Čís. 5054.

Jest podstatnou vlastností losu (§ 870 obč. zák.), kdy bude tažen.
Předpis §u 875 obč. zák. předpokládá, že druhá strana sice o omylu třebas nevěděla, ale tuto svou nevědomost nedbalostí svou zavinila. Pokud jest tomu tak při vadném znění prospektu losů.
Zakazuje-li zákon přímo smlouvu, je smlouva dle §u 879 obč. zák. nicotná, třebas tu není zvláštních zákazů; nezakazuje-li však přímo smlouvu, nýbrž pouze jistý způsob uzavření neb uzavření na jistém místě neb za jistého času, smlouva ještě nicotnou není, leda že by zákon sám zákaz ten nicotností zdůraznil anebo z povahy věci nebo zákona bylo zřejmo, že si ji zákonodárce jako nicotnou představuje a jen důsledek ten výslovně vyjádřiti opomněl.
Smlouva uzavřená sprostředkovatelem uvedeným v §u 4 zák. ze dne 30. června 1878, čís. 90 ř. zák. je platna a jen sprostředkovatel a firma podléhají následkům §u 5 zákona.
(Rozh. ze dne 19 května 1925, R II 150/25.)
Žalobce koupil v roce 1922 od jednatelů žalovaného družstva několik losů (mezi nimi též stavební los), na něž zaplatil část 850 Kč. Při uzavření koupě byl žalobci jednatelem žalovaného družstva předložen prospekt, na jehož zadní straně bylo uvedeno, že poslední tah stavebních losů bude v roce 1925. V žalobě, jíž domáhal se vrácení 850 Kč, uvedl žalobce, že právě ta okolnost, že v prospektu bylo uvedeno, že stavební losy již v roce 1925 budou taženy naposledy, na kteroužto okolnost jednatelem také zvláště bylo poukázáno, žalobci činila návrh přijatelným a tím že byl pohnut k tomu, by smlouvu uzavřel. Byl tedy stranou žalovanou pokud se týče poslední lhůty tahu čsl. stavebních losů uveden v omyl, jelikož poslední tah se stane teprve v roce 1946 a tím bylo způsobeno, že uzavřel smlouvu, kterou by jinak neuzavřel, neboť na něho působila hlavně okolnost, že v roce 1925 peníze za stavební losy obdrží zpět, aby losy koupil, což by nebyl učinil, kdyby věděl, že poslední tah stavebních losů bude teprve v roce 1946. Jelikož všechny losy koupil za cenu úhrnnou, že činí prý uvedení v omyl ohledně jednoho druhu losu celou smlouvu neplatnou, a to i ohledně ostatních druhu losu Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Předpokladu §u 870 obč. zák. tu není. Lze připustiti jako možné, že žalobce na základě prospektu a, jak tvrdí, snad také na základě údajů zástupce žalované, kryjících se s obsahem prospektu, mohl býti v omylu ohledně posledního tahu stavebních losů, a bylo by pak také za to míti, že tento omyl byl vyvolán žalovanou. Z přednesu stran a z obsahu prospektu vychází však na jevo, že omyl netýče se ani věci samé, druhu losů, o který tu jde, ani podstatné její vlastnosti, nýbrž že se týče okolnosti vedlejší. I kdyby snad pro žalovaného bylo prospěšným, by peníze obdržel zpět po uplynutí 3 let, kdyby poslední tah stavebních losů se stal v roce 1925. má z druhé strany zase více naděje na výhru, může-li se súčastniti při více než 40 tazích, než kdyby se mohl súčastniti jen při 6 tazích. Z toho důvodu dlužno všeobecně považovati za prospěšnější kup losu, který má před sebou ještě mnoho tahů, než kup losu již skoro odehraného, pročež se ony výhody a nevýhody jistě navzájem vyrovnají. Jest také málo pravděpodobno, že by právě ta okolnost, že byl toho mylného mínění, že stavební losy v roce 1925 budou slosovány, přiměla žalobce k uzavření smlouvy, koupil-li mimo 1 stavební los 3 jiné losy, jichž poslední tahy podle prospektu budou teprve v létech 1953, 1960 a 1974. Žalobce nemůže tedy odstoupiti od smlouvy kupní ani z důvodu §§ 871, 872 obč. zák. a následkem toho také není oprávněn žádati navrácení splátek, jím dosud zapravených. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl. Důvody: Při výkladu §u 870 obč. zák. vychází odvolací soud z právního názoru, že lstivé oklamání nemá vždy v zápětí neplatnost smlouvy, nýbrž že i v tomto případě má lstivá pohnutka vliv na platnost jednání jen tehdy, rozhodovala-li o vuli stran, pak ale jest omyl podstatným (motivy, 73 příl. k těsnop. protokolu panské sněmovny XXI. sezení 1912 str. 136). V tomto případě jedná se o takový omyl. Jak z prospektu vyplývá, vyhrává každý los, t. j. vyplácí se při slosování nejméně nominelním obnosem. Za tohoto stavu věci jest hrací doba podstatnou vlastností losu, jelikož nabyvateli losu jistě nemůže býti lhostejno, kdy bude moci počítati s výplatou aspoň nominelního obnosu. Žalobce tvrdí, že k uzavření smlouvy ho pohnula jenom vyhláška, také agentem zvláště zdůrazněná, že za stavební los obdrží již v roku 1925 nejméně své peníze. Jelikož o tom prvý soudce neprovedl důkazů a nepředsevzal zjištění, které by umožnilo také přezkoumání, zda se ve smyslu §u 879 obč. zák., zákona ze dne 30. června 1878, čís. 90 ř. zák. a §u 11 zákona ze dne 27. dubna 1896, čís. 70 ř. zák. jedná o neplatné právní jednání, nemohl odvolací soud rozhodovati ve věci samé, nýbrž musel odvolání vyhověti a rozhodnouti jak se stalo.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Prvý soudce neshledal na koupi losu závady a zamítl žalobu o vrácení splátek, druhý soud však shledával námitku, že žalobce pohnula ke koupi okolnost, v prospektu vytištěná a agentem prý zvlášť zdůrazněná, že za stavební los obdrží peníze již roku 1925, s hlediska §u 870 obč. zák. závažnou a zrušil proto rozsudek prvého soudce, ježto skutková stránka této námitky nebyla zjištěna, jakož dále i proto, že prý neučinil zjištění, jež by umožnilo přezkoumání, zda ve smyslu §u 879 obč. zák. a zákona ze dne 30. června 1878, čís. 90 ř. zák. je prodej losů, o něž jde, platným právním jednáním. Jde tedy o dva důvody neplatnosti. Co se týče prvé námitky, že v písemném prospektu, který žalobce obdržel, jest označen rok 1925 jakožto rok, do něhož spadá poslední tah čsl. stavebních losů, stačí úplně žalovanou stranou výslovně doznaná skutečnost, a není třeba teprv zjišťovati, zda agent okolnost tu zvláště ještě také zdůraznil. Neboť nejde zde, jak nižší stolice a samy strany omylem za to mají, o případ §u 870 obč. zák., o případ lstivého předstírání, nýbrž o případ §u 871 n. zn. obč. zák., jenž v sobě slučuje případnosti dřívějších §§871 a 876 (motivy str. 256 a násl.), neboli o případ původního §u 876. V novém doslovu zní § 871 takto: Byla-li jedna strana o obsahu svého prohlášení v omylu, jenž se týče hlavní věci nebo podstatné její vlastnosti, k níž úmysl po výtce směřoval a byl prohlášen, nevzniká pro ni závazek, раk-li druhá strana k omylu tomu zavdala podnět nebo jí omyl ten zřejmě nápadným býti musil. Tedy o takový omyl jde. Jest to podstatnou vlastností losu, zda bude tažen jíž roku 1925 či až 1947, kdy podle §u 25 zák. ze dne 11, března 1921, čís. 100 sb. z. a n. skutečně poslední tah bude. O tom nemůže býti pochyby a také již odvolací soud to uznal. Útěcha, kterou žalobci dává první soudce, že když se bude moci súčastniti tahů po 25 let, má více naděje na výhru, jest lichou, protože nezáleží na tom, na jak dlouho jsou tahy rozděleny, nýbrž na tom, kolik čísel má býti taženo. Ale i kdyby naděje byly jakékoliv, nemusí se tak dlouhá doba kupiteli vůbec hoditi, pročež v smlouvu nevejde. To je věc tak přirozená a samo o sobě jasná, že nepotřebuje důkazu, naopak bylo by třeba důkazu pro případ opačný že totiž kupitel o délce doby věděl, když se ke koupi odhodlal. V tomto případě však na důkaz ten vůbec nedojde, protože, byl-li žalobci předložen prospekt, udávající poslední tah roku 1925, a žalobce na základě tohoto prospektu koupil, je zřejmo, že koupil s touto podmínkou, že toto udání náleží k obsahu smlouvy, že úmysl jeho k tomu směřoval a byl prohlášen. Avšak druhá strana, žalovaná, k tomuto omylu zavdala podnět, použivši prospektu toho vůči žalobci. Ale i jinak je splněna tato podmínka zákona, totiž i v druhé své možnosti, že jí omyl ten zřejmě nápadným býti musil. Toto rčení, znamenající tolik, jako věděti museti §u 875, nevyžaduje skutečného vědění, neboť pak by to bylo již zneužití omylu neb kupitelovy nevědomosti, což již zakládá docela jiný čin, nýbrž předpokládá jen, že druhá strana o omylu sice třeba nevěděla, ale tuto svou nevědomost nedbalostí svou zavinila. Vzhledem k tomu, jak zákony tuzemské a cizozemské rčení toho užívají, mohlo by býti sporno, zda se předpokládá hrubá nedbalost či zda stačí každé zavinění, i nedopatření. Tuto pochybnost zde řešiti netřeba, neboť nedbalost žalované firmy byla každým způsobem hrubá, ježto užívala prospektů, které v tak důležité věci, v tak důležitém bodě obsahovaly udání klamné. 1 kdyby to bylo chybou tisku, ač se to nedá tak snadno věřiti, protože 1925 nestojí snad místo 1945, ježto dle cit. §u 25 je to 1922 + 25 = 1947, přece firma, která se takovým obchodem zabývá, než dá prospekty do oběhu, musí je, jakž vyžaduje péče řádného obchodníka a zásada věrností a víry vůči zákazníkům, dobře, pečlivě a svědomitě prohlédnouti, takže musí nutně na chybu tak nápadnou a hrubou přijíti, a, nepřijde-li, jest to bezpříkladnou ledabylostí. Jest to vskutku nepřípustné praktikování uvedené zásady poctivého obchodu (§ 914 n. zn. obč. zák.), napřed nesprávných prospektů užívat a pak přes to práva z koupí na základě nich uzavřených tak uplatňovat, jako by byly správnými bývaly. Odvolávati se na § 2 obč. zák., že neznalost zákona žalobce neomlouvá, je zde zcela nemístné. Žalobce neuplatňuje vůbec právní omyl, nýbrž omyl skutkový, týkající se povahy koupené věci. Že by byl tento svůj omyl postřehl, kdyby byl znal zákon čís. 100/1921, najmě jeho § 25, nevadí, neboť kdyby skutečně bylo možno, předpis §u 2 obč. zák. pojímati tak, že zákon opravdu od každého vyžaduje znalost všeho práva a každého jeho ustanovení, ačkoli v celé říši není ani jediného člověka, jenž by se takovou znalostí zákona chlubiti mohl, lze nejvýše říci, že žalobce omyl svůj ohledně rozhodné vlastnosti losu zavinil svou neznalostí zákona, ale ani zaviněný omyl nezbavuje ho práva §u 871 obč. zák., smlouvou se zavázati, když druhé straně, žalované, omyl ten nápadným býti musil, dle hořejšího výkladu tedy byla by o něm věděla, kdyby byla náležité opatrnosti užila. Neboť v takovém případě jest zcela lhostejno, jak druhá strana omyl získala, zákon nerozeznává a původní § 876 výslovně zavinění druhé strany samé předpokládal. Co dovolání uvádí, že v prodejní listině, kterou potom žalobce obdržel, chyba v letopočtu (1925) již nebyla, a že žalobce, netvrdě, že a kdy později se o pravém stavu věci dověděl, znal jej již od počátku, a že když platil splátky a přijal prodejní listinu, schválil smlouvu i po seznání pravého stavu věci — to vše jsou nepřípustné novoty, v prvé stolice neuvedené. Žalobce výslovně v žalobě tvrdil, že teprve teď se dověděl, že poslední tah bude až v roce 1946, ale žalovaná strana na to vůbec nereagovala (§ 267 c. ř. s.). Omyl také není vyloučen a tudíž vyvrácen tím, že snad splátky rozpočteny byly na dobu sahající přes 1925, ač pravda není, že to z prospektu vidno. Omyl je tím vyvrácen tím méně, když dle prospektu stane se kupitel vlastníkem výhry hned po první splátce. Tato námitka tedy jest důvodná vztahuje se však toliko na jeden stavební los, netýká se druhých, jež nejsou stavební, i dlužno tedy k vůli těmto zabývati se i druhým důvodem neplatnosti, který, kdyby byl dán, stačil by ovšem i pro stavební los.
2. Zákon o obchodech splátkových ze dne 27. dubna 1896, čís. 70 ř. zák. praví v §u 11, že jeho ustanovení platí i pro losy, jež se mají odevzdati až po splacení kupní ceny, že však zůstávají v platnosti předpisy zákona ze dne 30. června 1878, čís. 90 ř. zák. Tento pak stanoví: a) v §u 1, že zcizení naděje na výhru státních a jiných losů na splátky, jakož i živnostensky provozované zcizování losů podle jiných podílu, než v plánu slosovacím stanovených nebo ve spojení se splátkovým obchodem jiné hodnoty za předmět majícím je zakázáno, b) v §u 2, že živnostensky provozované zcizování státních a jiných losů nebo podílů určených ve slosovacím plánu na splátky jest povoleno jen protokolovaným firmám a jen pod podmínkami tam stanovenými, c) v §u 4, že uzavírání prodejů v §u 2 poznačených, vydávání prodejových listin o nich a vybízení k uzavírání takových obchodů nesmí se díti prostřednictvím podomních obchodníků neb cestujících agentů. § 5 pak stanoví tresty na přestoupení těchto předpisů. Že žalobce koupil losy od agenta žalované firmy, jest podle protokolu nesporno, i půjde tedy o předpis §u 4 c), ježto jde o koupi §u 2 b). Zcizeny losy samy a nikoli naděje na výhru, pročež nejde o případ §u 1 a), ale k vůli lepšímu porozumění bylo třeba, jak se ukáže, i tento případ v úvahu pojmouti. Jest otázkou, když předpis §u 4 c) přestoupen, jaké to má následky: zda je smlouva proto neplatnou, či zůstává-li platnou a přestupci (firma i agent) jen propadají trestu. Neplatností smlouvy není výslovně pohroženo na přestoupení žádného z předpisů a), b), c), a takových případů je v zákoně řada. Mayr, Lehrbuch 1922 I. str. 220 praví, že o tom, jaký účinek se přestoupení zákona přičísti má, rozhoduje úmysl zákonodárce, ale sám se nepokusil pro jednotlivé případy úmysl ten vyzkoumati a nedává čtenáři také na ruku známky, podle kterých by se na zákonodárcův úmysl mělo souditi, ačkoli zřejmo, že by to bylo pouhé hádání, jež není spolehlivým. Týž autor pak sice ve svazku II. kn. 3 §u 316 vyčítá řadu neplatných smluv, ale o souzeném případu se vůbec nezmiňuje. Ehrenzweig, System II. 1920 str. 149 n. n. praví, že smlouva jest platnou, když se zákaz obrací jen proti jedné straně. Dle tohoto pokynu ovšem smlouva by platnou byla, protože v projednávaném případě, s nímž však se ani tento spisovatel nezabývá, zákaz čelí jen proti zcizovateli, tedy proti žalované firmě. Než nehledíc k tomu, že často není zřejmo, proti komu se zákaz obrací, není tento názor nijak vnitřně zdůvodněn. Jednotná smlouva se trhá ve dvě, když na jedné straně (prodej) má býti zakázána, na druhé straně (koupě) však dovolena; lze namítnouti, že zákazem prodeje zakázána i koupě a naopak, a že není podstatným, když zákon chopí se věci se stránky silnější, zde prodavatele jako obchodníka, jenž obchod po živnostensku provozuje, a ovšem přestupek také jen u něho tresce. Tak na př. čsl. zákaz prodeje lihových nápojů v den voleb obrací se sice proti prodávajícímu živnostníku, ale chce postihnouti kupujícího voliče, toť jasno. Krasnopolski Obl. R. 1910 str. 96 míní, že nicotnou jest nejen smlouva, směřující k plnění zákonem zakázanému, nýbrž i smlouva mající objektivně obsah porušující zákon. Dopadá to ad c) na tento případ? Zajisté nikoli. Stubenrauch k §u 879 str. 40 jest jediným, jenž i projednávaný případ uvádí mezi neplatným: smlouvami, ale to patrně proto, že i on se nachází v Manzovi, z něhož on je přejímá, ale jako Manz jen cituje zákaz (čís. 90/1878), neuváděje jednotlivých případností jeho, tak Stubenrauch uvádí sice dvě skutkové povahy z něho, ale jsou to zákazy a) ab), nikoli však zákaz c). Zda tento vypuštěn schválně a vědomě, není patrno, zdá se, že vůbec v úvahu nevzat. Neudržitelným především jest mínění, že každá smlouva, sjednaná s porušením nějakého zákonného zákazu, jest nicotnou, jakkoli dle znění §u 879 obč. zák. by se to správným zdálo. Neboť poohlédneme-li se po právním řáde, nalezneme zákazy, o nichž to jistě neplatí. Tak stanoví § 79 odstavec druhý živn. ř., že majitel živnosti nesmí při jmouti pomocníka bez výkazu, sice že se činí vinným přestupkem, ale tím daleko ještě není řečeno, že by s přestoupením tohoto předpisu sjednaná pracovní smlouva byla neplatnou, aspoň praxe živnostenských soudů ji přes to platiti nechává, ač ji na straně majitele živnosti stihá i trestní zákon (§ 321). Je smlouva o léčební výkon s fušerem (§ 343 tr. zák.) neplatnou? Zajisté. Ale nedovolený prodej léku dle §u 345 tr. zák.? Jedu dle §u 361—364 tr. zák.? §§ 371, 372, 396, 397, 419 tr. zák.? § 78 odstavec šestý živn. ř. zakazuje výplatu mzdy v hospodách, ale § 78 d) neplatnost placení nestanoví, ač může se státi to, čemu zákaz předejíti chce, že dělník mzdu ihned utratí neb prohraje a rodina celý týden tříti bude nouzi. § 59 živn. ř. zakazuje, by obchodní cestující nevozili s sebou zboží a neprodávali je, nýbrž dovoluje voziti s sebou jen vzorky. Podobně § 59 c) a d). Jiné zákazy v §u 60 a) a b) živn. ř. Ale je prodej proti těmto zákazům nicotným? Všeobecně se uznává, že mocí čl. 11 obch. zák. nedostatek živnostenského oprávnění nevylučuje, by nebyl kdo obchodníkem a neuzavíral obchody dle obchodního zákona. Srv. též zákaz čl. 7 téhož. Dle všeho zdá se vyhovovati toto kriterion: zakazuje-li zákon přímo tu kterou smlouvu, t. j. smlouvu o ten který předmět, tedy zřejmo, že ji nechce nechati platiti a smlouva je tedy nicotná dle všeobecného zákazu §u 879 obč. zák. i když tu zvláštního zákazu není; nezakazuje-li však přímo smlouvu, nýbrž jen jistý způsob uzavření nebo uzavření na jistém místě nebo za jistého Času, smlouva nicotnou není, leda by zákon sám zákaz ten nicotností ohrozil anebo z povahy věci nebo zákona zřejmo bylo, že zákonodárce si ji jako nicotnou představuje a jen sankci tu výslovně vyjádřiti opomněl. V zákoně, o němž jest řeč, jest ad a) v §u 1 smlouva sama zakázána a jest tedy nicotná. To stanovil zákon ze dne 7. listopadu 1862, čís. 85 ř. zák. výslovně v §u 2 těmi slovy, že splnění smlouvy nemůže býti soudně požadováno a mají místo jen případné nároky z obohacení a náhrady škody. V §u 2 ad b) však jest smlouva pod zárukami tam uvedenými dovolena, ale nedovoluje se dle §u 4 ad c) uzavírání osobami tam poznačenými (podomovními obchodníky a cestujícími agenty); ježto tedy zákaz nečelí proti prodeji samému, nýbrž jen proti jistým druhům sprostředkovatelů tohoto prodeje, dlužno souditi, že smlouva, takovým sprostředkovatelem uzavřená, je platna a jen sprostředkovatel a firma, jež ho použila, propadají trestu v §u 5 stanovenému. Zdali smlouva s porušením kautel daných v šamém §u 2 je platna či nicotná, t. j. zdali zákon si dané kautely představuje jako nerozlučné podmínky přípustnosti a tudíž platnosti smlouvy, netřeba zde řešiti, neboť to je již podstatně jiná otázka, o kterou zde nejde, ačkoli řešení nemůže býti vzhledem k §u 2 cit. zák. ze dne 7. listopadu 1862, čís. 85 ř. zák. v porovnání s §em 1 téhož těžké, protože jde o docela obdobný případ přípustnosti prodeje jen pod určitými kautelami. Rozhodně veliký rozdíl jest, že zákon zákaz řečeného dvojího druhu sprostředkovatelství dal zvláště v §u 4, ne již v §u 2 jako podmínku dovolenosti smlouvy. Dle toho všeho, když netvrzen nedostatek podmínek §u 2, nýbrž jen přestoupení zákazu §u 4, dlužno smlouvu pokládati za platnou, což ovšem se vztahuje jen na tři ostatní losy, neboť smlouva o stavební los jest neplatna dle hořejšího podle §u 871 obč. zák. Dlužno tedy projednati otázku, mnoho-li z kupní ceny vypadá na stavební los a mnoho-li na ostatní. Kdyby se ovšem ukázalo, že to děliti nelze že by předmět smlouvy byl nedělitelným již proto, že cena byla úhrnná, není samo sebou tak na jevě, jak žalobce míní — anebo že dle úmyslu stran to děleno býti nemělo, pak arci bude míti místo § 878 obč. zák., jenž o tom případě jedná.

Citace:

č. 5054. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 949-955.