čís. 2409

Trestný čin, založený obsahem tiskopisu, přechází teprve započetím rozšiřování z období pokusu do období dokonání. K dokonání trestného činu není zapotřebí, by tiskopis přišel skutečně k vědomosti osob, pro něž byl určen; stačí, bylo-li s rozšiřováním tiskopisu aspoň započato. I když byly povinné výtisky předloženy k censuře, nejde o dokonaný trestný čin, nebylo-li s rozšiřováním tiskopisu ještě započato.
(Rozh. ze dne 10. června 1926, Zm 1 99/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu — čís. 2409 —
366
v Liberci ze dne 11. prosince 1925, jímž byl obžalovaný uznán vinným nedokonaným přečinem podle §u 8 tr. zák. a §u 14 čís. 3 a 5 zák. ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.
Důvody:
Oproti obžalobě, žádající odsouzení obžalovaného pro dokonané přečiny podle čís. 3 a 5 §u 14 zákona na ochranu republiky, shledal nalézací soud v závadném jednání obžalovaného pouze skutkovou podstatu pokusu těchto přečinů. Soud vzal po skutkové stránce sice za prokázáno, že kromě povinných výtisků dotčeného periodického tiskopisu zabaveno bylo ještě několik set výtisků, vzal však též za zjištěno, že kromě zabavených výtisků nebyly vytisknuty žádné další a že ani jeden ze zabavených výtisků nebyl vydán předplatitelům. Z toho dovodil soud, že obsah pozastavených dvou básní nedošel k vědomosti veřejnosti a že proto trestná činnost obžalovaného nebyla dokonána. Toto stanovisko nalézacího soudu napadá zmateční stížnost státního zastupitelství důvody zmatečnosti čís. 5 a 10 §u 281 tr. ř., dovozujíc, že jde o trestnou činnost již dokonanou. Okolnost, že kromě zabavených výtisků nebyly vytisknuty žádné další a že žádný z nich nebyl vydán předplatitelům, mohla by prý kvalifikaci činu jakožto pokusu ospravedlniti jen tehdy, kdyby bylo zároveň zjištěno, že rozšiřování tiskopisu nestalo se žádným jiným způsobem §u 6 zákona o tisku. To však zjištěno není. Naopak okolnost, že zabaveno bylo několik set výtisků, připouští prý závěr, že u výkonu práva podle §u 17 zákona o tisku bylo započato s předložením povinných výtisků současně také s rozšiřováním tiskopisu a že později zabavené výtisky byly již v místnosti, určené k jich rozdělení a rozeslání a že se staly tudíž přístupnými individuelně neurčitému počtu osob. Zmateční stížnost není důvodná. Podle čís. 2 §u 39 zákona na ochranu republiky je čin veřejně vykonán, byl-li spáchán v tiskopise nebo v rozšiřovaném spise, ve shromáždění nebo před zástupem. Je na snadě, že ustanovením tím se pro obor zákona na ochranu republiky a na rozdíl od platného práva určuje jen blíže pojem veřejnosti a to tak, že veřejnost činu lze považovati za dánu jen v oněch čtyřech, v zákoně výčetmo uvedených případech. Naproti tomu neskýtá § 39 čís. 2 zákona sám o sobě dostatečného podkladu pro řešení otázky, kdy dlužno považovati čin za dokonaný, či nedokonaný, byl-li spáchán v tiskopise, zvláště když výrazu »vykonán« nelze beze všeho dáti význam a smysl Slova »dokonán«. Nutno se proto uchýliti k zásadám a předpisům všeobecného práva trestního, najmě zákona o tisku, které platí i pro obor zákona na ochranu republiky, pokud v zákoně tom není jinak ustanoveno. A tu přichází předně v úvahu § 10 (§ 239) tr. zák., z něhož vyplývá zásada, že při trestných činech, spáchaných obsahem tiskopisu, počíná trestnost činu pro osoby tam uvedené tou dobou, kdy dílo, jež se má rozmnožiti, odevzdá se do tisku. Dále sluší si uvědomiti, že k podstatě trestných činů, záležejících v protizákonném působení a vykonávání vlivu na vůli a jednání jiných osob, se vyžaduje, děje-li se tak tiskopisem, rozšiřování tiskopisu, poněvadž jen tak je možno, by obsah — čís. 2410 —
367
jeho stal se přístupným individuelně neurčitému počtu osob. Pojem rozšiřování je pak blíže vymezen v §u 6 zákona o tisku. Z tohoto ustanovení v souvislosti s §em 17 odst. prvý zákona o tisku a s čís. 4 článku 3 zákona z 15. října 1868, čís. 142 ř. zák. vychází dále, že trestný čin, založený obsahem tiskopisu, přechází teprve započetím rozšiřování z období pokusu do období dokonání. To opravňuje dále k záveru, že k dokonání trestného činu není zapotřebí, by tiskopis přišel skutečně k vědomosti osob, pro něž byl určen, jak nalézací soud nesprávně za to má, že naopak stačí, když s rozšiřováním tiskopisu bylo aspoň započato. Na tomto stanovisku stojí ostatně také zmateční stížnost, jak tomu nasvědčuje její poukaz jednak na § 6 zákona o tisku, jednak na rozhodnutí čís. 1704 bývalého zrušovacího soudu ve Vídni. Ona se snaží jen svému názoru, že v souzeném případě jde o čin dokonaný, zjednati průchod úvahou, že z okolnosti, že u obžalovaného bylo zabaveno více set závadných tiskopisů, lze souditi, že obžalovaný, používaje oprávnění §u 17 zákona o tisku, počal současně s předložením povinných výtisků rozšiřovati i ostatní výtisky. Správno je ovšem, že podle §u 17 zákona o tisku je od okamžiku, kdy byly povinné výtisky předloženy k censuře, přípustno započíti s rozšiřováním tiskopisu a že odpovídá povaze věci, že tohoto oprávnění jest zpravidla používáno. Nicméně nelze považovati za vyloučeno, že v konkrétním případě přes předložení povinných výtisků nebylo započato s rozšiřováním tiskopisu. A tu dlužno stížnosti připomenouti, že nalézací soud okolnost, že zabaveno bylo několik set výtisků, nepřehlédl, naopak se o ní v rozsudku výslovně zmiňuje, ale dochází, volně zhodnotiv průvody (§§y 258, 288 čís. 3 tr. ř.), k závěru, že žádný zabavený výtisk nebyl na předplatitele rozesílán; tím není řečeno nic jiného, než že s rozšiřováním závadného tiskopisu nebylo ještě započato. Tento skutkový předpoklad musí proto zmateční stížnost uznati a nelze přihlížeti k jejímu závěru, svémocně dovozenému. Nebylo-li však přes to, že byly předloženy povinné výtisky k censuře, započato ještě s rozšiřováním tiskopisu, nemůže býti řeči o dokonání trestných činů, kdyžtě při nich náležitost uveřejnění (veřejnosti) náleží ke skutkové podstatě. Tímto zjištěním soudu v souvislosti s dalším předpokladem, že závadné básně nepřišly k vědomosti veřejnosti, dlužno považovati zároveň za zjištěno, že rozšíření tiskopisu nestalo se mi žádným jiným ze způsobů §u 6 zákona o tisku.

Citace:

č. 2409. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 381-383.