Čís. 4541.

Moc poručenskou jakož i poměr matky k nemanželskému dítěti dlužno posuzovati dle zákonů vlasti dítěte, naproti tomu však dlužno žaloby z nemanželského otcovství posuzovati dle zákona toho místa, kde byla žaloba podána.
Nelze žalovati na placení výživného nemanželskému dítěti toho, kdo není uznán za otce dítěte a není současně o uznání to žalován.
(Rozh. ze dne 8. ledna 1925, Rv II 756/24). Nemanželská matka, bydlící na Slovensku, domáhala se na okresním soudě ve V. na Moravě žalobou na žalovaném, by jí jako nemanželský otec přispíval na vydržování dítěte. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobkyně a potvrdil napadený rozsudek s dodatkem, že se žaloba zamítá jen pro tentokráte.
Důvody:
Dovolání, opírajícímu se o dovolací důvod §u 503 čís. 4 c. ř. s. nelze přiznati oprávnění. Dle zásady §u 183 nesp. říz. a §u 34 obč. zák. dlužno moc poručenskou, jakož i poměr matky k nemanželskému dítěti posuzovati dle zákonů vlasti dítěte, naproti tomu dlužno však žaloby z nemanželského otcovství posuzovati dle zákona toho místa, kde žaloba byla podána, jelikož dotyčné zákony mají rozkazovací ráz. Dle §u 166 obč. zák. má nemanželské dítě právo požadovati od svých rodičů přiměřenou výživu. K výživě jest povinován na prvém místě otec. Dle §u 163 obč. zák. dlužno považovati za otce nemanželského dítěte toho, kdo v době v §u tom uvedené (doba kritická) s matkou dítěte souložil. Může tedy dítě, neb ten, kdo je živil v úmyslu, dáti si náklady výživy nahraditi — v tomto případě matka — domáhati se placení výživného pouze na tom, kdo jest soudně uznán za otce dítěte (§ 16 první dílčí novely k obč. zák.) neb kdo před poručenským soudem otcovství k dítěti uznal. Ovšem možno podati současně žalobu o uznání otcovství k dítěti a o plnění výživného, není však přípustno žalovati o výživné někoho, kdo není za otce dítěte uznán a není současně o uznání to žalován. V tomto případě podala matka dítěte žalobu o výživné na žalovaného, o němž tvrdí sice, že s ní souložil, avšak nežádá, by uznán byl současně za jeho otce, a rovněž nečiní v tom směru ani určovacího návrhu dle §u 236 c. ř. s. O žalovaném není tedy zjištěno, zdaž jest otcem dítěte žalobkyně, jež táž živila, a nelze ani bez návrhu v tom směru za otce ho uznati. Takto schází však předpoklad pro nárok na výživné a to jak pro dobu minulou, tak i pro dobu budoucí. Posoudil tudíž odvolací soud věc správně po stránce právní, zamítnuv žalobu, ovšem měl tak učiniti jen pro tentokráte, neboť žaloba jest pouze předčasnou a neodůvodněnou po tak dlouho, dokud nebude žalovaný za otce dítěte uznán.

Citace:

č. 4541. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 74-75.