Č. 9368.

Zemědělství. — Řízení správní: O podmínkách obnovy řízení (před účinností vl. nař. č. 8/1928) ve věci odškodného za koně poražené pro podezření z ozhřivky.
(Nález ze dne 11. září 1931 č. 13354.)
Věc: František K. ve V. (adv. Dr. Frant. Váhala z Val. Meziříčí) proti ministerstvu zemědělství o obnovu řízení ve věci odškodného za koně poražené pro ozhřivku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z 24. srpna 1926 žádal st-l o obnovu řízení ve příčině rozhodnutí zsp-é v Brně č. 529/59 ai 1925, uváděje jako novum, 1. že úřední zvěrolékař v obdobném případě, léče koně Josefa B., rovněž nerozpoznal, že jde o ozhřivku, nýbrž zjistil ji teprve po porážce koní a 2. že také svědek Jan S. nepoznal u koní st-lových ozhřivku, když konstatovány prvé příznaky 14. října 1924, a že další svědek František B. prohlásil po porážce koní st-lových, že by též nebyl poznal nákazy té, protože se v tamním kraji nevyskytuje. Ve své urgenci z 24. května 1927 uplatňoval st-l, že tři z poražených koní vůbec neměli známek nákazy a že nebylo tudíž důvodu k nutné porážce bez předchozí karantény.
Zsp v Brně nevyhověla rozhodnutím z 20. ledna 1928 žádosti st-lově o obnovu řízení a to z těchto důvodů: Obnova řízení správního předpokládá podle analogie § 530 civ. říz. soud., že vyšly na jevo nové skutečnosti neb důkazy, které strana beze své viny nemohla dříve uplatniti, a které by mohly přivoditi nyní příznivější vyřízení, zejména vysvítá-li z nich, že dřívější rozhodnutí spočívá na nesprávném skutkovém podkladě. Toho však v daném případě není, neboť podkladem původního rozhodnutí byly jednak svědecké výpovědi Jana S., Heleny K., Augustina J., jakož i Vaše vlastní výpověď o tom, jaké určité příznaky onemocnění jevil Váš kůň před povoláním zvěrolékaře S. (bulky na těle, vředy, výtok z nosu atd.), a jednak zjištění, že takovéto příznaky odůvodňují podle naučení vydaného býv. min. orby podezření nákazy a tedy i povinnost k ohlášení. Že by svědecké výpovědi ty o charakteru zmíněných příznaků onemocnění byly nepravdivé, to v žádosti o obnovu řízení ani netvrdíte, ani nedokazujete. Dovoláváte-li se tedy pouze svědectví dalších osob, které by z příznaků těch nebyly soudily na ozhřivku, popíráte tím pouze správnost hořejší konkluse, kterou vyslovil úřad, tvrdě, že zjištěné příznaky (vředy atd.) podle zmíněného naučení odůvodňovaly již podezření nákazy. Názor ten, vyslovený pravoplatným rozhodnutím, nelze však vyvrátiti nyní odlišným míněním osob jiných. V uplatněných ryze subj. názorech nových svědků (svědectví zvěrolékaře K. netýká se pak podle stylisace Vašeho podání ani koní Vašich, nýbrž koní B.-ových) nelze tedy spatřovati nové skutkové okolnosti, které by podle toho, co nahoře řečeno, mohly býti důvodem pro přezkoumání dřívějšího rozhodnutí, neboť přezkoumání mělo by zde pak pouze ten účel, aby z téže skutkové podstaty, která byla již podkladem původního rozhodnutí, utvořen byl nový úsudek následkem jiného názoru nových svědků. Obnoviti řízení adm. k účelu takovému jest však nepřipustilo.
Pokud konečně ve své urgenci z 24. května 1927 uplatňujete, že tři z poražených koní neměli vůbec známek nákazy, není tvrzení to správné, poněvadž všichni koně byli chováni v téže stáji s koněm ozhřivkou podezřelým, takže i u nich vzniklo tím podezření nákazy, jak praví § 34 zák. č. 177/1909 ř. z. a byla tedy i zde povinnost k ohlášení. Vzhledem k této věcné souvislosti mezi neohlášením podezření ozhřivky u prvního koně a případem nákazy také u ostatních tří koní (viz jasné znění § 53 lit. a) cit. zák.) byla také otázka odškodného svého času řešena souhrnně a nikoliv odděleně ohledně každého koně zvláště. Ostatně jevili všichni čtyři koně při diagnostických zkouškách malleinem positivní reakci, která potvrdila diagnosu na ozhřivku. V tomto naposledy Vámi uplatněném důvodu jde tedy o skutečnost, která nejen mohla býti namítána již dříve za instantního projednávání případu, nýbrž byla dokonce i podkladem původního rozhodnutí, tak že obnovu řízení i s tohoto stanoviska nelze připustiti. Min. zeměd. nevyhovělo nař. rozhodnutím odvolání st-lovu.
Toto rozhodnutí ve příčině obnovy řízení napadá stížnost, namítajíc: 1. V žádosti o obnovu bylo uvedeno, že ani znalci nerozpoznali ihned ozhřívku a že tím méně lze st-li přičísti k vině zpoždění neodkladného hlášení u nakaženého jednoho koně. Úřad měl tudíž povinnost vyšetřiti uvedené okolnosti a podle nich pak rozhodnouti o náhradě resp. o prejudicielní otázce viny. 2. Podle § 17 zák. o zvířecích nákazách nevztahuje se povinnost hlášení na zvířata nemající vnějších příznaků nakažlivé choroby, nýbrž toliko na koně mající takové příznaky. I bylo povinností úřadů lišiti případ nemocného koně a tří dalších koní nemajících příznaků nemoci a podle toho stanoviti také náhradu za koně zjevně nemocného a koně pouze podezřelé. Není-li tu viny, není ani opomenutí včasného hlášení. Není správné tvrzení úřadů, že v původním rozhodnutí zsp-é byla uvážena ona okolnost, že oni tři koně byli pouze podezřelí a jako takoví zabiti, neboť v původním rozhodnutí zemské vlády není o této okolnosti ani zmínky. 3. Poněvadž úřady nerozeznávaly případy koně nemocného a koní pouze podezřelých a poněvadž do té doby, dokud nenahlédl právní zástupce st-lův ve spisy, nebylo st-li známo a úředně sděleno, že a jaké příznaky byly na podezřelých koních nalezeny, že koně byli malleisováni a s jakým výsledkem, musí býti st-lovy nové okolnosti a průvody uznány za včasné. 4. Otázka přípustnosti obnovy měla býti řešena podle analogie trestního řádu a nikoli podle civilního soudního řízení, jelikož tu jde o oficiosní řízení, za něhož učiněno dokonce trestní oznámení a zavedeno trestní řízení, jež však bylo zastaveno. V řízení trestním pak otázka zpoždění vůbec nepřichází v úvahu.
Rozhoduje o této stížnosti, uvážil nss toto:
Nař. rozhodnutí i stížnost shodují se v tom, že i v řízení adm. je přípustná obnova řízení, rozcházejí se však v úsudku o podmínkách obnovy. O tom, jaké jsou podmínky povolení obnovy, nebylo před vydáním vl. nař. o správním řízení ze 13. ledna 1928 č. 8 Sb., v adm. řízení všeobecných předpisů. Z povahy obnovy jakožto výjimečného právního prostředku majícího umožniti opravu skutkového zjištění, na němž spočívá rozhodnutí právní moci nabyvší, a z obdoby oněch norem, jimiž instituce ta upravena je v oboru adm. řízení nejbližším, t. j. v oboru civilního soudního řádu č. 112/1895 ř. z. (§ 530), vyplývá, že obnova řízení správního je přípustná jenom tehdy, když jsou uplatňovány takové nové a rozhodné skutkové okolnosti nebo důkazy, jež strana beze své viny v dřívějším řízení nemohla uplatňovati (srov. nál. Boh. 4210/24). Podle těchto zásad je posouditi i daný případ, kde nař. rozhodnutí vydáno bylo před 1. prosincem 1928, kdy v zemi České a Moravskoslezské podle § 1 zák. č. 92/28 nabylo účinnosti vl. nař. č. 8/28. V daném sporu jde o adm. opatření a nikoli o věc trestní, i jest analogie podle trestního řízení, jež jest jako řízení sui generis upraveno odchylně, podle toho, co svrchu dovoženo, nepřípustná. Jest tedy námitka st-lova v tom směru vznesená svrchu pod 4. uvedená bezdůvodná.
Co pak týče se ostatních námitek, sluší předem podotknouti, že žal. úřad opřel své původní rozhodnutí o odškodnění po stránce skutkové o výpovědi určitých svědků, jichž se st-l sám ve svém odvolání dovolával.
Po stránce právní odepřel žal. úřad st-li odškodnění, o němž jedná § 51 zák. č. 177/1909 ř. z., za čtyři koně zabité k úřednímu rozkazu ve smyslu § 34 cit. zák., na základě ustanovení § 53 lit. a) téhož zák., podle něhož — pokud v daném případě je směrodatné — nemá býti dáno odškodnění, když držitel opominul předepsané včasné oznámení (§ 17) o vypuknutí nakažlivé nemoci neb o jejím podezření. Podle § 17 jednajícího o oznámení podezřelých onemocnění jest držitel zvířat povinen bez průtahu oznámiti obecnímu starostovi, že vypukla nakažlivá nemoc zvířecí, která jest podrobena oznamovací povinnosti a oznámiti příznaky, které podle vydaného poučení vzbuzují podezření takové nakažlivé nemoci, a držeti zvířata povzdálí míst, kde jest nebezpečenství nákazy pro jiná zvířata.
Z toho jasně vyplývá, že zákon nežádá, aby držitel, tím méně svědkové jím označení rozpoznali nakažlivou nemoc, nýbrž oznamovací povinnosti podléhá po rozumu cit. § 17 každé onemocnění, které vzbuzuje podezření takové nakažlivé nemoci. I jest stěžejní st-lem uplatňovaná skutečnost, o niž opřel svoji žádost o obnovu, že totiž ani on, ani svědkové jím jmenovaní nerozpoznali u koně č. 1. označeného ozhřivky, zcela irelevantní a námitka v tom směru vznesená bezdůvodná.
Další námitkou, že žal. úřad neprávem vtáhl pod povinnost oznamovací po rozumu § 17 další tři koně, kteří příznaků ozhřivky neměli, vytýká vlastně st-li mylné právní pojetí sporného případu. Takovéto mylné pojetí právní povahy sporného případu není však podle toho, co svrchu dovoženo, novou skutečností, jež by mohla pro žal. úřad založiti povinnost, aby rozhodnutí své podrobil revisi. Stal-li se právní omyl, nelze opravy dosíci cestou obnovy, nýbrž jen přípustnými opravnými prostředky, případně včasnou stížnosti k tomuto soudu. Toho však st-l neučinil. Nemohl tedy nss ani této námitce dáti místa. V důsledku vývodů shora uvedených padá i námitka ad 3. uvedená.

Citace:

Č. 9368. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 25-28.