Čís. 4644.

Zaopatřovací požitky bývalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém (zákon ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. а n.).
Nárok vdovy po zaměstnanci na zaopatřovací požitky jest odůvodněn již §em 1 zák., byla-li jí poskytována zaměstnavatelem pense nebo dar z milosti a netřeba se zabývati nárokem těž s hlediska §u 6 zák.
(Rozh. ze dne 5. února 1925, Rv I 1801/24.)
Žalobě vdovy po zaměstnanci na velkostatku žalovaného o placení zaopatřovacích požitků bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalobkyně domáhá se v tomto sporu jako pozůstalá po bývalém zaměstnanci na velkém majetku pozemkovém zvýšení pense, kterou jako taková až dosud ve výši 400 (600) Kč ročně požívala a požívá, na 2000 Kč ročně, t. j. na polovici zaopatřovacích požitků, na něž její zemřelý manžel by byl měl nárok. Jest proto především řešiti otázku, zda žalobkyně ve smyslu §u 1 zák. ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n. jest skutečně pozůstalou bývalého zaměstnance na velkém majetku pozemkovém, která z toho důvodu již zaopatřovacích požitků požívala a požívá. Ve směru tomto jest, jak nižší soudy uvedly, nesporným přednesem stran zjištěno, že manžel žalobkyně u žalovaného na panství Κ., které jest velkým pozemkovým majetkem, byl zaměstnán jako lesní a že službu tuto něco přes 58 let konal. Dále jest zjištěno oběma nižšími soudy, na základě provedených důkazů, že žalobkyně pensi ve výši 200 zl. ročně od 1. prosince 1891 požívala a že jí tato pense po válce na její žádost byla zvýšena na 600 Kč ročně a ve výši této jí až dosud je vyplácena. Dle těchto zjištění nižších soudu nemůže býti pochybnosti, že žalobkyně jest pozůstalou po bývalém zaměstnanci na velkém majetku pozemkovém, ve smyslu §u 1 písm. a) zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n. a že má tudíž nárok na jednu polovici zaopatřovacích požitků, na které by její zemřelý manžel měl nárok. Poněvadž pak není sporu o tom, že by zemřelému manželu žalobkyně s ohledem na jeho služební dobu jako lesnímu náležely zaopatřovací požitky 6tého stupně, t. j. 4000 Kč ročně, posoudil soud odvolací věc po stránce právní správně, když žalobkyni jako pozůstalé po bývalém zaměstnanci na velkém majetku pozemkovém, která již před 1. lednem 1920 z toho důvodu zaopatřovacích požitků požívala, tyto na 2000 Kč ročně zvýšil, a dovolání žalovaného, napadající tento právní názor, není důvodným. Názor dovolání, že dle dekretu ze dne 20. února 1892 není jisto, že žalobkyni zaopatřovací požitky z důvodu služebního poměru jejího manžela jako bývalého zaměstnance na velkostatku K. byly povoleny, není správným, neboť dle zjištěného stavu věci pense žalobkyni jenom z tohoto důvodu byla a mohla býti přiznána. Když, jak svrchu uvedeno, zažalovaný nárok žalobkyně na zvýšení pense na 2000 Kč ročně z důvodu §u 1 zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n. ať šlo o pensi nebo dar z milosti, jest odůvodněn, není třeba, zabývati se otázkou, zdali nárok ten též z předpisu §u 6 téhož zákona, případně z prováděcího nařízení k němu ze dne 13. května 1921, čís. 189 sb. z. a n. plyne a jest odůvodněn a zůstanou proto dotyčné vývody dovolání, pokud o právní posouzení věci jde, nepovšimnuty.

Citace:

č. 4644. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 248-249.