Č. 9570.

Jazykové právo: Předpis článku 89, odst. 1 vl. nař. č. 17/26, podle něhož ústavy a podniky ve správě samosprávných úřadů řídí se předpisy jazykovými, platícími pro tyto úřady, jest kryt ustanovením odstavce 1 § 8 jaz. zák.
(Nález ze dne 22. prosince 1931 č. 18403/30.)
Prejudikatura: Boh. A 8072/29, 8134/29.
Věc: Městská obec L. proti ministerstvu vnitra (min. kom. Dr. Václ. Chalupný) o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Otakar Č., vrchní berní správce v L., požádal podáním z 8. února 1926 správu městských elektrických podniků v L., aby poplatek za proud byl u něho vybírán výběrčím, který je znalý jazyka státního. Přípisem z 19. února 1926 požádal dále Otakar Č. tamní městskou radu, aby správa elektrických podniků, jakož i městská rada užívaly v písemném styku s ním jazyka státního. Městská rada výměrem z 24. února 1926 zamítla tuto žádost s odůvodněním, že z důvodů služebních nelze, aby výběrčí vyhledával strany i mimo svůj obvod a že správa elektrických podniků ani městská rada v L. nejsou po zákonu povinny užívati v písemném styku se stranami jiného než jednacího jazyka obce.
Stížnosti Otakara Č., podané do tohoto výměru městské rady, vyhověla zsp v Praze rozhodnutím z 30. srpna 1926, vyslovivši na základě čl. 96, 89 a 72 odst. 2 nař. ze 3. února 1826 č. 17 Sb., že správa městských elektrických podniků i městská rada v L. jsou povinny užívati v písemném i ústním styku se st-lem jazyka státního. Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. vnitra stížnosti městské rady v L., podané do rozhodnutí toho, ježto nař. výrok je v souhlasu s předpisy čl. 72 odst. 2, 77 a 89 vl. nař. č. 17/26, vydanými na základě § 8 odst. 1 jaz. zák. Při tom podotklo min., že do rámce zmocnění § 8 odst. 1 cit. zák., jež není obmezeno jen na úpravu užívání jazyků ve vrchnostenské působnosti obce a jazyka vyhlášek a zevního označení obecních úřadů podle § 3 odst. 3 jaz. zák., náleží i celá úprava užívání jazyků u podniků obecních ve správě obce se nalézajících, jako je městská elektrárna st-lčina, jejíž správu podle bodu 2. usnesení měst. zastupitelstva z 28. prosince 1905 a podle usnesení městské rady ze 3. ledna 1906 obstarává městské zastupitelstvo a městská rada. Námitku, že čl. 72 odst. 2 jaz. nař. odporuje jazykovému zákonu, poněvadž obmezuje jednací jazyk obce, neuznalo min. důvodnou, ježto zákon neobsahuje nikde zásadu, že obce s jinou než čsl. řečí budou moci používat! vždy výlučně svého jednacího jazyka; v tom pak, aby obec užila ve vyřízení svého jazyka jednacího, ji čl. 72 jaz. nař. neobmezuje.
O stížnosti, podané do tohoto rozhodnutí z důvodu nezákonnosti, uvážil nss takto:
Žal. úřad opřel svoje rozhodnutí, že správa městských elektrických podniků i městská rada v L. jsou povinny užívati v písemném i ústním styku s Otakarem Č. jazyka státního, o ustanovení čl. 89 pokud se týče čl. 72 odst. 2 a čl. 77 jaz. nař. č. 17/26, které bylo vydáno na základě § 8 jaz. zák. Stížnost napadá tento výrok pro nezákonnost, namítajíc, že úprava užívání jazyků pro samosprávné korporace, jakou mají na zřeteli předpisy §§ 3 a 8 jaz. zák., se na ústavy a podniky samosprávných útvarů nevztahuje, a že proto nemůže správa městského elektrického podniku, podobně jako každý jiný podnik, provozovaný podle zásad soukromohospodářských, býti nucena, aby v ústním a písemném styku se stranami používala jiného jazyka než jazyka německého, který jest jednacím jazykem obce. Z toho vyvozuje stížnost neplatnost článku 89 jaz. nař. a v důsledku toho pak i nezákonnost aplikace ustanovení čl. 72 odst. 2 jaz. nař. o užívání jazyků v ústním a písemném styku obce se stranami na sporný případ. Nss nemohl se k tomuto právnímu nazírání stížnosti přikloniti.
Při řešení sporné zde otázky jazykové dlužno předem míti na zřeteli, že elektrický podnik, o nějž jde, je vlastnictvím obce, a že tato sama jej spravuje. Je tedy vklíněn do rámce obecní správy jako její součást a přičleněn k jejímu organismu. Že náš právní řád na podniky ve správě obcí pohlíží skutečně jako na organické články její správy, plyne jasně zejména ze zákona o úpravě finančního hospodářství obcí č. 329/21, do které jsou — vedle ústavů a fondů — podniky ty výslovně zahrnuty (srov. §§ 1, 2, 8, 14, 16 a 22 cit. zák.).
Rovněž nelze dále přehlédnouti, že obec jako korporace práva veřejného plní i svým hospodářským podnikáním určité zákonem jí přikázané úkoly veřejné a že pro tuto svou hospodářskou činnost může kromě formy veřejnohospodářské, při níž docílení zisku ustupuje úplně do pozadí, volili také, jak jest pravidlem u osob soukromých, formu soukromohospodářskou, sledujíc takto v zájmu náležitého plnění svých úkolů veřejných docílení zisku co největšího. I když se však obec při provozování některého svého podniku rozhodne pro tento poslední způsob hospodaření, nemůže tím nic změniti na své nezadatelné subjektivitě veřejnoprávní, jinými slovy, nestává se v tomto úseku své činnosti osobou soukromou, a nelze také juristicky tuto její činnost pokládati za totožnou s činností subjektu soukromého. Tomuto jejímu veřejno- právnímu charakteru není v takových případech na závadu ani, že poměr mezi obcí a těmi, kdo vcházejí s jejím soukromohospodářsky vedeným podnikem ve styk, jest ovládán normami práva soukromého, neboť není pojmově vyloučeno, aby s právní subjektivitou veřejnoprávní byla spojena i subjektivita soukromoprávní. Nemůže-li se však podle toho provozování podniků obecních podle zásad soukromohospodářských nijak dotknouti veřejnoprávní povahy obce, pak jest tato, pokud není výslovně stanovena odchylka, i při správě těchto podniků podrobena všem předpisům, které platí pro správu jejích záležitostí vůbec, a tedy i předpisům platným pro ni po stránce jazykové, při čemž jest lhostejno, zda správu obecního podniku vykonává obecní zastupitelstvo, obecní rada či jiný orgán k tomu obcí zřízený.
Otázka užívání jazyků u obcí došla zákonné úpravy v §§ 3 a 8 zák. č. 122/20. Na obou těchto místech mluví zákon povšechně o »samosprávných úřadech, zastupitelských sborech a veřejných korporacích, aniž činí, pokud se týče obcí, jakýkoli rozdíl mezi jednotlivými obory jejich zákonné působnosti. Dlužno proto míti za to, že cit. předpisy jaz. zák. platí pro veškerou činnost obcí, a to bez rozdílu, spadá-li tato do jejich působnosti přenesené či samostatné, stejně jako, jde-li o správu vrchnostenskou (výsostnou), či o činnost jinou, zejména též hospodářskou, k níž náleží nepochybně i správa podniků obecních, jež tvoří součást jmění obce právě tak jako kterýkoli jiný její majetkový objekt. Pro domněnku, že by zákonodárce byl chtěl užívání jazyků u obcí podrobiti úpravě jen potud, pokud vystupují obce jako nositelky veřejné správy vrchnostenské anebo jen po té neb oné stránce jejich zákonné působnosti, nejen neposkytuje všeobecné znění §§ 3 a 8 jaz. zák. naprosto žádné opory, nýbrž naopak proti takovému restriktivnímu výkladu svědčí již to, že předpisy ony nepostihují toliko jednání obcí se stranami, nýbrž i ve sborech zastupitelských, tedy i jednání vnitřní.
Z toho, že v §§ 3 a 8 jaz. zák. se podniky samosprávných útvarů výslovně neuvádějí, nelze již podle zásady »in maiore minus continetur« dovozovati, že by se jazyková úprava tam dočená na podniky ve správě obce — stejně jako i na její ústavy — nevztahovala. Rovněž okolnost, že v § 1 jaz. zák., normujícím jazyk úřadování soudů, úřadů a orgánů republiky, jsou ústavy a podniky státu výslovně jmenovány, není správnosti podaného shora výkladu §§ 3 a 8 téhož zák. na závadu, ježto tam a zde jde o materii podstatně různou, kdyžtě § 1 vychází ze zásady, že oficielním jazykem republiky je jazyk čs 1., kdežto §§ 3 a 8 zřejmě předpokládají, že jednací jazyk útvarů samosprávných může býti a bude jiný.
Jestliže tedy vláda, provádějíc na základě zmocnění, daného jí v odstavci 1 § 8 jaz. zákona, ustanovila v čl. 89 odst. 1 jaz. nař., že ústavy a podniky ve správě samosprávných úřadů řídí se předpisy jazykovými, platícími pro tyto úřady, nevybočila tím z hranic, které jí § 8 odst. 1 jaz. zák. vytkl, neboť správu obecních ústavů a podniků nelze, jak bylo nahoře dovoděno, od správy ostatních záležitostí obecních oddělovati a posuzovati ji po stránce jazykové jinak než tuto. Je tudíž námitka stížnosti, tvrdící opak, bezdůvodná. Rovněž bezpodstatná je in eventum uplatňovaná výtka stížnosti, že i předpis čl. 72 odstavce 2 jaz. nař, o který jest nař. rozhodnutí dále opřeno, odporuje § 55 ústavní listiny a § 8 odst. 1 jaz. zák., poněvadž se jím sebeurčovací právo obcí v užívání jazyků obmezuje nad míru, stanovenou v § 3 jaz. zák. Otázkou touto zabýval se nss již v nál. Boh. A 8072/29 a 8134/29, v nichž, opíraje se o usnesení svého odborného plena ze 17. prosince 1928 a adm. plena z 21. května 1929, odchýlil se od stanoviska, zaujatého v nál. Boh. A 7173/28, jehož se stížnost dovolává, a vyslovil a podrobně odůvodnil právní názor, že vláda, upravujíc v duchu jaz. zákona podle § 8 odst. 1 užívání jazyků pro samosprávné úřady, zastupitelské sbory a veřejné korporace, může jíti nad positivní omezení, která jim § 3 stran státního jazyka ukládá.
Vycházeje z těchto úvah, nemohl nss ve výroku žal. úřadu, že správa městských elektrických podniků i městská rada v L. jsou povinny užívati v písemném i ústním styku s Otakarem Č. jazyka státního, shledati vytýkanou nezákonnost a musil proto stížnost pro bezdůvodnost zamítnouti.

Citace:

Č. 9570. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 513-516.