Čís. 4619.

Sudiště závodu (§ 87 j. n.) předpokládá jsoucnost závodu v době podání žaloby, třebas již nebyl provozován. Nestačí jsoucnost závodu pouze v době vzniku závazku.
(Rozh. ze dne 28. ledna 1925, R II 13/25.)
Žalobu o náhradu škody výbuchem třaskavin ve skladišti žalované firmy zadala žalobkyně u soudu, v jehož obvodu bylo ono skladiště. Námitku místní nepříslušnosti soud prvé stolice zamítl, rekursní soud námitce vyhověl a žalobu odmítl. Důvody: Jest souhlasiti s názorem stěžovatelky, že její skladiště třaskavin mohlo by se za zvláštní závod (provozovnu) považovati a že by mohlo sudiště na výběr dané ve smyslu §u 87 j. n. založiti, kdyby bylo jaksi samostatným hospodářským a odděleným celkem s určitou pravomocí, odpovídající samostatnému celku. Žalující strana tvrdí a chce dokázati, že, když správa skladiště přijímala a prováděla veškeré objednávky třaskavin od závodů celého revíru, že se skladiště za provozovnu ve smyslu citovaného zákonného ustanovení musí považovati. Naproti tomu stěžovatelka tvrdí, že veškerý obchodní styk dál se toliko v její kanceláři v Praze, že lidé ve skladišti zaměstnaní byli pověření jenom zásilky přijati a bez jich otevření v témž balení ku poukazu a příkazu centrály na jámy expedovati. I když důkazy v tom směru nabízené provedeny nebyly a když by se mělo skladiště žalované za provozovnu ve smyslu §u 87 j. n. považovati, nelze přece sdíleti názor prvního soudu, že dovolaný soud jest k projednání této sporné věci místně příslušným, poněvadž další náležitost § 87 j. n., totiž aby nárok žalobcův byl v přímém hospodářském vztahu ke skladišti, tu schází. Praví-li se v §u 87 j. n., že u soudu závodu mohou býti žalovány osoby ve sporech, které se vztahují na činnost s jejich obchodem nebo povoláním spojenou, jest tím řečeno, že nárok žalobní musí býti v nějakém příčinném hospodářském vztahu k provozovně. Tomu však v tomto případě tak není, poněvadž žalobce uplatňuje nárok na náhradu škody jednak z toho důvodu, že zřízenci žalované, v provozovně působící, neměli potřebné spolehlivosti a zkušenosti a že žalovaná neprovedla tam nutných oprav a nutných zařízení.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolací rekurs není odůvodněn. Dle §u 87 j. n. mohou osoby, tam uvedené, býti žalovány u soudu, v jehož obvodě jest jejich závod anebo provozovna. Z doslovu a ze smyslu tohoto předpisu jest zřejmo, že sudiště závodu předpokládá jeho existenci alespoň v době podání žaloby, byť i nebylo potřebí, aby bylo ještě v provozu. Rozšíření tohoto sudiště na případy, kde závod anebo provozovna existovala pouze v době, kdy vznikl zažalovaný nárok, bez ohledu na to, je-li zde také v rozhodné době podání žaloby, odporuje jasnému ustanovení §u 87 j. n., který, jak také zřejmo z jeho nadpisu, upravuje jen sudiště závodu, nikoli sudiště dřívějšího závodu. V případě, o nějž jde, z přednesu žalujícího těžařstva v první stolici nelze seznati, že skladiště, které považuje za provozovnu žalované společnosti ve smyslu §u 87 j. n., v době podání žaloby, t. j. 19. července 1924, ještě existovalo. Naopak žalující strana sama tvrdí, že toto skladiště 19. března 1924 bylo úplně zničeno. Že v VIII. odstavci žaloby uvádí, že žalovaná společnost v obvodu dovolaného soudu »má« skladiště, nevadí, jelikož zde patrně jde o nepřesnou stylisaci. Nehledíc k tomu skutkový podklad žaloby nemohl by se vztahovati na skladiště po případě nově zřízené po výbuchu a předpokladů §u 87 j. n. by již proto zde nebylo. Za tohoto stavu věci není potřebí, zabývati se otázkou, vztahuje-li se žalobní nárok na zničené skladiště a bylo-li toto závodem anebo provozovnou žalované společnosti ve smyslu uvedeného §u čili nic. Právem proto rekursní soud, ovšem z jiných důvodů, žalobu odmítl pro místní nepříslušnost dovolaného soudu.

Citace:

č. 4619. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 207-208.