Čís. 4632.

Na vymáhajícím věřiteli nelze požadovati náhradu škody proto, že vedl exekuci i na věci, dlužníku nenáležející, jevila-li se věřiteli situace tak, že věci, na něž vedl exekuci, dlužníku patří, a mohl-li o tom býti bezelstně přesvědčen.
(Rozh. ze dne 4. února 1925, Rv I 1892/24.)
Žalobkyně domáhala se náhrady škody proto, že žalovaný, veda zajišťovací exekuci proti Michalu R-ovi, zabavil nákladní auto, jež bylo vlastnictvím žalobkyně. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto důvodů:
Dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení v tom, že odvolací soud pokládá šoféra za držitele auta v době zájmu, a že míní, že žalovaná jednala ve výkonu svého práva a bezelstně, naproti čemuž dovolatelka trvá na stanovisku, ze žalovaná jednala bezprávně již proto, že výslovně převzala povinnost náhrady. Úsudek odvolacího soudu, že škodu zavinila si žalobkyně, protože nepodala stížnosti dle §u 68 ex. ř., napadá dovolatelka proto, že nebylo jisto, zda stížnost bude míti úspěch, soudce musí prý konati vyhledávání, než rozhodne, a touto cestou se dovolatelka náhrady škody domoci nemůže. Žaloba tedy má místo vedle stížnosti. Leč dovolatelce nelze přisvědčiti v tom, že by v pouhém podání návrhu na zabavení a uschování auta o sobě bylo lze spatřiti čin nedovolený. Vymáhající věřitel má povinnost, by v návrhu udal ony předměty, na něž exekuce se má vésti. Nelze ovšem říci, že věřitel má právo, navrhnouti exekuci na věci, dlužníku nepatřící. Takového práva mu zákon nedává a žalovaná nemůže se brániti tím, že návrhem vykonala jen své právo, jak míní prvý soud. Jádro sporu jest však v tom, zda návrh žalované na zabavení a uschování auta lze považovati za čin nedovolený, a zda lze jí ho přičísti za zavinění. Vymáhající věřitel má právo, dosíci uspokojení z dlužníkova majetku, vésti exekucí na majetek dlužníkův v mezích zákonem vytčených, ale nemá práva na uspokojení z majetku cizího, na vedení exekuce na věci cizí, aniž práva na vedeni exekuce způsobem dle zákona nepřípustným. Jedná se tedy o to, zda žalovaná použila svého práva, navrhnouti exekuci, v mezích zákona, a zda lze jí přičísti vinu, že meze ty byly překročeny. Viny takové však právem nižší soudy u žalované neshledaly. Věřiteli nelze uložiti beze všeho zodpovědnost za škodu vzniklou tím, že exekuce byla navržena nebo provedena i na věci, které dlužníku nepatří, a povinnost, by vedl exekuci jen tak, aby předem byly vyloučeny námitky osob třetích. Jeví-li se situace věřiteli tak, že věci, na něž exekuci vede, dlužníku patří, a může-li o tom býti bezelstně přesvědčen, nedopouští se bezprávného činu, navrhne-li na ně exekuci, a jest na tom, čí právo bylo exekucí porušeno, by si ho hájil. Ani věřitel, ani soud, ani orgán výkonný nemá možnosti, by předem vyšetřil spletité a nejasné poměry majetkové v tom směru. Věřitel vymáhající zodpovídá toliko za obmyslnost, vedl-li exekuci tak, že zasažena byla cizí práva, když o nich věděl nebo věděti musil. Zásada tato vyplývá pro porušení vlastnictví exekucí jak z §u 75 ex. ř., tak i z §u 379 a §u 335 a 326 obč. zák., (srovnej důvody judikátu ze dne 30. září 1924, čís. pres. 674/23 sb. n. s. čís. 4182). V případě sporném nelze podle zjištění nižších soudů, jež napadeno nebylo, shledati v postupu vymáhající věřitelky žádnou vinu. Že by žalovaná byla věděla, tedy byla positivně přesvědčena, že auto, jehož zabavení navrhla, patří žalobkyni, nebo že má na ně práva užívací a držební, nebylo prokázáno. Vždyť dle výpovědi Dra L-а žalobkyně odepřela mu informace v tom směru a tvrzení její, jež sdělil výkonný orgán, k opodstatnění takové vědomosti o právech užívacích a držebních nestačilo. Ale ani to nelze říci, že žalovaná o právu žalobkyně věděti musila a že jí musilo napadnouti, že na auto má práva nějaká, že tedy byla obmy- slnou při vedení exekuce. Vždyť auto objednal také sám dlužník, dle nepopřeného přednesu protižaloby zbavoval se svého majetku, bylo proto podezření, že předstírá převody, že je tomu tak i u auta, které dříve neslo jeho jméno a na jeho jméno bylo u politického úřadu hlášeno, bylo používáno k rozvážení cukrovinek v obchodě ve velkém, který patřil dříve dlužníku a nikoliv žalobkyni, která naopak provozovala jenom obchody detailní, k čemuž přece auta dříve nepotřebovala, a auto bylo také opětovně bez odporu i pro dluhy dlužníka R-a již zabaveno. Teprve později hlásila se i žalobkyně k autu, bylo i pro její dluhy zabaveno a za sporné exekuce hlásila se k němu i nová družka dlužníka R-a P-ová; žalobkyně udala Dru L-ovi, že auto nepatří ani jí ani dlužníku, a odepřela dáti bližší informace. Že jí patří nějaká práva užívací při provedení zájmu, netvrdila. Za takových okolností nelze vytknouti žalované, že trvala na tom, by auto bylo zabaveno, a že jí musilo napadnouti, že jde o auto nikoliv dlužníka R-a a že porušuje užívací právo žalobkyně. Proto netřeba ani řešiti otázky, zda auto skutečno přešlo do vlastnictví žalobkyně, měla-li na něm práva užívací skutečně či stalo-li se tak na oko, nebo způsobem, kterému by mohla žalovaná odporovati dle zákona odpůrčího. Co pak se týče způsobu provedení exekuce, že totiž auto bylo zabaveno přes to, že nebylo v detenci dlužníkově, nelze tento způsob žalované přičísti k vině. Poněvadž se v tomto směru nejedná o zavinění žalované, netřeba ani řešiti otázku, zda právem odvolací soud pokládal šoféra, který nebránil zabavení auta, za detentora, neboli, jak nedosti přesně odvolací soud praví, za držitele, a zda řídil tento šofér auto ve službách žalobkyně či dlužníka R-a a detenci vykonával jen jejich jménem. Není-li tedy v tomto směru viny žalované, netřeba ani uvažovati o tom, zda žalobkyně tím, že si dle §u 68 ex. ř. nestěžovala, škodu, kterou nyní vymáhá, si sama způsobila či spoluzpůsobila. Okolnost, že žalovaná převzala risiko vůči výkonnému orgánu za to, že exekuci provede, nemá významu, ježto rozhodnutí soudního orgánu na takovém zjištění spočívati nemůže.

Citace:

č. 4632. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 227-229.