Čís. 2545.

Prohlášení, jímž se obžalovaný vzdává opravných prostředků, musí býti učiněno jasně; nestačí, prohlásil-li k smrti odsouzený v rozčilení po vyhlášení rozsudku, že žádá, by nebyl doporučen milosti a by rozsudek byl co nejdříve vykopán.
(Rozh. ze dne 16. listopadu 1926, Zm II 427/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání stížnosti obžalovaného do usnesení zemského trestního soudu v Brně ze dne 22. září 1926, jímž byla zamítnuta podle §u 282 tr. ř. a §u 1 čís. 1 zák. ze dne 31. prosince 1877, čís. 3 ř. zák. z roku 1878 zmateční stížnost obhájce obžalovaného do rozsudku zemského trestního jakožto porotního soudu v Brně ze dne 11. září 1926, zrušil napadené usnesení a uložil sborovému soudu prvé stolice, by postupoval podle předpisů §u 285 tr. ř. hledě k předpisům pátého odstavce §u 2. zák. ze dne 31. prosince 1877, čís. 3 ř. zák. z roku 1878.
Důvody:
Stížnosti dlužno dáti za pravdu, pokud vytýká, že sborový soud prvé stolice bez opory ve spisech předpokládá, že obžalovaný vzdal se opravných prostředků proti rozsudku a že zmateční stížnost opovězena byla jeho obhájcem proti jeho vůli. Sborový soud prvé stolice zřejmě opírá tento svůj předpoklad, jehož blíže neodůvodňuje, o prohlášení obžalovaného, zapsané na konci protokolu o hlavním přelíčení, že žádá, by nebyl doporučován milosti presidentově a by rozsudek byl co nejdříve vykonán. Prohlášení takových důsledků, jakým je vzdání se opravných prostředků a to proti rozsudku odsuzujícímu obžalovaného k smrti, musilo by býti učiněno jasně; rozšiřující výklad jest v takovém případě povahou věci vyloučen. Jen takovým nepřípustným výkladem jest však možno spatřovati v prohlášení obžalovaného vzdání se opravných prostředků. V prohlášení se neužívá výrazů právě uvedených ani jiných souznačných, a obsah prohlášení, o němž není ze spisů patrno, zda bylo učiněno s rozvahou a nikoli v rozrušení pod dojmem právě prohlášeného odsouzení k smrti, nevylučuje výkladu, že si obžalovaný pouze nepřál dalších průtahů pro případ právoplatnosti rozsudku nikterak se nechtěje vzdáti přezkoumání rozsudku pořadem práva. K tomu přistupuje, že podle svého protokolárního prohlášení ze dne 9. listopadu 1926 obžalovaný po prohlášení rozsudku odcházeje z porotní síně řekl svém obhájci, by za něho ohlásil a provedl zmateční stížnost, a že v tomtéž prohlášení obžalovaný vysvětluje ono své vyjádření velikým rozčilením. I tyto dodatečně na jevo vyšlé výsledky pátrání po smyslu a dosahu projevů zapsaných v protokolu o hlavním přelíčení nasvědčují správnosti předchozích závěrů vyvozovaných ze stavu spisového. Nehledíc tedy k tomu, že citace §u 282 tr. ř. v napadeném usnesení jest vůbec pochybena, není tu ani skutkového podkladu pro použitelnost §u 1. čís. 1. nov., i bylo podle §u 2 nov. uznati a opatřiti, jak se stalo. Poněvadž — Čís. 2546 —
657
není prokázáno, že se obžalovaný opravných prostředků vzdal a s podáním zmateční stížnosti nesouhlasil, není třeba obírati se otázkou, zda mohl obhájce obžalovaného opovídati zmateční stížnost i proti jeho vůli.

Citace:

č. 2545. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 672-673.