Čís. 2490.

Třebas mylný, však chováním napadené vyvolaný předpoklad mužův, že odpor ženy proti jeho smilnému útoku není vážným, vylučuje zlý úmysl (vědomí protiprávnosti) ve smyslu §u 93 tr. zák. (§ 2 e) tr. zák.).
(Rozh. ze dne 29. září 1926, Zm II 354/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského jako nalézacího soudu v Mor. Ostravě ze dne 4. června 1926, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí podle §u 93 tr. zák., zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a věc vrátil nalézacímu soudu, by ji v rozsahu zrušení znova projednal a o ní rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnosti, jež uplatňuje důvody zmatečnosti podle čís. 4, 5, 9 a) §u 281 tr. ř., dlužno přisvědčiti. Odůvodněna jest především stížnost, pokud s hlediska čís. 4 §u 281 tr. ř. brojí proti tomu, že zamítnut byl nalézacím soudem průvodní návrh obhájce při hlavním přelíčení, — Čís. 2490 —
545
by vyslechnuti byli svědci G. a František H. o tom, že obžalovaný byl osudného večera rozjařen a z chování se Florentiny K-ové musil souditi, že se jedná o děvče lehkých mravů. Zamítnutím tohoto průvodního návrhu porušil nalézací soud ustanovení §u 3 tr. ř., podle něhož trestní soudy jsou povinny touž péčí míti zřetel i na okolnosti sloužící k obhajobě obžalovaného i na okolnosti sloužící k jeho usvědčení. Obžalovaný se hájil tím, že neměl úmyslu obmeziti K-ovou v osobní svobodě, nýbrž že dělal sice K-ové jisté návrhy ve slušné formě, to však jedině na podnět K-ové samé, poněvadž z celého jejího chování musil souditi, že proti tomu ničeho nemá. K-ová sama připouští, že se v noci na 12. srpna 1926 o 12 hod. seznámila na nástupišti nádraží v T. s neznámými jí dosud dvěma pány, s nimiž šla beze všeho do restaurace III. třídy na víno, načež odešla k žádosti obžalovaného do restaurace druhé třídy s doložením, že tak činí pod podmínkou, že se obžalovaný bude chovati slušně. V souvislosti s obhajobou obžalovaného měla druhá část průvodní věty zamítnutého návrhu ten smysl, že svědci mají býti slyšeni o tom, že si K-ová dala od nich líbiti jisté důvěrnosti a chovala se tak, že pozorovatel jejího chování, jakým byl obžalovaný, musil aneb aspoň mohl důvodně souditi, že je děvčetem lehkých mravů. Zjištění takového chování mohlo poukazovati k předpokladu obžalovaného, že je K-ová ženštinou pochybné mravnosti, a tím i k dalšímu předpokladu jeho, že při vzpírání se K-ové proti jeho naléhání nejde o vážný, opravdivý odpor, nýbrž jen o jakési zdráhání, zastírající její ochotu podvoliti se po nějaké době návrhům obžalovaného. Takový, třebas mylný předpoklad, vyloučil by však zlý úmysl, přesněji vědomí protiprávnosti §em 93 tr. zák. předpokládané. Zamítnuv v tomto směru průvodní návrh obžalovaného, prohřešil se tudíž nalézací soud na stěžejní zásadě §u 3 tr. ř., jíž dbáti je příkazem řízení zabezpečujícího obranu obžalovaného. Právem vytýká dále zmateční stížnost podle čís. 9 a) §u 281 tr. ř., že odsuzující výrok postrádá pro nedostatečné zjištění subjektivní stránky zažalovaného zločinu právního základu. Nalézací soud dospěl sice ku přesvědčení, že obžalovaný měl úmysl obmeziti K-ovou v osobní svobodě proti její vůli, ježto prý shasl světlo v restauraci, uzamkl dvéře za sebou, stále na K-ovou naléhal, by mu byla po vůli, chytl ji při tom jednou rukou za ramena a druhou za ruce, a přitlačiv se k ní, přes její prosby a její pláč, by ji pustil, tak neučinil, nýbrž důrazně jí opakoval svá přání a ani před vyhrůžkami se nezastavil, tvrdě, že ji nechá zavřít, maje vliv na policii, při čemž zadržení to trvalo asi půl hodiny; než toto zjištění nalézacího soudu nebylo učiněno způsobem bezvadným. Nalézací soud nehodnotil totiž okolností, jež uvedl obžalovaný na svou obhajobu a které, předpokládajíc jich pravdivost, mohly by vylučovati jeho vědomí o protiprávnosti jeho jednání.
Nalézací soud nezjistil zejména, zda zavření dveří restaurace II. třídy se stalo proto, by K-ová nemohla utéci, nebo snad proto, by třetí osoba tam nemohla vniknouti a jeho zamýšlené milkování přerušiti, nezjistil, zda K-ová učinila opravdový pokus z místnosti odejíti, zvláště když obžalovaný zhasl světlo, zda obžalovaného vážně vyzvala, by dvéře otevřel a ji v odchodu nebránil, zda pokřikem nebo hlasitým voláním — Čís. 2491 —
546
se snažila skutečně se vymknouti z moci obžalovaného a uniknouti z místnosti, v níž byla uzamčena, nebo zda její pláč a prosby čelily pouze k tomu, by obžalovaný byl odvrácen toliko od provedení své chlípné žádosti, při čemž snad opuštění restaurace II. třídy jí ani vážně zamýšleno nebylo, nezjistil, zda shasnutí světla bylo K-ové proti mysli, zkrátka nezjistil, zda K-ová cítila se omezenou na osobní svobodě uzavřením v restauraci druhé třídy, či zda jí toliko byly nemilé a protivné smylné návrhy a pokusy obžalovaného a zda její odpor pouze proti nim se obracel. Zjištění těchto okolností a zjištění vědomí pachatelova, že protiprávně K-ovou obmezuje v její osobní svobodě bylo tím spíše zapotřebí, an obžalovaný, jak výše uvedeno, hájil se tím, že byl toho náhledu, že K-ová je děvčetem lehkých mravů, u kterých se s opravdovostí a vážností jich odporu proti dotěrnostem mužů namnoze ani nečítá. Povinností nalézacího soudu bylo tedy, by zjistil, zda obžalovaný vzhledem na onen stav věci mohl za opravdový považovati odpor K-ové, pokud čelil proti uzavření v místnosti, by nemohla uniknouti, či pouze za opravdový, pokud se jednalo o jeho dotěrnost v ohledu pohlavním a zda vzhledem k tomu měl vědomí, že osobní svobodu K-ové proti její vůli obmezuje. Bez tohoto zjištění po stránce objektivní i subjektivní postrádá výrok odsuzující obžalovaného pro zločin veřejného násilí podle §u 93 tr. zák. bezpečného právního základu. Aniž proto třeba zabývati se i dalším rozsudku podle čís. 5 §u 281 tr. ř. vytýkaným zmatkem, bylo zmateční stížnosti za souhlasu generálního prokuratora vyhověli, napadený rozsudek již pro ony zjištěné vady zrušiti jako zmatečný podle §u 5 novely k tr. řádu ze dne 31. prosince 1877, čís. 3 ř. zák. z roku 1878 již v sezení neveřejném a věc vrátiti soudu prvé stolice k opětnému projednání a rozsouzení (§ 281 čís. 1 a 3 tr. ř.). Nedojde-li nalézací soud ku přesvědčení ohledně viny obžalovaného ve směru zločinu podle §u 93 tr. zák., bude mu zkoumati, zda není v činu obžalovaného obsažena skutková podstata přestupku útisku podle §§ů 1, 2 zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 309 sb. z. a n., vyžadujícího menší míru nátlaku, než předpokládá § 93 tr. zák.

Citace:

č. 2490. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 560-562.