Čís. 5084.

Úmluva, již se kdo zavázal pivovaru pod smluvenou pokutou odebírati výhradně od něho pivo po řadu let, příčí se dobrým mravům, pakli pivovar se pouze zcela povšechné zavázal, že se vynasnaží, dodávati dobré výčepné pivo podle objednávek a za dočasné denní ceny.
(Rozh. ze dne 27. května 1925, Rv I 623/25.)
Žalovaná koupila od žalujícího pivovaru hostinec a zavázala se v čl. VII. smlouvy, že po dvacet let bude odebírati pivo jen od žalujícího pivovaru a, kdyby odebrala pivo z jiného pivovaru, že zaplatí žalobci po 10 Kč z každého hektolitru. Ježto žalovaná (její právní nástupce) odebrala 800 hl z jiného pivovaru, domáhal se na ní žalující pivovar zaplacení 8000 Kč. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Netřeba řešiti otázku, zda jest ujednání odstavce VII. smlouvy ze dne 12. května 1920 pro žalovanou stranu výhodné, zavazujíc ji bezpodmíněně, by po dobu 20 let odebírala pivo výhradně ze žalobcova pivovaru, a ji takto předem vylučuje ze všech výhod co do ceny a jakosti piva a co do přičinlivosti dodavatele v obchodním styku, které z volné soutěže dodavatelů pro odběratele zpravidla plynou. Ale je jisto, že ujednání to všechny výhody, které s ním pro žalovanou snad přece ještě mohly býti spojeny, zvrací v čiré bezpráví, když jejímu závazku neodpovídá žalobcova povinnost, by jí také sám pivo do jistého množství a za určité neb alespoň určitelné ceny dodával. Pakliže smlouva, vylučujíc výslovně jakoukoli povinnost, pivo dodávati, obsahuje jen zcela všeobecný slib, že se pivovar vynasnaží, by žalované dodával dobré výčepné pivo podle jejích objednávek a za dočasné denní ceny, zůstavuje vlastně jen volnému uvážení dodavatele, zda, kdy, zač a jaké pivo hodlá dodati. Žalobci byla by podle toho dokonce ponechána na vůli i možnost, by žalované sám snad odepřením dodávek nebo jiným způsobem plnění smlouvy, pivo od něho odebírati, překazil a pak na ní vymáhal konvenční pokutu, smluvenou pro případ jejího neplnění. Provoz živnosti žalované strany a s ním její celá hospodářská nezávislost a jsoucnost byly by takto vydány na pospas cizí libovůli a žalovaná sama byla by podrobena cizímu poddanství. Smlouva, která vede k takovým důsledkům, příčí se zřejmě dobrým mravům a je neslučitelná s platným právním řádem. Neposoudil proto odvolací soud věc po stránce právní mylně (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), prohlásiv ujednání bodu VII. smlouvy ze dne 12. května 1920 podle §u 879 obč. zák. za nicotné. Z nicotného ujednání nemůže žalobce pro sebe vůbec žádný nárok vyvozovati.

Citace:

č. 5084. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1011-1012.