Čís. 4921.

Okolnost, že prvý soud nezařídil doplnění žaloby podle §u 435 с. ř. s., nepřichází již v úvahu, bylo-li o ní zahájeno a provedeno ústní jednání. Povinnost soudu, starati se o úplné probráni věci, nesahá tak daleko, by musel upozorňovati strany, co by mohly a měly přednésti k odůvodnění svých nároků.
(Rozh. ze dne 16. dubna 1925, R I 278/25.)
Žalobu o zrušení exekuce soud prvé stolice zamítl. Rekursní soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, řízení doplnil a věc znovu rozhodl.
Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a uložil mu, by, nepřihlédaje k odůvodnění svého usnesení, odvolání po zákonu vyřídil.
Důvody:
Odvolací soud zrušil rozsudek prvého soudu, poněvadž soud prvé stolice vůči žalobě, kterou odvolací soud považoval za neúplnou a za nevyhovující předpisu §u 226 c. ř. s. ba za takovou, že její neúplná udání sama o sobě nemohla by odůvodniti žalobní nárok, takže by nestačila tato žaloba ani ku vydání rozsudku pro zmeškání, kdyby se byl žalovaný nedostavil k ústnímu roku, i když byla žaloba sepsána advokátem, nevyvinul činnosti, v §u 435 c. ř. s. uvedené, nevrátiv ji před ustanovením prvního roku podle §u 84 c. ř. s., a dále, že při ústních jednáních nevyvinul činnosti v §§ 182 a 431 c. ř. s. uvedené beze zřetele, že strany byly zastoupeny advokáty. Z toho důvodu považoval odvolací soud jednání na prvém soudě za neúplné, a zrušil rozsudek soudu prvé stolice. Dovolací soud není v tom s odvolacím soudem za jedno. Okolnost, že soud první stolice nezařídil doplnění žaloby podle §u 435 c. ř. s., nepřichází již v úvahu, ježto bylo o ní zahájeno a provedeno ústní jednání, a aspoň při tomto byly obě strany zastoupeny advokáty. Pokud odvolací soud poukazuje k tomu, že soud prvé stolice nevyvinul za projednání sporné věci činnosti v §§ech 182 a 431 c. ř. s. uvedené, a pokud v tomto nedostatku spatřuje vadnou neúplnost řízení v prvé stolici, přehlíží, že povinnost soudu, starati se o úplné probrání věci (§§ 180, 182 c. ř. s.), nesahá tak daleko, by musil upozorňovati strany, co by mohly a měly přednésti k odůvodnění svých nároků, zejména, když jsou zastoupeny advokáty. Takovou povinnost soudu nelze odvoditi ani z §§ 182, 195, 431 ani 432 c. ř. s. Jest naopak povinností strany, by uvedla vše, co její nárok opodstatňuje nebo podporuje. Proto soud prvé stolice právem vzal v úvahu pro rozhodnutí sporu jenom to, co bylo předneseno při ústním jednání (§ 414 c. ř. s.), a nebyl povinen přihlížeti k okolnostem nepředneseným a netvrzeným, zejména nebyl ani povinen, ani oprávněn, by prováděním důkazů shledával skutky pro jeho rozhodování závažné, neboť zásada projednávací nemůže býti změňována se zásadou vyhledávací. Proto dovolací soud neuznává, že řízení prvé stolice bylo ve směru odvolacím soudem vytýčeném vadně neúplné.

Citace:

č. 4921. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 729-730.