Čís. 4879.

Zaplacení činže, ujednané dle dočasného běžného nájemného v místě nájmu, lze se domáhati pořadem práva. Раk-li by za sporu vyšlo na jevo, že výše požadované činže příčí se zákonu na ochranu nájemců, bylo by žalobu zamítnouti, nikoliv odmítnouti.
(Rozh. ze dne 7. dubna 1925, R I 286/25.)
Žalobce domáhal se žalobou na žalované zaplacení nájemného 500 Kč. K námitce nepřípustnosti pořadu práva soud prvé stolice žalobu odmítl, rekursní soud námitku nepřípustnosti pořadu práva zamítl. Důvody: Žalobou domáhá se žalobce zaplacení činže, jejíž výše stanovena byla v trhové smlouvě ze dne 7. září 1921, kterou žalobce, koupiv dům od žalované, pronajal jí v domě tom byt na dobu devíti let za činži pro prvá tři léta ročních 300 Kč, a v dalších letech za nájemné, odpovídající běžným té doby činžím v P. méně 20%. Dle této smlouvy pro případ, kdyby strany se nedohodly o výši běžné činže, bylo ustanoveno, že podrobí se obě strany dobrozdání obecního úřadu v P. Věcí sporu jest rozhodnouti, jakou činži jest žalobce oprávněn žádati a jakou jest povinna žalovaná platiti. Soud rekursní nemůže souhlasiti s názorem prvého soudce, že jde tu o zvýšení nájemného, o kterém rozhodnouti přísluší soudu v řízení nesporném podle §u 23 zák. o ochraně nájemníků ze dne 25. dubna 1924, čís. 85 sb. z. a n. V případě tomto jde o smlouvu nájemní mezi kupitelem domu a stranou dům prodávající na určitou dobu 10 let, ve které nájemné jakožto prvé nájemné bylo upraveno pro prvá tři léta určitou roční částkou, pro další dobu pak výslovně dle běžné činže, o 20% snížené, a kde bylo výslovně stanoveno, jak určí se běžná činže pro případ, že by se strany o ní nedohodly. Nejde tu tedy o zvýšení činže dle zákona čís. 85/24, nýbrž o rozhodnutí o tom, zda činže, žalobcem požadovaná, odpovídá smlouvě. A o tom nutno rozhodovati pořadem práva.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Žalobou domáhá se žalobce zaplacení určité činže podle ustanovení tvrzené nájemní smlouvy. Nárok ten jest rozhodným pro posouzení soudní příslušnosti i pořadu práva dle §u 41 odstavec druhý j. n. a jest nárokem soukromoprávním, o němž rozhodují soudy, není-li nic jiného ustanoveno (§ 1 j. n.). V tomto případě není nikde zákonné výjimky a proto jest o nároku zažalovaném rozhodnouti ve sporu. Jdeť dle žaloby o určitou činži, dle smlouvy vypočtenou, nikoli o zvýšení nájemného dle zák. o ochraně nájemců. Tím ovšem není řečeno, že by žalobě bylo vyhověti bez ohledu na zákon o ochraně nájemců. Došel-li by soud k náhledu, že zažalovaná smluvená činže té doby žalobci nepřísluší, poněvadž se příčí nutícím ustanovením zákona o ochraně nájemců, může to míti za následek jenom zamítnutí žaloby pro její neodůvodněnost, nikoli její odmítnutí pro nepřípustnost pořadu práva.

Citace:

č. 4879. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 653-654.