Č. 9511.

Vojenské věci: Proti výroku přezkoušecí komise, která podle čl. 2 bodu 1 lit. b) odst. 3 min. nař. č. 211/1907 ř. z. vyslovila, že vada, zakládající nezpůsobilost ke službě, není s aktivní službou vojenskou v příčinné souvislosti, je v řízení o vyměření vojenské taxy přípustný protidůkaz.
(Nález ze dne 23. listopadu 1931 č. 21752/29.) Věc: Dr. František Š. v Praze proti zemskému úřadu v Praze o vojenskou taxu.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Platebními rozkazy č. 184/92 vyměřil magistrát hl. města Prahy st-li služební taxu náhradní za léta 1919 a 1920 v částkách 55 Kč a 394 Kč. Odvolání podanému z těchto platebních rozkazů zemský úřad v Praze nař. výměrem nevyhověl. — —
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto:
St-1 tvrdí, že § 2 zák. č. 231/24 nerozšířil taxovní povinnost, nýbrž prohlašuje prý jen, že všeobecné zrušení taxy neosvobozuje od povinnosti, která byla již v předchozích letech založena, a že proto právo uložiti vojenskou taxu za léta 1919 a 1920 je podle odst. 6 § 9 zák. č. 30/ 1907 ř. z. již promlčeno.
Podle § 2 zák. č. 231/24 má býti za rok 1920 a dřívější vojenská taxa vyměřena a předepsána podle ustanovení zákonů, jež platily pro dotčená léta, s tím doplňkem, že vojenskou taxou jsou povinni též bývalí domobranci, kteří nebyli buď vůbec u odvodu, nebo o nichž nebylo při odvodu učiněno konečné rozhodnutí, a to počínajíc rokem, kdy dokončí 24. rok věku svého. Toto zcela jasné ustanovení nenechává v pochybnostech o tom, že jím byla podrobena vojenské taxe, byť i za léta minulá, ale teprve s účinkem od vydání tohoto zákona nová kategorie, totiž bývalí domobranci v § 2 uvedení, kteří by jinak podle zák. č. 30/1907 ř. z. vojenské taxe nebyli podrobeni. Poukaz na ekvitu a technické potíže výběrčí nemůže ovšem vyvrátiti jasné znění zákona. Ani tvrzení, že otázka způsobilosti k vojenské službě ve smyslu zák. č. 30/1907 ř. z. a prov. nař. č. 211/1907 ř. z. a definitivní poměr k vojenské službě byly u ročníku 1892 již konečně upraveny § 2 odst. 3 vl. n. č. 374/20 a § 18 a násl. vl. nař. č. 470/20, nemůže na onom názoru nic změniti, ježto předpisy ty neupravují otázky placení vojenské daně osob vojenské služby nekonajících, což bylo podle § 4 bran. zák. č. 193/20 vyhraženo zvláštnímu zákonu.
St-1 nepopírá tvrzení žal. úřadu, že patří mezi býv. domobrance, o nichž se zmiňuje § 2 zák. č. 231/24. V nál. Boh. A 8856/30 vyslovil nss, že nemůže počínati promlčení, dokud nevznikla povinnost, a byla-li povinnost platiti taxu vojenskou uložena teprve zák. č. 231/24, že vzniklo právo státu na taxu teprve účinností zákona, t. j. dnem 5. listopadu 1924, a že nemohlo před tímto dnem počíti ani promlčení. Opačný názor stížnosti nemá opory v zákoně, a bylo proto zamítnouti jako bezdůvodnou námitku promlčení práva vyměřiti taxu vojenskou, o tento nesprávný názor opřenou.
Závěr, že vada pro kterou byl st-1 propuštěn z činné služby vojenské, nebyla v příčinné souvislosti s vykonáváním služby vojenské, a že tu proto není osvobozujícího důvodu § 3 lit. c) zák. č. 231/24, opřel žal. úřad o to, že byl st-1 propuštěn cestou přezkoušecí podle § 71 bodu 1 lit. c) bran. předpisů z r. 1912, kterýžto postup prý předpokládá, že vada, pro kterou vojín se stane neschopným, byla tu již před nastoupením činné služby vojenské, a že kdyby šlo o vadu způsobenou činnou službou vojenskou, byl by býval st-1 propuštěn cestou superarbitrace.
St-1 nepopírá, že byl propuštěn cestou přezkoušecí, tvrdí však, že výrok přezkoušecí komise platí jen v poměru k branné moci, nikoliv v poměru k úřadu ukládajícímu taxu vojenskou, a že úřad ten je povinen, popírá-li strana jeho věcnou správnost a nabízí protidůkaz, zjistiti skutečný stav věci. Námitce té nemohl nss upříti důvodnost.
Votum přezkoušecí komise není rozhodnutím o otázce prejudicielní, nýbrž dobrozdáním veřejného orgánu, směrodatným především pro poměr k branné moci. Podle čl. 2 bodu 1 b), čl. 17 a čl. 18 bodu 4 odst. 4 a) min. nař. č. 211/1907 ř. z. jest sice tohoto dobrozdání použiti i za podklad při vyměřování vojenské taxy. Avšak tyto předpisy posléze uvedené, sledujíce pouhé účely evidenční, nevylučují, aby strana obsah onoho vota vzala v odpor a proti jeho věcné správnosti nabídla protidůkaz. Učiní-li tak, nemůže úřad vyměřující taxu za podklad svého rozhodnutí prostě položití ono votum přezkoušecí komise a nabídnuté protidůkazy přejíti mlčením, nýbrž musí k nabídnutým protidůkazům zaujmouti stanovisko a rozhodnouti na základě případně provedeného důkazního řízení.
St-1 již v řízení správním tvrdil, že vada pro kterou se stal vojenské služby neschopným, byla v příčinné souvislosti s jeho činnou službou vojenskou, a nabídl o tom důkaz dobrozdáním lékařským i výslechem svědků. Žal. úřad se s námitkou tou nevypořádal, nýbrž maje zřejmě za to, že řízení končící votem přezkoušecí komise je nezvratným důkazem o sporné otázce souvislosti vady s činnou službou vojenskou, položil je za nesporný základ svého rozhodnutí. Je proto nař. rozhodnutí, založené na tomto nesprávném právním názoru, v rozporu se zákonem.

Citace:

Č. 9511. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 368-370.