Čís. 2459.

Maření exekuce (zákon ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák.).
Předpisy o exekučním vymáhání daní.
Okolnost, že berní vykonavatel nezjistil počet zabavených věci na skladě přepočítáním, nýbrž jen podle skladní knihy a že neopatřil věci ty zájemními známkami, nevadí formálně správnému zabavení.
Předmětem přestupku §u 3 zákona nejsou jen věcí zabavené právem zástavním, nýbrž i věci jinak zabavené (postižené pouhou úřední obstávkou), i věci zastupitelné, bylo-li při jejich zájemním popisu uvedeno jejich množství.
Trestnosti jednání toho, kdo zabavené věcí odstranil (prodal), není na závadu ani skutečnost, že zabavené věci byly smíseny si nezabavenými, jelikož se vyráběly, na sklad dávaly a prodávaly (také) věci nové.
Skutková podstata přestupku §u 3 zákona (na rozdíl od §u 1 zákona) nevyžaduje, by pachatel sledoval svým jednáním další cíl a by z jednání toho vzešel ještě jiný účinek než právě porušení úřední autority.
(Rozh. ze dne 28. srpna 1926, Zm 2 143/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Olomoucí ze dne 30. října 1925, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými přestupkem podle §u 3 zákona ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák.
Důvody:
Dovolávajíc se číselně jediného důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. napadá zmateční stížnost hlavně rozsudkový výrok, podle něhož věci, tvořící předmět trestného činu obžalovaných, byly úřadem zabaveny. Stížnost namítá, že, nebylo-li zboží které mělo býti zabaveno, berním vykonavatelem ani prohlédnuto ani přepočítáno, ba neviděl-li je exekútor vůbec, exekuce nebyla předsevzata řádně a podle zákona a že následkem toho nemohlo vzniknouti ani zástavní právo ke zboží tomu pro erár, který by ho byl mohl nabýti jen tehdy, kdyby věci byly podle předpisu všeob. zákona občanského (míněn jím patrně § 452 obč. zák.) znameními převzaty do zájemního držení. Námitce té nelze přiznati oprávnění. Rozsudek sice zjišťuje, že berní vykonavatel Antonín P., nepřepočítal boty, které byly předmětem provedeného jím zabavení, nýbrž jen podle skladní knihy sčítal, kolik je jich na skladě, a že, nemaje zájemních (zabavovacích) známek, nedal na zabavené věci žádných známek. Než nalézací soud v tomto dvojím opomenutí vykonavatelově právem neshledal okolnost, pro kterou by věci, na něž se vztahoval jeho úřední výkon, nemohly býti pokládány za věci, úřadem formálně správným způsobem zabavené. Podle rozsudkového zjištění šlo o výkon zabavení v rámci daňové exekuce, vedené berním úřadem jednak proti firmě Rudolf S. a spol. pro dlužnou daň výdělkovou, jednak proti veřejným společníkům téže firmy, obžalovanému Danieli S-ovi a Ignáci G-ovi, — Čís. 2459
pro dlužné osobní daně z příjmu. Podle předpisů o exekučním vymáhání přímých daní, shrnutých, pokud jde o zabavení hmotných věcí movitých, v §§ech 13—19 »Služební instrukce pro berní exekutory«, dlužno sice v zájemních protokolech zabavené předměty přesně zaznamenati a popsati a udati při tom i jich množství, /počet kusů atd. (třetí odstavec §u 17 instrukce), v případech pak, v nichž nedojde k uschování zabavených věcí, vyznačiti na nich zabavení způsobem, pro každého snadno poznatelným (poslední odstavec téhož §u instrukce). Než tyto předpisy nemají toho významu, že by v každém případě výkonu zabavení bezvyjímečně bylo povinností berního vykonavatele jednak zjistiti množství (počet) zabavených věcí jich přepočítáním, jednak vyznačiti na nich samotných provedené zabavení. Potřeba přepočítávání věcí může bez újmy formální správnosti a úplnosti výkonu odpadnouti, má-li vykonavatel možnost jiným spolehlivým způsobem zjistiti množství (počet) zabavených věcí. Tomu bylo tak v souzeném případě, v němž pomůckou byla vykonavateli podle rozsudkového zjištění skladní kniha, a nic nenasvědčuje tomu, že při zabavení byly kýmkoli proneseny i jen pochybnosti o správnosti údajů skladní knihy. Obžalovaní sami dokonce ani za řízení v prvé stolici nepopírali, že boty byly v době provedení exekučních zájmů na skladě v onom množství, které je zaznamenáno v zájemních protokolech a na základě nich zjištěno též rozsudkem. Věcně ničím nedoložené pochybnosti, které v tom směru vyslovuje teprve zmateční stížnost, vymykají se z rámce zákonu odpovídajícího uplatňování důvodu zmatečnosti hmotněprávní, jehož se dovolává zmateční stížnost (§ 288 čís. 3 tr. ř.). Jak přepočítání zabavených věcí, tak opatření jich zájemními známkami jevilo se i technicky jen velmi nesnadno proveditelným vzhledem k tomu, že podle rozsudkového zjištění zabaveno bylo dne 23. března 1923 neméně než 4500 párů bot, dne 4. listopadu téhož roku pak kromě 4000 stop nevydělané kůže dalších 2795 párů bot a není zjištěno, že by bylo bývalo možným věci přepočítávat! a známkami opatřovati aspoň po nějakých větších partiích hromadně. To, že zabavené věci nebyly od vykonavatele opatřeny zájemními známkami, dochází ostatně vysvětlení v jeho svědeckém údaji, zanamenaném i v rozsudkových důvodech, podle něhož známek neměl, zejména pak v jeho dalším údaji, že po převrate nebyly nové známky pořízeny. Účel sledovaný tímto opatřením, spočívá mimo to zřejmě (posl. odst. §u 17 instrukce) v tom, by zabavení stalo se poznatelným, nebylo ho proto v souzeném případě zapotřebí vůči obžalovaným, kteří oba výslovně doznali, že o zabavení věcí věděli. Postrádá tudíž všeho podkladu a oprávnění i další námitka zmateční stížnosti, že obžalovaní, poněvadž zboží nebylo označeno jako zabavené, byli toho domnění, že se prodává zboží nezabavené. Množství věcí, které jsou předmětem trestného činu, je ostatně při skutkové podstatě přestupku podle §u 3 zákona o maření exekuce skutečností právně naprosto bezvýznamnou, nalézací soud pak neshledal okolnosti, která by obžalovanému G-ovi přitěžovala při výměře trestu, v tom, že se trestného činu dopustil ohledně poměrně velmi značného množství zabavených věcí. Nebylo-li však podle předchozích úvah ani to ani ono opomenutí, sběhnuvší se při výkonu zabavení, na újmu formální správnosti výkonu, nebylo důsledně na překážku ani vzniku zástavního práva k zabaveným věcem pro erár, nehledíc ani k tomu, že předmětem trestného činu, o který jde, nejsou podle zákona pouze věci, které zabaveny byly právem zástavním, nýbrž i věci jinak zabavené, zejména i věci, postižené pouhou úřední obstávkou. S hlediska skutkové podstaty přestupku podle §u 3 zákona o maření exekuce jde výhradně o ochranu úředních opatření proti svémocnému. nakládání s věcí, takovýmto opatřením stiženou, jehož trestnost jest závislou jen na formálně platném provedení exekučního úkonu tak, že je lhostejno, zda byla exekuce povolena pokud se týče provedena právem čili nic. Trestá se pak podle ustanovení §u 3 zák. již vzepření se úřední autoritě, došedší výrazu svémocným odstraněním věcí, postižených úředním opatřením a takto přivoděným porušením úředního opatření, již samo o sobě a nevyžaduje se na rozdíl od skutkové podstaty §u 1 zákona, by pachatel sledoval svým jednáním další cíl a by z jednání toho vzešel ještě jiný účinek než právě porušení úřední autority. Je proto právně bezvýznamnou okolnost, zdůrazňovaná zmateční stížností, rozsudkem ostatně nezjištěná, že rozsudkem okresního soudu v Prostějově ze dne 24. prosince 1924, potvrzeným v dotyčném výroku rozsudkem krajského soudu v Olomouci jako soudu odvolacího ze dne 2. března 1925, pokud se týče z části teprve tímto rozsudkem bylo zjištěno vlastnictví firmy Rudolf S. a spol. k věcem zabaveným v exekučních věcech eráru proti Ignáci G-ovi a Danieli S-ovi a exekuce, vedená na tyto předměty, byla prohlášena za nepřípustnou. Ostatně bylo oněch 4500 párů bot, zabavených dne 23. března 1923, zabaveno podle rozsudkového zjištění v daňové exekuci proti firmě Rudolf S. a spol. samotné tak, že rozsudkového výroku, jímž ohledně těchto zabavených věcí vinnými byli uznáni oba obžalovaní, se tyto rozsudky vůbec nedotýkají. Z oněch právních úvah jest zjevnou bezpodstatnost i další námitky, že čin obžalovaných není trestným, poněvadž prý bylo prokázáno, že výtěžku prodeje zabaveného zboží bylo použito k zapravení daní pokud se týče, že je výtěžek ten eráru k disposici. Rozsudek zjišťuje pouze, že exekvované firmě Rudolf S. a spol. bylo povoleno zaplatiti dlužné daně v měsíčních lhůtách po 5000 Kč, ovšem ale za ponechání exekučního zájmu na zboží a že obžalovaný S., pokud vedl obchod, lhůty dodržel, zaplativ do 14. září 1923 celkem 29000 Kč. Tu jde však opět o skutečnosti s hlediska oněch právních úvah při skutkové podstatě přestupku podle §u 3 zákona o maření exekuce zcela bezvýznamné a nalézací soud správně shledal v nich pouze jeden ze zjevů, pro něž nenabyl přesvědčení o vině obžalovaných ve směru přečinu podle §u 1 zákona pokud se týče spoluviny na něm, pro kteréžto trestné činy byla na ně vznesena obžaloba.
Předmětem exekučního práva zástavního, tudíž předmětem přestupku podle §u 3 zákona mohou býti také věci zastupitelné, bylo-li při zájemním popisu uvedeno jejich množství. K tomu došlo podle rozsudkového zjištění v souzeném případě. Trestnosti jednání obžalovaných, kteří odstranili zabavenou obuv tím, že ji "prodali, není tudíž na závadu, že zabavené věci byly smíseny s věcmi nezabavenými, jelikož se vyráběla, na sklad dávala a prodávala (také) obuv nová. Neměniť skutečnost ta ničeho na správnosti rozsudkového zjištění, podle něhož ze zabavených 7295 párů bot nalezeno bylo při revisi pouze 2059 párů, rozsudek pak — Čís. 2460 —
480
nezjišťuje a ani z výsledků hlavního přelíčení nevychází na jevo, že by takto povstalý schodek 5236 párů byl nově vyrobenou a na sklad danou obuví vyrovnán.

Citace:

č. 2459. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 493-496.