Č. 9542.

Pojištění nemocenské: Jde-li o pokračování v nemoci podle § 6 a) odst. 3 nemoc. zák. čís. 33/88 ř. z. ve znění novely č. 457/17 ř. z., má nemocnice (táž nebo jiná) nárok pouze na náhradu léčebného za dobu 4 neděl (§8 odst. 3 cit. zák.) bez ohledu na to, zda ošetřovaná osoba v době druhého přijetí do léčení byla pojištěna u pokladny jiné, než u které pojištěna byla v době prvého přijetí.
(Nález ze dne 10. prosince 1931 č. 15823/29.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 8893/30.
Věc: Všeobecná dělnická nemocenská a podpůrná pojišťovna v Liberci proti ministerstvu sociální péče o léčebné za Aloise N.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Alois N. byl v době od 24. června 1925 do 1. srpna 1925 členem okr. nemoc, pojišťovny v Č.; od 6. srpna 1925 do 31. října 1925 byl léčen a ošetřován ve veřejné nemocnici v B. pro tuberkulosu, při čemž zmíněná pojišťovna nahradila náklady za čtyřnedělní léčení a ošetřování. Dne 16. listopadu 1925 stal se Alois N. členem všeobecné dělnické a podpůrné pojišťovny v Liberci; od 20. listopadu 1925 do 16. ledna 1926 byl znova léčen a ošetřován pro tuberkulosu ve veřejné nemocnici v Č. Návrhu této nemocnice na odsouzení všeobecné dělnické a podpůrné pojišťovny v Liberci k náhradě 574 Kč (t. j. nákladů za čtyři týdny léčeni a ošetřování) vyhověla zsp v Praze rozhodnutím z 2. září 1927.
Min. soc. péče potvrdilo nař. rozhodnutím v odpor vzaté rozhodnutí zsp-é z jeho důvodů.
O stížnosti uvážil nss toto:
Jde o otázku, je-li st-lka povinna nahraditi všeob. veř. nemocnici v Č. léčebné za Aloise N., který nesporně v době přijetí do této nemocnice byl členem stěžujícíci si pokladny. Nemocnice opírala svůj nárok o ustanovení § 8 odst. 3 zák. č. 33 z roku 1888. Podle tohoto ustanovení jest v případě, byl-li nemocný pojištěnec léčen ve veř. nemocnici, povinna pokladna nahraditi nemocnici náklady podle poslední třídy a to za 4 neděle. St-lka popřela svou povinnost, opírajíc se o to, že u N. šlo o pokračování nemoci, pro kterou byl již dříve léčen v téže nemocnici, které za 4nedělní ošetřování dřívější bylo již zaplaceno a mezi obojím tímto léčením neuplynulo 8 neděl. Žal. úřad uznává, že šlo o pokračování téže nemoci, poukazuje však v nař. rozhodnutí na to, že st-lka jest povinna svému onemocnělému členu poskytnouti nemocenské podpory uvedené v § 6 po dobu, jejíž maximální délka jest v zákoně určena a že povinnosti té nemůže býti st-lka sproštěna, poskytla-li snad před tím již jiná pokladna dříve k pojištění Aloise N. příslušná, jemu podporu, třeba by šlo o pouhé pokračování nemoci, jaké má na mysli § 6 lit. a) odst. 3 nemoc. zák.
Stížnost správnost tohoto názoru popírá, poukazujíc k tomu, že zákon nevyžaduje pro přípustnost sečtení dvou podpůrných dob při pokračování v nemoci, aby šlo o pojištění u téže pokladny, poněvadž zákon svým ustanovením § 6 lit. a) odst. 3 nechrání jen jednu určitou pokladnu, nýbrž vyslovuje zásadu, že při pouhém pokračování nemoci nikdy nemá pojištěnec požívati dávek nemocenského zákona přes hranici zákonem stanovenou.
Nss shledal stížnost důvodnou. Positivním předpisem § 8 odst. 3 zák. nemoc, jest náhradní nárok nemocnice a povinnost pokladny s nárokem tím korespondující omezen jen na náklady ošetřování v trvání 4 neděl. Hraditi nový takový náklad byla by pojišťovna povinna jen tehdy, kdyby nastalo nové onemocnění, čili nový pojistný případ ve smyslu nemoc. zák. Tento však dle positivního předpisu § 6 a) odst. 3 nemoc. zák. nenastává, nastala-li opětná nezpůsobilost k práci důsledkem nemoci, na niž bylo nemocenské již poskytováno, nastala-li nezpůsobilost ta dříve než 8 neděl po zastavení nemocenské podpory. O takový případ v daném případě dle spisů šlo a žal. úřad také netvrdí, že při opětovném přijetí Aloise N. do nemocnice šlo o nový případ pojistný.
Zákon pak ani v § 6 lit. a) odst. 3 ani v § 8 č. 3 nerozlišuje mezi případy, nastalo-li pokračování v nemoci po dobu trvání pojištění u téže pokladny, či u pokladen různých. Ze slov užitých v § 6 a) odst. 3 »pro výpočet podpůrného období plyne, že předpis ten byl vydán k ochraně nemocenských pokladen vůbec, aby při recidivách téže choroby přerušované krátkodobým zaměstnáním nepočalo zaměstnanci znova běžeti celé podpůrné období. (Srov. Boh. A 8893/30). Ochrana taková by však zřejmě selhala, kdyby se činil rozdíl mezi případy, kde pokračování téže nemoci nastalo během pojištění u jedné pojišťovny a případy, kde nastalo během pojištění u pojišťovny jiné. Neboť pak by se zcela nahodilou změnou příslušnosti pokladny měnil a rozšiřoval nárok pojištěnců i povinnost pojišťovny. Pro rozlišování takové není v zákoně podkladu. Poněvadž pak § 8 č. 3 nárok nemocnice na náhradu nákladů za léčení pro touž nemoc omezuje právě jen na 4 neděle a to také zcela všeobecně (nepraví se tam na př., že táž nemocenská pokladna není povinna náklad za dobu delší 4 neděl platiti), nutno dospěti k závěru, že byl-li nemocnici náhradní nárok za dobu 4 neděl nahražen, není oprávněna žádat náhradu další, přijala-li pro totéž onemocnění do léčení znova osobu pojištěnou, třeba by osoba ta v době nového přijetí pojištěna byla u pojišťovny jiné, než u které byla pojištěna při prvém léčení.
Nař. rozhodnutí, které stojí na opačném stanovisku, odporuje tedy zákonu.

Citace:

Č. 9542. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 447-449.