Čís. 4923.

Nelze zastaviti dědický podíl (nárok na vydání dědického podílu).
(Rozh. ze dne 16. dubna 1925, Rv I 320/25.)
Žalobu proti bance o zaplacení 4 410 Kč procesní soud prvé stolice zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jak již procesní soud správně uvedl, závisí rozhodnutí sporu na vyřešení otázky, zda dal žalobce žalované bance pro povolený mu úvěr do zástavy svůj nárok na dědický podíl po svém zesnulém otci, t. j. na jednu čtvrtinu cenností, náležejících do pozůstalosti a uložených u žalované banky, a pakli ano, zda takováto zástava po zákonu jest přípustná pokud se týče účinná. V onom směru zjistil procesní soud, že žalobce dal skutečně bance do zástavy svůj nárok na zmíněný dědický podíl, jednak pro úvěr do výše 20 000 Kč, jednak pro další úvěr 5 142 Kč. V odvolacím řízení nedoznalo sice toto zjištění změny, avšak odvolací soud vzhledem k svému odchylnému právnímu názoru pokládal okolnost, zda došlo ke smluvní zástavě dědického podílu pokud se týče nároku na tento podíl za nerozhodnou, poněvadž prý s ohledem na kontokorentní spojení stran nebylo k zajištění banky zvláštní zástavní smlouvy vůbec třeba. Tento názor ovšem nelze sdíleti, neboť nejde o otázku, jaké povahy byla konečná pohledávka žalované banky, nýbrž o to, zda byla banka oprávněna, učiniti se zaplacenu z jedné čtvrtiny cenností, pro pozůstalost žalobcova otce u ní uložených. Banka v prvé stolici netvrdila, že jí toto právo příslušelo z důvodu práva zadržovacího, nýbrž odvozovala svůj nárok ze zvláštní zástavní smlouvy, ujednané se žalobcem. Uplatňovaným rozporem se spisy, jejž dovolatelka shledává v tom, že napadený rozsudek uvádí, že banka vyplatila žalobci uvedené částky na srážku z podílu dědického, ač ve zjištěních procesního, soudu, jež soud druhé stolice převzal, není pro to opory, netřeba se obírati, poněvadž okolnost tato vzhledem k právnímu posouzení věci, jak bude rozvedeno, není podstatnou. Jest zjištěno, že žalobce zastavil svůj nárok na dědický podíl také pro pohledávku 5 142 Kč. A jen o tu ve sporu jde. Nutno tedy řešiti i druhou otázku, zda bylo zastavení toto po zákonu přípustné a účinné. K této otázce jest odpověděti záporně. Jest sice pravda, že dle §u 448 obč. zák. může býti zástavou každá věc, která jest předmětem obchodu, a že také dědický podíl sluší řaditi k »věcem« toho druhu, poněvadž může býti prodán (§§ 1278, 1065 obč. zák.). Zastavení dědického podílu překáží však zvláštní předpis §u 822 obč. zák. v novém doslovu, který převzal zásadu dvorského dekretu ze dne 3. června 1846, čís. 968 sb. z. s. a dopouští před odevzdáním pozůstalosti jen zabavení jednotlivých, určitých věcí, do pozůstalosti náležejících, které byly pozůstalostním soudem dány dědici k volné disposici, což se v tomto případě nestalo, nikoliv však dědictví v celku, tedy ani jeho poměrné části, napadnuvší některému ze spoludědiců. Toto obmezení netýká se jen exekučního práva zástavního, nýbrž také zástavního práva smluvního, neboť bylo by v rozporu se základními právními zásadami, ba protismyslným, by věřitel, nabyvší zástavy dobrovolně, měl míti příznivější postavení než věřitel, jenž se domáhá zajištění soudního. (Srovnej motivy k novelisaci §u 822 obč. zák.: »bezüglich des „Erbrechtes im ganzen" bleibt natürlich der Ausschluss der Pfändung wie der Verpfändung unberührt, den das Hofdekret vom 3. Juni 1846 J. G. S. 968 als eine Folge des Spezialitätsprinzipes des Pfandrechtes feststellt,« pak Ehrenzweig System II/2 str. 517 § 532, Mayr, Lehrbuch des bürgerl. Rechtes § 265 а § 556). Při kupu dědictví přejímá mimo to kupitel také všechny povinnosti dědicovy (§ 1278 obč. zák.), při právu zástavním směřuje však jeho snaha především k úhradě jeho pohledávky. Není podstatného rozdílu, zda jde o zastavení podílu dědického, či nároku na jeho vydání, neboť tento nárok není zvláštním samostatným právem, nýbrž podstatnou součástkou dědického práva spoludědicova, jaksi výronem tohoto práva. Nedopouští-li však zákon zastavení práva dědického vůbec, jest tím vyloučeno i zastavení této jeho součástky. Nenabyla tudíž žalovaná banka uvedenou již disposicí žalobcovou práva zástavního, tudíž ani práva odlučovacího dle §u 11 vyr. ř., a zaplatil-li žalobce, jak nesporno, včas kvótu, připadající na pohledávku žalované 5 142 Kč, kterou tato k vyrovnacímu řízení přihlásila, uhradil tím ve smyslu §u 53 vyr. ř. celý svůj dluh a jest proto žaloba, jíž se žalobce domáhá vrácení zadrženého zbytku, odůvodněna.

Citace:

č. 4923. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 731-733.