Čís. 5065.

Z prohlášení třetího u vyrovnacího roku, že přistupuje ku vyrovnání jako rukojmí a plátce, nelze ještě vyvozovali výslovné prohlášení jeho o tom, že i pro něho má platiti závazek ze ztráty lhůt, napotom ujednaný. Rukojemskou smlouvu jest tu pokládati za smlouvu bezplatnou.
(Rozh. ze dne 20. května 1925, Rv II 238/25.)
Ve vyrovnacím řízení přistoupil při roku dne 22. května 1924 žalovaný k vyrovnání jako rukojmí a plátce. Vyrovnací kvóta činila 38% a bylo umluveno, že při nedodržení některé splátky stává se splatnou celá kvóta. Ježto dlužník nezapravil celé splátky včas, domáhal se jeden z vyrovnacích věřitelů na žalovaném zaplacení celé kvóty. Procesní soud prvé stolice přiznal žalobci jen první splátku, již žalovaný byl uznal, jinak žalobu zamítl. Důvody: Žalobkyně domáhá se na žalovaném zaplacení plné ujednané 38% kvóty a odůvodňuje to tím, že nastala již ztráta lhůt, jež má platnost také proti žalovanému jako rukojmí a plátci. Dle §u 1353 obč. zák. nemůže rukojemství býti dále rozšiřováno, než se rukojmí výslovně zavázal, a jest tudíž, ježto ve smyslu §u 1346 odstavec druhý obč. zák. ku platnosti smlouvy rukojemské jest třeba písemného prohlášení, pro posouzení obsahu závazku žalovaného směrodatným jeho písemní prohlášení ve vyrovnacím řízení. Z protokolu ze dne 22. května 1924 vychází na jevo, že žalovaný po odstavci tohoto protokolu »ostatní věřitelé obdrží 38% kvótu, splatnou v 8 čtvrtletních lhůtách« učinil toto prohlášení: »K tomuto smíru přistupuje Max S. (žalovaný) jako rukojmí a plátce«, a že na to obsahuje smír tento další odstavec: »Kdyby jedna z těchto splátek nebyla nejdéle do 14 dní po předchozím doručeném písemném vyzvání zaplacena, nastane ztráta lhůt a obživnou proti dlužníku pohledávky v původních svých obnosech«. Ježto v tomto odstavci není již zmínky o tom, že k závazku v tomto odstavci uvedenému přistupuje žalovaný rovněž jako rukojmí a plátce, nebo že ustanovení to má platiti také pro závazek rukojemský, nemůže již z tohoto důvodu vzhledem k ustanovení §u 1353 obč. zák. toto ujednání býti rozšířeno také na žalovaného jako rukojmí a plátce. Žalobkyně sice z toho, že v návrhu vyrovnacím ustanovení o obnovení původních pohledávek jest spojeno dalšími slovy »proti dlužníku«, kdežto při stanovení ztráty lhůt tomu tak není, snaží se vyvoditi, že oživnutí pohledávek mělo míli platnost pouze proti hlavnímu dlužníku, kdežto ztráta lhůt že byla ujednána také ohledně rukojmí, pokud se jedná o kvótu pohledávek, jím převzatou. Však náhled tento sdíleti nelze. Vždyť shora zmíněný odstavec návrhu vyrovnacího dle smyslu tvoří jediný celek a tudíž nepřipouští ohledně jedné části věty výklad jiný než ohledně části jiné, a mimo to z té okolnosti, že rukojmí prohlášení k odstavci tomuto neučinil, nemůže býti vyvozeno, že dal ve smyslu §u 1353 obč. zák. předpokládané výslovné prohlášení. Ježto následkem toho ohledně žalovaného nenastala dosud ztráta lhůt a vlastně nemá ani ohledně něho platnosti, byla žalobkyně oprávněna zažalovati pouze dne 10. září 1924 splatnou první lhůtu a bylo tudíž ve směru tomto žádosti žalobní vyhověti, kdežto ohledně dalšího zažalovaného obnosu tuto jako neodůvodněnou zamítnouti. Odvolací soud napadený rozsudek ptvrdil. Důvody: První soud, posuzuje sporný případ s hlediska §u 1353 obč. zák., došel k úsudku, že ujednaná ztráta lhůt nemá platnosti ohledně rukojmího, poněvadž schází po této stránce výslovné prohlášení žalovaného, že i tento závazek bere na sebe; následkem toho stala se dle názoru prvního soudu splatnou pouze první lhůta, nikoli však celá 38%ní kvóta, za niž žalovaný se zaručil. Proti tomuto názoru brojí odvolatel, dovozuje, že vyrovnání dlužno pokládati za jednotný nedělitelný celek, takže, přistoupil-li žalovaný k vyrovnání, platí jeho přístup pro veškeré části sporné dohody, není-li snad pro to které ustanovení vyrovnání umluveno výslovně něco jiného, jak se to v tomto případě stalo prý pouze ohledně obživnutí celé pohledávky pro případ nedodrženi smluvených lhůt. Dle toho ručí prý žalovaný i v příčině umluvené ztráty lhůt rovněž tak jako dlužník sám. Odvolací soud neshledal tento názor ospravedlněným. Vzhledem к námitkám žalovaného bylo na žalobci, by provedl důkaz, že ujednaná ztráta lhůt vztahovala se nejenom na hlavního dlužníka, nýbrž i na žalovaného. Než tento důkaz se žalobci nepodařil. Neboť ze spisu vyrovnacího, hlavně však ze znění a ze souvislosti rukojemského prohlášení nevychází s plnou určitostí na jevo, že ztráta lhůt byla umluvena bez jakéhokoliv omezení a výhrady a týkala se tedy i žalovaného. Námitka žalovaného, že podmínka ta vztahovala se pouze na hlavního dlužníka, je pravděpodobná, uváží-li se jednak, že v protokolu o vyrovnávacím stání ze dne 22. května 1924 není zmínky o tom, že k závazku, týkajícímu se ztráty lhůt, přistupuje žalovaný rovněž jako rukojmí a plátce; a uváží-li se dále, že z té okolností, že slova »proti dlužníkovi« jsou uvedena toliko ve spojitosti s ustanovením o oživnutí původních pohledávek, nelze ještě vyvoditi, že ztráta lhůt stihá také rukojmího proto, poněvadž při této podmínce slova »proti dlužníkovi« opakována nebyla. Dle těchto úvah jest při nejmenším pochybno, vztahovalo-li se rukojemské prohlášení i na ustanovení o ztrátě lhůt, čili nic; při takovém stavu věci dlužno však dle §u 915 obč. zák. míti za to, že v tomto případě — kde jde o smlouvu rukojemskou, tedy o smlouvu, která zavazuje jen jednu stranu — rukojmí chtěl raději převzíti závazek menší než vyšší, totiž že spíše chtěl rukojemství omeziti na dodržení povolených splátek, nikoliv je rozšířiti též na stanovenou ztrátu lhůt; to tím více, kdyžtě rukojemství již podle §u 1353 obč. zák. nesmí býti rozšiřováno nad míru, po kterou se rukojmí výslovně zavázal Že by byl v tomto případě rukojmí výslovně bral závazek i za ztrátu lhůt, o tom se jeho rukojemské prohlášení nezmiňuje. V ostatním budiž po této stránce poukázáno na přiléhavé, stavu věci i zákonu plně odpovídající odůvodnění prvého rozsudku.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolací soud schvaluje názor odvolacího soudu, že ze samého soudního vyrovnání, dojednaného při roku ze dne 22. května 1924 a potvrzeného rozhodnutím vyrovnávacího soudu ze dne 18. června 1924 a najmě z prohlášení žalovaného při onom roku, že k vyrovnání svého bratra a dlužníka přistupuje jako rukojmí a plátce, nelze vyvoditi výslovné, t. j. každou pochybnost vylučující prohlášení žalovaného o tom, že i pro něho má platiti závazek o ztrátě lhůt podle protokolu ze dne 22. května 1924 mezi věřiteli a dlužníkem dodatečně ujednaný. Jest to patrno již z toho, že podle obsahu tohoto protokolu naprosto není vyloučen výklad jiný, totiž ten, že žalovaný chtěl se jako rukojmí a plátce zavázati pouze za zaplacení vyrovnávací kvóty, že dále jeho závazek nešel a najmě že neměl se ho dotýkati další odstavec o ztrátě lhůt a obživnutí pohledávek. Nepadá na váhu, že žalovaný protokol bez výhrady podepsal, neboť tímto podpisem stvrdil toliko správnost toho, co prohlásil, a nelze proto z jeho podpisu usuzovati na obsah a smysl tohoto jeho prohlášení. Nezáleží ani na tom, jak na věc nazíral snad vyrovnávací soud při rozhodnutí o potvrzení vyrovnání ve smyslu §u 49 a násl. vyr. ř., neboť mínění vyrovnávacího soudu ve směru tom nebylo by s to nahraditi nebo doplniti vůli rukojmího a plátce při vyrovnávacím roku. Poukazuje-li dovolání k tomu, že věřitelé, kteří se vyrovnávacího roku nesúčastnili, mohou jedině spoléhati na obsah rozhodnutí, potvrzujícího soudní vyrovnání, stačí připomenouti, že tito věřitelé nemohu býti na tom lépe, než věřitelé, již při vyrovnávacím roku byli přítomni, a že i pro tyto věřitele platí jen to, k čemu žalovaný jako rukojmí a plátce výslovně se zavázal (§ 1353 obč. zák.). Než správným je názor odvolacího soudu i v tom, že rukojemská smlouva není smlouvou úplatnou, z čehož vzhledem k §u 915 obč. zák. plyne, že žalovaný spíše uložiti si chtěl břímě menší než větší, a že tedy ustanovení soudního vyrovnání o ztrátě lhůt žalovaného se nedotýká. Nelze souhlasiti s opačným názorem dovolání, že rukojemskou smlouvu v tomto případě je pokládati za smlouvu úplatnou, poněvadž žalovaný jako rukojmí a plátce přistoupil k soudnímu vyrovnání, kde vzájemné plnění věřitelstva spočívá v tom, že věřitelé se vzdávají jisté části svých pohledávek a práva na vedení exekuce, pokud se týče vyhlášení úpadku, a že proto dlužno použiti vykládacího pravidla druhé věty §u 915 obč. zák., neboť z těchto výhod poskytnutých dlužníkovi ještě neplyne, že také žalovaný za své plnění obdržel od druhé smluvní strany vzájemné plnění, s nímž ovšem nelze směsovati zájem, jejž žalovaný měl snad na tom, by k vyrovnání došlo, neboť šlo by tu jen o pohnutku činu, pro otázku úplatnosti smlouvy v úvahu nepřicházející. Dovolání má pravdu jen v tom, že odstavec o ztrátě lhůt a obživnutí původních pohledávek tvoří nedílný celek s ostatními předcházejícími ustanoveními vyrovnací nabídky, ale přehlíží, že to platí jen proti dlužníkovi, nikoli též vůči tomu, kdož přistoupil k vyrovnání jako rukojmí a plátce. Najmě tu nejde o právní jednání zvláštního druhu (sui generis), nýbrž o prostou rukojemskou smlouvu, kterou vykládati sluší ze zvláštního předpisu §u 1353 obč. zák., pokud se týče také §u 915 obč. zák., jak správně učinil odvolací soud. Nedůvodnému dovolání, které se jinak odkazuje na správné důvody napadeného rozsudku, nebylo proto vyhověno.

Citace:

č. 5065. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 974-977.