na návrat vůbec, pod kterým dlužno rozuměti i pouhý vstup na území Československé republiky byť i na dobu sebe kratší. (Srovnej rozhodnutí vid. nejv. soudu úř. sbírka čís. 3348, dále rozhodnutí téhož soudu ze dne 17. listopadu 1910, č. j. Kr 7 82/10, uveřejněné ve sbírce Oest. Zeitschrift für Strafrecht pod čís. 159 a Finger Öest. Strafrecht 1914 2 str. 973.). Také další důvod odvolacího soudu, o nějž se osvobozující rozsudek opírá, že obžalovaný, byv svým právním zástupcem vyzván k dostavení se, mohl býti toho domnění, že v takovém případě jest mu volno k vyřízení záležitosti na území republiky vkročiti, aniž by bylo třeba zvláště o povolení žádati, spočívá na právně mylném výkladu zákona. Patrně chce odvolací soud odůvodněním tím poukázati k omylu, v němž byl obžalovaný; než omyl ten není omylem skutkovým, jenž by podle §u 2 písm. e) tr. zák. pachatele vyvinoval, nýbrž v podstatě neznalostí zákona trestního, jež podle §u 3 tr. zák. neomlouvá. Za správného použití zákona bylo tedy obžalovaného uznati vinným přestupkem podle §u 323 tr. zák. Bylo proto zmateční stížnosti podle §u 33 tr. ř. vyhověti a podle §§ů 292 a 479 tr. ř. rozhodnosti, jak se stalo.

Citace:

č. 2406. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 375-377.