Čís. 2487.

Věc jest pokládati za »svěřenou« ve smyslu §u 183 tr. zák., byla-li skutečně odevzdána v moc pachatelovu na podkladě dohody neb i jen v předpokladu, že s ní naloží ve smyslu odevzdatelově a se závazkem ji svého času opět odevzdati. — Čís. 2487 —
539
Není zapotřebí, by se ono svěření stalo přímo; pojmu svěření odpovídají také případy, v nichž detence, zakládající poměr svěření, dochází svého uskutečnění tím, že osoba, která jest v určitém právním neb i jen skutečném poměru k věci (na př. jako její vlastník nebo držitel), octne se k ní napotom důsledkem zániku nebo změny tohoto poměru ve vztahu, odpovídajícím pojmu pouhé detence jako podkladu svěření.
Vydražené a dlužníku (po udělení příklepu) ponechané věci jest pokládali za věci mu svěřené ve smyslu §u 183 tr. zák.
(Rozh. ze dne 25. září 1926, Zm I 720/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčeni zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 15. července 1926, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle §u 183 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Námitka, uplatňovaná zmateční stížností s hlediska důvodu zmatečnosti čís. 9 a), zároveň i čís. 10 §u 281 tr. ř., směřuje proti rozsudkovému výroku, podle něhož věci byly obžalovanému svěřeny. V rozhodovacích důvodech uvádí se v tom směru pouze, že věci vydražené a dlužníku ponechané dlužno vzhledem k ustanovením §u 189 a násl. exekučního řádu považovati za věci jemu svěřené. Zmateční stížnost namítá, že okolnosti rozsudkem takto předpokládané nebyly prokázány a že jednání obžalovaného mohlo by tvořiti nanejvýše trestný čin maření exekuce, že tedy čin obžalovaného podroben byl nesprávným výkladem zákona trestnímu ustanovení, které se naň nevztahuje. Námitce nelze přiznati oprávnění. Dlužno sice připustiti, že v oněch předpisech exekučního řádu, jichž se dovolává rozsudek, právní hledisko, došedší v něm výrazu, opory nenalézá a že poměr dlužníka (posavadního vlastníka) k vydražené věci nedochází přímo v exekučním řádě úpravy. Vydražitel nabývá vlastnického práva k vydražené věci podle §u 237 ex. ř. již udělením příklepu a přechází naň dnem udělení příklepu důsledně i nebezpečí vydražené nemovitosti, náležejí mu od téhož dne také všechny její plody a důchody a jest mu od toho dne nésti také všechna břemena, spojená s vlastnictvím nemovitosti, jakož i daně a veřejné dávky, které jest z ní zapravovati (§ 156 ex. ř.). K odevzdání nemovitosti jakož i prodaného příslušenství a rovněž i ke knihovnímu vkladu jeho vlastnického práva dochází arci teprve po splnění všech dražebních podmínek (druhý odstavec §u 156 a § 237 ex. ř.). Pokud jde o osobu dlužníkovu, jeví se důsledek těchto i četných jiných předpisů exekučního řádu nepřímo v tom, že udělením příklepu stává se věc vydražená věcí jemu cizí. Na tom nemění ničeho ani zjev, zhusta, při dražbách venkovských nemovitostí dokonce zpravidla se vyskytující, že dlužník i po udělení příklepu až do dne odevzdání nemovitosti vydražiteli (§ 156 a druhý odstavec §u 349 ex. ř.) v ní na dále setrvá, jí skutečně užívá, v ní zejména obývá. Z předpokladu, že tomu tak bylo i v souzeném případě, vychází zřejmě — Čís. 2488 —
540
i rozsudek a opaku netvrdí ani zmateční stížnost. Nasvědčuje tornu i rozsudkové zjištění, podle něhož vydražitel byl dne 14. února 1925 zaveden jako prozatímní správce vydražené nemovitosti. Věci, tvořící příslušenství této nemovitosti, prodal obžalovaný podle rozsudkových zjištění po dni 7. února 1925, kteréhožto dne mu vydražitel P. oznámil, které věci koupil s vydraženou nemovitostí jako její příslušenství, a před dnem 14. února 1925. Jde tudíž o řešení otázky, zda v této době, která následovala udělení příklepu vydražiteli, byly věci obžalovanému svěřeny ve smyslu §u 183 tr. zák. V rozsudkovém výroku se v tom směru uvádí, že věci byly obžalovanému svěřeny pro (vydražitele) Antonína P-а, kdežto v rozhodovacích důvodech je řeč pouze o vydražených věcech ponechaných mu jako dlužníku.
Věc sluší pokládati za svěřenou ve smyslu §u 183 tr. zák., byla-li skutečně odevzdána v moc pachatelovu na podkladě dohody neb i jen v předpokladu, že s ní naloží ve smyslu odevzdatelově a se závazkem ji svého času opět odevzdati. Při tom není zapotřebí, aby se toto svěření stalo přímo, naopak odpovídají pojmu svěření také případy, v nichž detence, zakládající poměr svěření, dochází svého uskutečnění tím, že osoba, která jest v určitém právním neb i jen skutečném poměru k věci, na př. jako její vlastník nebo držitel, octne se k ní napotom důsledkem zániku nebo změny tohoto poměru ve vztahu, odpovídajícím pojmu pouhé detence jako podkladu svěření. Není pak překážek, zejména pochybností rázu právního, které by byly na závadu nazírání, že také přesunem, který nastává udělením příklepu, posavadní vlastnické právo dlužníkovo k vydražené věci přechází v jeho detenci ať již pro vydražitele, jemuž byl udělen příklep, nebo v případě předražku, pro předražitele, nebo v případě nezapravení nejvyššího podání původním vydražitelem pro toho, kdo vydražil nemovitost v opětné dražbě. Dlužno naopak míti za to, že počínajíc dnem uděleného příklepu nemovitost, přešedší udělením příklepu byť podmíněně ve vlastnictví vydražitelovo, byla dlužníku ponechána na dále se závazkem a s účinky, odpovídajícími pojmu svěření, totiž se závazkem neb aspoň v předpokladu, že s ní naloží v onom smyslu, ve kterém mu byla ponechána a tím zároveň po rozumu oněch úvah i odevzdána, by s ní totiž nakládal na dále pro vydražitele a svého času mu ji odevzdal. Proti tomuto závazku se tudíž prohřešuje dlužník, který s vydraženými věcmi, jemu po dni příklepu na dále ponechanými, nakládá některým ze způsobů, odpovídajících pojmu zadržení věci za sebou nebo jejího si přivlastnění. Nepochybil tudíž soud po stránce právní, dospěv k závěru, že věci vydražené, byvše obžalovanému (po udělení příklepu) ponechány, byly mu tím zároveň svěřeny.

Citace:

č. 2487. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 554-556.