Čís. 4741.

Ochrana nájemců (zákon ze dne 27. dubna 1922, čís. 130 sb. z. a n.).
Uzavřena-li samostatná smlouva nájemní a samostatná smlouva o koupi zařízení krámu, není ani ona ani tato smlouva neplatnou.
(Rozh. ze dne 25. února 1925, Rv II 100/25.)
Žalobci uzavřeli se žalovanou jednak smlouvu nájemní, najavše od ní obchodní místnosti a byt, jednak smlouvu kupní, převzavše od ní regály a zboží v bývalém obchodě žalované se nalézající. Žalobě, jíž domáhali se žalobci na žalované, by nájemní smlouva byla prohlášena za neplatnou a by žalovaná byla uznána povinnou vrátiti úplatu za regály a zboží, procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Za nesprávné posouzení právní považují dovolatelé mínění odvolacího soudu, že nájemní smlouva ohledně obchodních místností a bytu nebyla uzavřena současně s kupní smlouvou a s podmínkou, že dovolatelé koupí od žalované regály a zboží, že tato je s hlediska §u 18 zákona ze dne 27. dubna 1922, čís. 130 sb. z. a n. platná. Dovolací soud má především za to, že, i kdyby bylo lze považovati kupní smlouvu stran rozepře s hlediska §u 18 (20) zákona ze dne 27. dubna 1922, čís. 130 sb. z. a n. za neplatnou, tato neplatnost netýkala by se také smlouvy nájemní, neboť to z oněch předpisů neplyne. Jinak slušelo uvážiti, že účelem těchto předpisů jest čeliti bytové lichvě a zameziti, by dosavadním uživatelem bytu nebyla vykořisťována bytová tíseň jiného. Tomu není tak v tomto případě. Když strany uzavřely dvě samostatné smlouvy, nejprve nájemní, a potom ohledně zařízení krámu a zboží v něm jsoucího kupní smlouvu, nelze v tom na straně žalované spatřovati vykořisťování bytové tísně. Byla-li nájemní smlouva uzavřena dříve, a pak teprve následovala kupní smlouva, nelze mluviti o postoupení krámu pod podmínkou, že nájemník koupí zařízení bytu. Také není předpokladu pro úsudek, že se žalované kupní smlouvou dostalo nějakých majetkových hodnot nezaslouženě a neprávem, že tímto prodejem těžila z bytové tísně dovolatelů. Když tito již měli pronajaty místnosti a pak teprve koupili zařízení krámu a zboží, je zřejmo, že již nešlo o kořistění z jejich bytové tísně, vždyť po uzavření nájemní smlouvy byli již chráněni zákonem, nýbrž šlo o přenechání obchodu se zařízením a se zbožím, tedy o smlouvu za normálních a také již i nynějších dob obvyklou a běžnou, poskytující dovolatelům jako kupujícím při uzavření této smlouvy jistě jimi oceňované výhody. Z oněch předpisů nelze ani odvoditi, že zákonodárce jimi zamýšlel zakázati všechny smlouvy, jimiž nový nájemník má převzíti od dosavadního užívatele krámu, jímž v tomto případě byla žalovaná jako spolumajitelka domu, zařízení a zásoby zboží, zejména když žalovaná přestávala provozovati svůj živnostenský podnik. To by se jednak nesrovnávalo s vůdčí myšlenkou zákona, jmenovitě s ochranou nájemníka před jeho vykořisťováním bytovou lichvou, jednak by to po případě i stížilo začátečníkům, by se uchytili s obchodem nebo mohli nějaký už obchod převzíti. Za vykořisťování nemohla by býti považována ani okolnost, i kdyby byla bývala prokázána, že žalovaná před splněním kupní smlouvy, totiž před úplným zaplacením tržní ceny nechtěla podepsati nájemní smlouvu a nechtěla dovolatele pustiti do bytu, neboť tím se obě dvě samostatně uzavřené smlouvy — nájemní a kupní — nestaly smlouvou jedinou a dovolatelům nebylo tímto jednáním žalované vzato právo, by se nedomáhali zákonitým způsobem splnění nájemní smlouvy.

Citace:

č. 4741. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 421-422.