Č. 9520.

Vodní právo: K výkladu ustanovení § 99 vod. zák. o útratách řízení vodoprávního.
(Nález ze dne 25. listopadu 1931 č. 17531.)
Prejudikatura: Boh. A 7939/29.
Věc: J. F. K. v P. (adv. Dr. Bruno Wertheimer z Pelhřimova) proti zemskému úřadu v Praze (za zúč. stranu R. V. K. adv. Dr. Jindř. Autengruber z Čes. Budějovic) o náhradu útrat v řízení vodoprávním.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud stížností jest bráno v odpor, se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Výměrem osp-é v P. ze 6. července 1922 bylo firmě R. V. K. v P. — dnešní zúčastněné straně — na základě § 30 živn. ř. uděleno povolení ke zřízení barevny na barvení punčoch a ponožek a zvětšení stávající sušárny na tytéž věci v P., a současně jí bylo na základě provedeného řízení vodoprávního ve smyslu §§ 86 a 17 vod. zák. uděleno povolení k vypouštění odpadních vod z této provozovny do obecního kanálu v ulici Námitky, které st-l proti projektu tomu podal, a v nichž kromě poukazu na závady rázu zdravotního namítal, že odpadními vodami z barevny zúčastněné strany bude poškozován na svém majetku, ježto tyto vody z obecního kanálu v dalším svém toku odpadají na st-lovu louku . . . a do rybníčka na této louce zřízeného, ničíce luční úrodu a chov ryb, zamítla osp podle §§ 30 a 25 živn. ř. resp. vyslovila podle § 88 vod. zák., že vypouštění odpadních vod do obecního kanálu jest přípustné, a poukázala st-le s jeho námitkami na pořad práva soukromého.
Odvolání st-lovo bylo rozhodnutím zsp-é v Praze ze 16. prosince 1926 jak pro preklusi st-lových námitek, tak i z důvodů meritorních zamítnuto; osp-é v P. bylo však uloženo, aby o nároku st-lově na přiznání útrat řízení odvolacího a řízení komisionelního z 20. září 1926 pořadem instancí rozhodla.
Na další odvolání st-lovo zrušilo min. obch. rozhodnutím z 10. září 1927 rozhodnutí 2. stolice, pokud jím bylo rozhodnuto, že st-l není z důvodu prekluse svých námitek k podání rekursu legitimován, kdežto v ostatních směrech odvolání tomu po stránce živn.-právní nevyhovělo.
Po stránce vodoprávní však min. zeměd. rozhodnutím z 25. července 1927 zmíněné odvolání st-lovo jako opožděné a tudíž nepřípustné zamítlo resp. vyslovilo, že veškery námitky st-lovy jak proti dotyčnému projektu tak proti znaleckému posudku jsou opožděné a tudíž nepřípustné.
Dříve než záležitost tato byla cestou instanční vyřízena, stěžoval si st-l několika podáními na to, že zúčastněná strana nezachovává podmínek konsensu ze 6. července 1922. Tak podáním z 28. února 1923 poukazoval na to, že zúčastněná strana vypustila zejména dne 13. února 1923 do st-lova rybníčku vodu úplně zbarvenou a že všechny ryby lekly. Dne 27. října 1924 předsevzata byla v závodě zúčastněné strany nenadálá úřední revise, při níž bylo zjišťováno, jaké suroviny zúčastněná strana ve své barevně spracovává, jakých barev používá a jaké odpadní vody zúčastněná strana ze své barevny vypouští. V podání z 10. ledna 1925 poukazoval st-1 na to, že zúčastněná strana porušuje podmínky konsensu z r. 1922 a že znečišťováním lučního toku se dopouští přestupku § 10, resp. §§ 15 a 16 vod. zák. a žádal, aby mu přisouzeny byly útraty v odvolání účtované a útraty právního zastoupení. Dne 18. června 1925 žádal st-1 znovu o zakročení proti zúčastněné straně, ježto vypouštěním jedovatých barev z barevny R. V. K. se mu působí velké škody. Stejně tak učinil st-1 podáním z 8. září 1925. Dalším podáním z 13. května 1926 oznámil st-1, že nepřípustný stav v továrně zúčastněné strany trvá dále, že celý provoz barvírny je nezákonný, ježto barvírna není dosud pravoplatně povolena, a že znečištěná voda působí zhoubně i na parní kotle st-lovy továrny, ježto na nich vznikají t. zv. »korosy« (puchýře). Žádal, aby zúčastněné straně byl provoz barvírny, k němuž nemá dosud pravoplatného konsensu, zakázán. — Podáním z 15. září 1926 oznámil st-1, že z napájení kotlů vodou, z barevny R. V. K. znečištěnou,hrozí nebezpečí explose kotlů v továrně st-lově, načež při nepředvídaném komisionelním shlédnutí kotlů v továrně st-lově dne 20. září 1926 se znalec vyslovil v ten rozum, že příčinu závad v továrně st-lově sluší hledati v nedodržování podmínek konsensu v barevně zúčastněné strany a ve zvýšené populaci městské. Téhož dne (20. září 1926) předložil st-1 likvidaci útrat svého právního zástupce a odborného poradce za toto komisionelního jednání.
Rozhodnutím osp-é v P. z 27. prosince 1926 bylo ve sporu o náhradu útrat, které st-1 jednak ve své stížnosti do výměru osp-é ze 6. července 1922, jednak při komisi na základě jeho podání z 15. září 1926 konané (20. září 1926), vznesl proti zúčastněné straně, a dále o útraty, jichž náhrady se v podání z 31. března 1925 domáhala naopak zúčastněná strana proti st-li, podle ustanovení § 31 živn. ř. a § 99 vod. zák. rozhodnuto v ten rozum, že nároky st-lovy byly zamítnuty, jelikož rozhodnutím zsp-é jakožto stolice odvolací ze 16. prosince 1926 byla jeho stížnost v celém rozsahu zamítnuta a následkem toho mu podle výše zmíněných zákonných ustanovení náhrada výloh řízení odvolacího nepřísluší. Se svým nárokem na náhradu škody, uplatňovaným v kom. protokole z 20. září 1926 proti zúčastněné straně byl st-1 odkázán na pořad práva soukromého. Naproti tomu bylo žádosti zúčastněné strany o přiznání náhrady útrat odvolacího řízení per 628,73 Kč vyhověno a st-1 uznán povinným podle § 31 živn. ř. a § 99 vod. zák. zaplatiti zúčastněné straně výlohy řízení odvolacího upravené (s vyloučením určitých položek) na 526,72 Kč, jelikož stížnost st-lova byla odvolací stolicí jako bezdůvodná zamítnuta.
Z tohoto rozhodnutí podal st-1 odvolání. Odvolání tomuto, pokud jím st-1 brojil proti zamítnutí nároku na náhradu procesních nákladů proti zúčastněné straně, resp. pokud rozhodnutím 1. stolice byl jeho nárok na náhradu škody způsobené mu udánlivým protiprávním jednáním K-ovým odkázán na pořad práva soukromého, nebylo nař. rozhodnutím vyhověno a napadený nález 1. stolice byl potvrzen z důvodů v něm obsažených. Naproti tomu bylo odvolání st-lovu, pokud směřovalo proti oné části rozhodnutí osp-é ze 27. prosince 1926, v níž byl st-1 uznán povinným nahraditi R. V. K.-ovi výlohy odvolacího řízení v obnose vyhověno, a st-1 byl povinnosti k náhradě útrat těch sproštěn.
Předmětem stížnosti podané k nss jest rozhodnutí zem. úřadu v Praze z 12. července 1929, avšak toliko v oné části, ve které žal. úřad zamítl odvolání dnešního st-le J. F. K. proti nálezu osp-é v P. z 27. prosince 1926 v příčině náhrady procesních nákladů vzniklých sporem zúčastněné strany v záležitosti schválení živnostenské provozovny R. V. K. Nss neměl tedy podnětu zabývati se živn. a vodoprávním konsensem, který byl v prvé stolici firmě R. V. K. udělen nálezem osp-é ze 6. července 1922, o němž bylo pak v poslední stolici rozhodnuto rozhodnutím min. obch. z 10. září 1927 a rozhodnutím min. zeměd. z 25. července 1927. Stejně neměl nss podnětu zabývati se nař. rozhodnutím, pokud se týká konsensu k rozšíření živn. provozovny firmě R. V. K. v 1. stolici uděleného, ani pokud se týká výroku, jímž se spor o st-lově nároku na náhradu škody vzniklé případným protiprávním jednáním R. V. K. odkazuje na pořad práva, ani pokud se týká zprošťovacího výroku o výlohách řízení odvolacího, jež podle rozhodnutí prvé stolice byl F. j. K. uznán povinným hraditi dnešní zúčastněné straně.
Výrokem, na jehož zkoumání bylo se nss-u ve smyslu stížností omeziti, bylo instančně potvrzeno rozhodnutí osp-é z 27. prosince 1926, jímž byla st-li odepřena náhrada procesních útrat st-lem na dnešní zúčastněné straně požadovaných. Rozhodnutí toto bylo vydáno na základě § 31 živn. ř. a § 99 vod. zák. s tím odůvodněním, že rozhodnutím zsp-é ze 16. prosince 1926 byla stížnost dnešního st-le (proti udělení konsensu) v celém rozsahu jako bezdůvodná zamítnuta a že mu následkem toho podle cit. ustanovení zákonných náhrada výloh odvolacího řízení nepřísluší.
Stížnost namítá proti tomu především, že nejde o výlohy odvolacího řízení o živn. a vodoprávním konsensu, nýbrž že st-1 se domáhá náhrady výloh vzniklých v řízení o přestupcích vodního zákona, st-lem úřadu oznámených, a dovolává se ustanovení § 99 zák. vod.
Aby bylo možno ke stížnosti zaujmouti stanovisko, bylo potřebí objasniti smysl ustanovení § 99 vod. zák. Předpis tento má v 1. odst. nejprve ustanovení o útratách komisionelních šetření a jednání ve věcech stran. Předpis tento má na mysli, jak již judikaturou býv. ss-u (srov. Budw. 1990 A, 8864 A, 10527 A a j.), tak i judikaturou nss-u (srov. Boh. A 7939/29) bylo vysloveno, jen výlohy za úřední intervenci úřadů, jejich orgánů a znalců. V 2. odst. § 99 vod. zák. přikazuje se úřadu vodoprávnímu, aby rozhodl, jak se útraty tyto při společném zájmu mají rozvrhnouti na strany. Mimo to se však v tomto odstavci stanoví, že úřadu vodoprávnímu přísluší rozhodnouti, zdali a do jaké míry strana podlehnuvší má svému odpůrci nahraditi útraty svojí vinou způsobené. Konečně ve 3. odst. stanoví zákon, že vyšetřovací výlohy pro překročení zákona nese ten, kdo byl uznán vinným. Ze všech těchto předpisů může pro dnešní spor přicházeti v úvahu jen předpis obsažený v odst. 2, podle něhož ve věcech stran má úřad určití, do jaké míry má strana podlehnuvší nahraditi odpůrci útraty, to jest jakékoli útraty řízení jemu způsobené.
St-l domáhal se v řízení správním a domáhá se i ve stížnosti náhrady útrat vzešlých mu podáními z 10. ledna 1925 a z 15. září 1926, dále komis. řízením z 20. září 1926, a pak také útraty komis, řízení z 27. října 1924, k němuž, jak ze spisů vychází, st-1 zavdal podnět podáním z 28. února 1923. V cit. podáních oznamoval st-1 úřadu, že dnešní zúčastněná strana překročuje podmínky konsensu ze 6. července 1922, který v době, kdy jeho oznámení byla podána a šetření jím vyvolaná byla konána, následkem st-lova odvolání nenabyl ještě právní moci.
Podání st-lova neomezují se však na pouhé oznámení trestných přestupků, nýbrž domáhají se také u úřadu odpomoci. Je pravda, že podáni st-lova, zejména podání z 10. ledna 1925 uvádějí také momenty na podporu st-lova odvolání proti konsensu podaného, to však není důvodem, aby podání ta byla ve svém celku pokládána jenom za doplněk odvolacího spisu, neboť nelze přejíti přes fakt, že v podáních st-lových je docela zřetelně obsaženo i oznámení o překročení podmínek konsensu, který byl té doby předmětem řízení opravného, a že je v něm obsaženo i žádání za poskytnutí ochrany proti újmám plynoucím z překročení konsensních podmínek. Podání st-lova a řízení o nich konaná sluší tedy vzhledem k jejich tenoru považovati za podání ve smyslu § 72 vod. zák., a to nikoliv za ryzí oznámení (denunciaci) vodoprávních deliktů, nýbrž za žádost za úřední opatření proti dnešní zúčastněné straně a na ochranu dnešního st-le. Jde tedy o podání a řízení ve věci stran ve smyslu § 99 odst. 2 vod. zák., nikoli však o součástku odvolacího řízení v řízení konsensním. Žal. úřad potvrzuje rozhodnutí 1. stolice z jeho důvodů, považoval nárok st-lův na náhradu procesních útrat za vyřízený (záporně) tím, že st-1 v odvolacím řízení proti konsensu podlehl. Toto rozhodnutí mohlo by býti správné, kdyby zmíněná podání a řízení o nich konané byla vskutku součástkou řízení odvolacího v řízení konsensním. Avšak z obsahu podání, jak byl soudem právě zjištěn, je zřejmo, že šlo tu o oznámení překročení konsensních podmínek v mezidobí od udělení konsensu 1. stolicí do potvrzení tohoto konsensu stolicí odvolací. Předpoklad, z něhož žal. úřad vycházel, jest tedy v rozporu se spisy, pročež bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 6 zák. o ss.
Bude proto věcí úřadu, aby hledě ke skutečnému obsahu řečených podání rozhodl, zdali jsou zde dány zákonné předpoklady, na nichž § 99 vod. zák. nárok strany na náhradu útrat proti odpůrci zakládá.

Citace:

Č. 9520. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 390-394.