Čís. 4618.

Pokud jest manželka povinna, přijímati od manžela výživné in natura. Povinnost ta není vyloučena již tím, že nesdílí s manželem společného stolu a nepěstuje pohlavního styku, jen když sdílí s manželem společný byt a manžel jí stravu poskytuje.
(Rozh, ze dne 28. ledna 1925, R II 9/25.) Žalobu nerozvedené manželky o placení výživného procesní soud prvé stolice zamítl, odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by vyčkaje pravomoci, dále jednal a znovu rozhodl. Důvody: První soud posoudil věc nesprávně po stránce právnické a neprováděl proto nabídnutých důkazu, takže řízení v prvé stolici trpí také neúplností. Povinnosti a práva mužova dlužno posuzovati dle §u 91 obč. zák., dle něhož muž jest hlavou rodiny, má tedy právo říditi domácnost, dále má povinnost manželce dle svého jmění poskytovati slušnou výživu. Pod pojmem výživa dlužno rozuměti stravu, oděv, obydlí a jiné potřeby (§ 672 obč. zák.). Naproti tomu jest manželka povinna, muži svému v hospodářství dle své síly pomáhati a, pokud domácí pořádek toho žádá, nařízení jeho nejen sama plniti, nýbrž k tomu přihlížeti, by také od jiných byla plněna (§ 92 obč. zák.). Dále nesmí býti zapomínáno, že mají manželé stejnou povinnost, jeden k druhému slušně se chovati (§ 90 obč. zák.). Konečně jest vzíti v úvahu, že manželům není dovoleno, zrušiti svémocně manželské spojení, i kdyby se na tom usjednotili; mohou se však domáhati neplatnosti nebo rozluky manželství nebo rozvodu od stolu a lože (§ 93 obč. zák.). Manželským spojením zde rozuměti jest ethické spojení manželů ve smyslu §u 44 obč. zák., nikoliv snad hospodářskou stránku manželství. Pokud se výživy týká, jest rozeznávati, zda jde o manželství rozvedené či nerozvedené. Výživa rozvedené manželky děje se zpravidla tak, že jí manžel platí výživné v hotovosti měsíčně napřed (§§ 91 а 1418 obč. zák.). Nerozvedená manželka dostává výživu zpravidla ve společné domácnosti in natura. Dle toho manžel není povinen dávati výživné v penězích manželce, by jí tím umožnil vedení oddělené domácnosti. Tomu bude tak, pokud manžel chce, by s ním manželka žila ve společné domácnosti, pomáhajíc mu v hospodářství dle §u 92 obč. zák. Jestliže by v takovém případě opustila žena mužovu domácnost svémocně nebo bez důležitých příčin, nemůže na svém muži žádati ani výživu in natura, ani výživné. Pakliže však manžel manželku bezdůvodně opustí nebo ji od sebe bez příčiny zapudí, nebo jí znemožní spolužití ve společné domácnosti, může manželka na manželu žádati placení výživného. Dle toho může nastati muži povinnost platiti manželce výživné i za trvání společného bydlení, když manželka od muže odejíti nechce a naopak mu ve vedení společné domácnosti pomáhati chce, ač tento znemožnil jejich manželské spolužití. Totéž může nastati, když manželé bydlí sice pospolu v jednom bytě, avšak ve skutečnosti již nežijí manželským životem, nestýkajíce se ani pohlavně ani u stolu, a když manžel vzdal se svého práva na pomoc manželky ve své domácnosti s jejím souhlasem. V tom nelze spatřovati nedovolené zrušení manželského spojení vzájemným souhlasem, poněvadž možnost obnovení manželského soužití trvá i nadále. V tom viděti jest toliko zrušeni společné domácnosti po stránce hospodářské vzájemnou dohodou (§ 93 a contr. obč. zák.). Tu nemůže manžel nutiti manželku, by přijímala výživu v jeho domácnosti in natura, neboť manželka výživu in natura může dostávati toliko ve společné domácnosti. O společné domácnosti nelze však mluviti tam, kde manželé — třeba ve společném bytě — žijí každý svým odděleným životem, kde manžel nechce, by mu jeho žena v jeho domácnosti hospodářství pomáhala vésti; v takovém případě je tu domácnost pouze manželova (§ 92 obč. zák.). Manžel nemůže nutiti manželku, by přijímala výživu v jeho domácnosti in natura také proto, že by to nebylo z jeho strany slušným s ní zacházením, když by paní domu v jeho domácnosti byla snížena na pouhého příživníka (§ 90 obč. zák.). Dokonce jíž nemůže nutiti manžel manželku, aby přijímala mimo společnou domácnost stravu, kterou jí předplatí v hotelu. První soudce zjistil, že žalovaný se odhodlal najati si hospodyni a ji úplným vedením domácnosti a hospodářství pověřiti a že žalobkyni ponechal na vůli, aby výživu brala in natura buď v jeho domácnosti nebo v hotelu, kde by ji žalovaný platil. Žalobkyně obé odmítla. Neprávem proto první soud její žalobu zamítl, neboť není to překročením ustanovení občanského zákona o povinnosti manželčině k poslušnosti (§ 92 obč. zák.), poněvadž, jak shora uvedeno, ani k tomu ani k onomu nemůže manžel manželku nutiti, neboť ani to ani ono není výživou ve společné domácnosti, nýbrž ono jest stravováním v manželově domácnosti, kterou by vedla hospodyně a toto jest stravováním vůbec mimo domácnost. Jak z hořejšího plyne, mohl by manžel nutiti manželku, by přijímala stravu in natura jen tenkráte, kdyby oba spolu žili ve společné domácnosti, při čemž manželka ve vedení domácnosti by napomáhala vedením hospodářství v rodině, dostávajíc na to, jak bývá pravidlem, od manžela příspěvky v penězích, nebo in natura. Bylo tedy z uvedených důvodů odvolání vyhověti a, poněvadž první soud důkazů neprováděl, bylo rozsudek zrušiti a věc vrátiti prvnímu soudu, aby o ní dále jednal a provedl důkazy, jež strany nabídly a snad ještě nabídnou. První soud zjistiž zejména, zdali částky, které žalovaný dává nebo chce dávati žalobkyni na vedení společné domácnosti, jsou jeho jmění přiměřeny, čili nic, a zdali stačí také na výživu žalobkyně ve smyslu §§ 91 a 672 obč. zák. Nestačí-li, zda si přeje žalovaný, aby žalobkyně společnou domácnost dále vedla, či se vzdává svého práva na její pomoc (§ 92 obč. zák.) a zdali ona s tím souhlasí; kdo ze stran v tom případě znemožnil soužití ve společné domácnosti. Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Dle §u 91 obč. zák. jest manžel hlavou rodiny a přísluší mu na prvém místě právo říditi domácnost; naproti tomu má povinnost opatřovati manželce slušnou výživu dle svého jmění. Po dobu trvání manželství a manželského spolužití plní manžel tuto vyživovací povinnost zpravidla tím, že poskytuje manželce účast na domácím společenství, dávaje jí výživu in natura. Za to však stihá manželku povinnost, sledovati manžela do jeho domácnosti a dle sil svých mu napomáhati v jeho výdělečné činnosti a ve vedení domácnosti (§ 92 obč. zák.). Výrazem »výživa« rozumí se dle §u 672 obč. zák. strava, šatstvo, byt a ostatní potřeby. Zákon nepraví, že manžel jest povinen poskytovati manželce výživu jenom in natura, ovšem činí tím, když jí poskytuje výživu v této podobě způsobem náležitým, svému závazku zadost a nemůže manželka, která žije s manželem ve společné domácnosti, kromě zvláštních důležitých důvodů, domáhati se na manželu, by jí zvláště poskytoval místo výživy naturální výživné na penězích. Nesdílí-li manželé společného stolu a přestal-li pohlavní styk mezi nimi, není to již samo o sobě důvodem, aby manžel byl na dále povinen poskytovati manželce výživné pouze v penězích, neboť pokud zde jest možnost poskytovati a přijímati výživu in natura, pokud manželka sdílí s manželem společný byt a manžel jí skutečně výživu in natura poskytuje, není zákonného důvodu, proč by manžel měl býti hůře postaven, nežli dříve, dokud manželka mu byla družkou života a skutečně plnila povinnosti v §§ 91 a 92 obč. zák. vytknuté. Označení manželky, která s manželem nesdílí stolu a lože, avšak přijímá od manžela výživu in natura v jeho bytě, za pouhého příživníka, jak činí soud druhé stolice, není označením ani případným ani odůvodněným. Manželka má pokud možno ulehčiti manželu břemena spojená s manželstvím a proto nesmí činiti nárok na výživu nákladnější, když ji může bráti v téže jakosti s menším pro manžela nákladem. Notorické pak jest, že výživa ve společné domácnosti in natura poskytovaná, poněvadž se připravuje pro všecky členy rodiny společně, jest lacinější, a tudíž pro manžela spojena s menším nákladem, nežli výživa poskytovaná v relutu jednomu každému členu rodiny zvláště. Žalobkyně ani nedomáhá se toho, by mohla si opatřovati výživu mimo byt a domácnost manželovu, odmítá bráti stravu v hostinci, jak jí manžel dal na vůli — o nějakém vnucování hostinské stravy, jak míní odvolací soud, nelze zde mluviti; není proto důvodu, by manžel byl povinen ji zvláště platiti na stravu měsíční peněžité příspěvky. Na tom nemůže ničeho změniti okolnost, že manžel jí peníze na denní stravu pro celou rodinu dává jednou sám bez žádosti, po druhé však že si musí pro peníze poslati k němu, do jeho ředitelské kanceláře; rozhodným jest, zda jí manžel dává dostatečný peníz na stravu a denní potřebu, neboť urči ti způsob výplaty peněz pro domácnost potřebných, jest jeho právem, neboť mu jako hlavě rodiny (§ 91 a) obč. zák.) přináleží vedení společné domácnosti do té doby, dokud si nevymohla manželka právo na oddělené bydliště, nebo nedosáhla rozvodu nebo rozluky. Jsou-li zde důvody rozvodu nebo rozluky, jak je žalobkyně jednotlivě přednesla (vyhrožování zabitím, zlé nakládání, snižování, rozvrat), neodůvodňují tyto ještě změnu v dosud skýtané způsobe výživy, dokud dosavadní, manželem stanovený způsob výživy manželčiny jest možným a dostatečným. Že způsob ten je možným dokud manželka sdílí s manželem společný byt, nelze pochybovati. Jedná se tedy, zda výživa manželce poskytovaná byla dostatečnou. Dle přednesu žalobkyně platí manžel manželce denně na stravu její a celé rodiny (3 dcer a 2 služek) 70 Kč, což tato označuje vzhledem k tomu, že příspěvek na výživu dětí byl v nesporném řízení prý stanoven na 60 Kč a že tudíž na ni vybývá pouze 10 Kč a že manžel zvláštní stravy pro sebe vyžaduje, za příspěvek nedostačující. Dle dalšího jejího tvrzení odmítá žalovaný placení každého nákladu na její toiletu, tak že prý musí dělati dluhy. Naproti tomu uvádí žalovaný, že vynakládá na domácnost měsíčně 2100 Kč, na otop 600 Kč, osvětlení 240 Kč, plyn 220 Kč, na služky 400, nájemné 1000 Kč, a na dluhy manželky 2000 Kč měsíčně, vytýká, že manželka neumí hospodařiti a žije nad poměry, jež mu jeho příjmy dovolují. První soud ne- provedl důkazů ani zjištění o tom, kolik vyžadují potřeby domácnosti žalovaného a strava jeho rodiny, kolik by stalo slušné ošacení manželky, kolik žalovaný skutečně na potřeby ty vynaložil a vynakládá a zda tedy svým povinnostem, v §§ 91 a 92 obč. zák. stanoveným, vyhovuje a dosud vyhověl, a zda tudíž žaloba manželky na nedostačující výživu jest odůvodněnou, čili nic. I když nejvyšší soud nesouhlasí s právním názorem soudu odvolacího, že manželka musí přijímati výživu in natura jen tehdy, sdílí-li s manželem společný stul a lože, a že jakmile pomine tento společný styk, musí manžel manželce, i když žije a se stravuje v jeho domácnosti, platiti na výživu její příslušné relutum v penězích, uznal přece, že dosavadní řízení vzhledem k neprovedení důkazů a tvrzené nepostačitelnosti dosavadní výživy jest kusým a neúplným a proto potvrdil zrušující usnesení soudu odvolacího.

Citace:

č. 4618. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 203-207.