Čís. 4884.

Bylo-li před vydáním zákonů o pozemkové reformě při uzavření pachtovní smlouvy umluveno, že pachtýř má při ukončení pachtovního poměru odevzdati propachtovateli zásoby píce, slámy a mrvy, jaké převzal, nemůže se propachtovatel, byl-li pozemek Státním pozemkovým úřadem zabrán, domáhati na pachtýři vyplacení náhrady, jíž se dostalo pachtýři od Státního pozemkového úřadu za animální hnojiva, za setí a obdělání.
(Rozh. ze dne 7. dubna 1925, Rv I 253/25.)
Žalobce propachtoval žalovaným smlouvou ze dne 10. listopadu 1918 dvůr O. na 12 let za roční nájemné 30 000 Kč. Dle pachtovní smlouvy byli žalovaní povinni pomrviti každoročně nejméně čtvrtý díl rolí dobrou mrvou ze stájů, museli chovati přiměřený počet dobytka a při ukončení pachtu byli povinní odevzdati stejné plochy oseté řepkou, pšenicí, žitem a jetelem, jak jim byly odevzdány, a za scházející dáti náhradu, odevzdati tak velkou plochu zoraných polí, jak velká jim byla odevzdána, nahraditi běžnými trhovými cenami nedostávající se množství zásoby píce a slámy, jež nutno odevzdati, a závazali se odevzdati při ukončení pachtu všechny pozemky tak zorané, jak je zorané byli obdrželi. Dvůr O. byl napotom zabrán Státním pozemkovým úřadem, jenž přiznal žalovaným náhradu za animální a umělé hnojení a za osetí a obdělání ploch, jetele, pšenice a žita celkem 52 189 Kč 56 h, při čemž cena semínka byla počítána za 1800 Kč za q, proti čemuž zástupce žalobcův protestoval a v důsledku toho bylo ujednáno, že tato částka složena bude na soudě do rozhodnutí. Z celkového peníze 51 189 Kč 56 h připadlo na náhradu za animální hnojení 33 400 Kč. Žalobě domáhající se, by částka, přiznaná Státním pozemkovým úřadem při jednání dne 20. února 1923 ohledně převzetí dvora O. za animální hnojení pozemků k tomuto dvoru náležejících penízem 33 400 Kč, a částka, přiznaná při témže jednání za osetí a obdělání 3,99 ha jetele, 5,50 ha pšenice a 10,36 ha žita penízem 9797 Kč 84 h, pokud se týče nárok na tuto částku náležela žalobci a by žalovaní byli uznáni povinnými svoliti k tomu, by Státní pozemkový úřad tyto částky vyplatil žalobci, pokud se týče v případě, že by Státní pozemkový úřad dotyčné částky vyplatil žalovaným nebo k dobru jakýmkoliv způsobem by jim je zúčtoval, by žalovaní byli uznáni povinnými zaplatiti žalobci zažalované částky úhrnem 43 197 Kč 84 h, procesní soud prvé stolice vyhověl. Důvody: Žalovaní měli role řádně vyhnojiti a odevzdati zaseté plochy, jak ve smlouvě stanoveno, a za scházející dáti náhradu. Pak-li tomuto závazku žalovaní nevyhověli, byli povinni při ukončení pachtu nahraditi náklad potřebný ku zorání nezoraných ploch, náklad zasetí ploch, jež nezasety byly odevzdány proti ustanovení smlouvy a cenu scházející mrvy. Pozemkový úřad přiznal jak na základě ocenění nákladů na novou úrodu je zjištěno, žalovaným náhradu na novou úrodu celkově penízem 52 189 Kč 56 h pokud tomu pachtovní smlouva neodporuje. Žalovaní však nesplnili povinnosti převzaté pachtovní smlouvou a proto nárok na tuto částku patří žalobci, zejména když žalovaní obdrželi od svého předchůdce v pachtu náhradu za to, že převzali od něho závazek vůči žalobci ohledně nesplnění pachtovních podmínek, jak svědky jest potvrzeno. Že žalovaní neplnili podmínky pachtovní smlouvy, zejména, že půda byla špatně obdělávána, dlouhou řadu roků nehnojena a zaplevelena, je prokázáno, takže Státní pozemkový úřad učinil v důsledku špatného stavu dvora O. 10% srážku z přejímací ceny a žalobce byl tím poškozen o 24.981 Kč 77 h. Žalovaní byli povinni dle pachtovní smlouvy veškeré animální mrvy upotřebiti na zpachtovaná role, mrvu nesměli prodávati a rovněž veškerou slámu, seno a otavu výhradně spotřebovati v hospodářství samém. Veškeré tyto produkty patřily k půdě, pokud se týče vlastníku statku, tedy žalobci, a, když Státní pozemkový úřad přiznal za animální hnojení pro novou úrodu po ukončení pachtovního roku 33 400 Kč jako náhradu za nevyužití těchto hnojiv, patří v důsledku pachtovní smlouvy tento peníz vlastníku, čili žalobci. Náhrada nákladů na novou úrodu, jak byla stanovena pozemkovým úřadem penízem 9797 Kč 84 h, patří rovněž vlastníku dvora, žalobci, neboť žalovaní měli dle pachtovní smlouvy odvésti při ukončení pachtu přesnou výměru zasetých rolí a, přijavše náhradu od předchůdce za nesplnění podmínek pachtovních, převzali tím na sebe za něho tento závazek vůči žalobci, který měl nárok na náhradu za nedostávající se ozimy a jetel a za nezorané plochy, při čemž cena jetelového semínka byla vzata 1800 Kč za 1 q, jak byla stanovena pozemkovým úřadem při ocenění nákladů na novou úrodu, zejména, když sám spolužalovaný František K. účtoval tuto cenu Státnímu pozemkovému úřadu. Po rozumu §u 50 a) zákona ze dne 13. července 1922, čís. 220 sb. z. a n. nepřísluší pachtýři nárok na náhradu škody vůči poslednímu vlastníku zabraných a státem převzatých nemovitostí z důvodu, že pachtovní poměr byl předčasně zrušen, a nároky, jichž vlastník neuznal, mají býti odkázány na pořad práva soukromého. Že by ustanovení pachtovní smlouvy pozbylo platnosti a účinnosti následkem zabrání a převzetí pachtovaného objektu Státním pozemkovým úřadem před ukončením smluvené doby pachtovní, kterážto okolnost by působila jako vyšší moc, není zákony ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 a ze dne 13. července 1922, čís. 222 sb. z. a n. odůvodněno, neboť tyto zákony neupravují poměrů mezi vlastníkem převzatého statku k jeho pachtýři a nikde není řečeno, že povinnosti pachtýřovy oproti vlastníku jsou zrušeny, takže podmínky pachtovní smlouvy zůstávají v platnosti a žalovaní nemohou svůj nárok na náhradu pozemkovým úřadem přiznanou uplatňovati z titulu těchto zákonů, když nesplnili podmínky pachtovní smlouvy. Státní pozemkový úřad přiznal žalovaným ve svém ocenění nákladů na novou úrodu ve smyslu §u 43 a) zák. čís. 220/1922 náhradu 52 189 Kč 56 h, avšak podmínil své rozhodnutí doložkou, pokud pachtovní smlouva tomu neodporuje, čímž výslovně uznal, že je nutno, by žalovaní splnili podmínky pachtovní smlouvy, na čemž ničeho nemění okolnost, že žalovaní následkem pozemkové reformy byli nuceni část pozemků od dvora odstoupiti. Ostatně ve smyslu §u 43 a) zák. čís. 220/1922 je řečeno, že se má přiznati náhrada za investice do pozemků dané pachtýři, který svým nákladem je provedl, aniž by k tomu byl povinen podle pachtovní smlouvy, kdežto v tomto případě tomu tak není. Odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalovaným bylo Státním pozemkovým úřadem přikázáno: a) za animální hnojiva 33 400 Kč, b) za osetí a obdělání 9 797 Kč 84 h.
Ad a) sluší poznamenati, že z příloh není zřejmo, zda všecek hnůj, v této sumě hražený, byl už v půdě, či zda část a jaká byla posud v zásobě, a zda tedy jde při celé sumě o případ §u 43 a) poslední odstavec náhradového zákona či z části o příslušenství, převzaté dle §u 12 záborového zákona, provedeného blíže v §§ 53 a násl. zák. náhr., avšak vzhledem k právnímu stanovisku, jež dovolací soud níže zaujímá, jest to lhostejno.
Ad b). Tato náhrada zakládá se na §u 11 odstavec třetí vládního nařízení ze dne 21. ledna 1921, čís. 53 sb. z. a n., vydaného k provedení §u 41 náhr. zák. Předpisy ty sice nepraví, komu se vypočtená náhrada má dáti, zda vlastníku či pachtýři, avšak jest na jevě, že myslí toho, kdo náklad na novou úrodu učinil, když tedy to byl pachtýř, tož jeho k správnému porozumění obsahu zákona dlužno podotknouti, že ani náklady na novou úrodu (§ 11 (3) cit. nař.), ani pohnojení (§ 43 a) al. 3—5 náhr. zák.) nejsou, jak z porovnání s §em 43 (2) n. zn. a §u 43 a) (2), (3) n. zn. náhr. zák. vyplývá, investicemi, ačkoli dle §u 6 záb. zák., provedeného vládním nařízením ze dne 12. února 1920, čís. 118 sb. z. a n. k řádnému hospodaření, k němuž každý hospodář na zabraném majetku, tedy i pachtýř, povinen jest, náleží jak nutné investice, tak běžné náklady na docílení řádné úrody, žalobce však činí si na obě ty částky nárok z důvodu pachtovní smlouvy ze dne 10. listopadu 1918, §§ 10, 23 a 26, ale odvolací soud míní, že tento nárok by si musil žalobce uplatňovati samostatně. V tom by však měl pravdu odvolací soud jen tehdy, kdyby obojí peníz a i b) nepředstavoval právě náhradu za předměty, o nichž žalobce tvrdí, že dle pachtovní smlouvy náležejí jemu, že žalovaní měli mu je při skončení pachtu nastalém převzetím se strany Státního pozemkového úřadu ponechati, a že tedy, nastoupily-li místo těch předmětů peníze, jeho nárok vztahuje se na peníze. Z té příčiny také sám Státní pozemkový úřad v ocenění podotkl, do částky ty přiznávají se sice pachtýřům, ale ovšem že vyhražují se propachtovateli práva z pachtovní smlouvy (pokud pachtovní smlouva tomu neodporuje) a bylo dle protokolu ze dne 20. února 1923 mezi všemi účastníky, totiž oběma stranami rozepře a Státním pozemkovým úřadem, docíleno dohody, aby částky ty nebyly vypláceny, dokud spor ten nebude mezi stranami vyřešen, neboť nic jiného zajisté neznamená »návrh« v protokole tom všemi stranami podepsaném na deponování peněz těch až do vyřešení sporu učiněný. Nejde tu tedy o nic jiného, než o rozhodnutí dle poslední věty §u 348 obč. zák., komu z obou stran náležejí částky, na něž obě si činí nárok, a který právě proto byl dle § 1425 obč. zák. zadržen. Neprávem tedy odvolací soud uhnul se rozhodnutí a právem žalobce trvá v dovolání na tom, by rozhodnutí se stalo. Ale ovšem nevyzní rozhodnutí to ve prospěch jeho. Smlouva pachtovní stanoví sice v §u 10, jak pachtýři mají hospodařiti, zejména též mrviti, a že zvláště nesmějí animální mrvu prodávati a z pachtovaných nemovitostí odrážeti, jakož i že musí všecku píci (slámu, seno, otavu, zelenou píci) na nich získanou na nich také spotřebovati, v §u 23 pak, že pachtýři musí při ukončení pachtovního poměru, jež nastane dle §u 1 dne 28. února 1931, odevzdati takové a tak oseté pomrvené plochy, jaké a jak jim byly při počátku pachtu odevzdány, dále odevzdati zásoby píce a slámy jakož i mrvy, jaké při počátku pachtu převzali, a, bude-li větší množství píce a slámy, že propachtovatel může, ale nemusí ji za průměrnou cenu převzíti, kdežto přebývající mrvu musí mu oni bez náhrady ponechati, a konečně v §u 26, že kdyby pachtýři nezaplatili včas pachtovné neb nesplnili jinou povinnost z pachtovní smlouvy vyplývající, může je propachtovatel vypověděti tak, aby pacht koncem února končil. K tomu dodati dlužno ustanovení §u 24, že pachtýřům nepřísluší náhrada za práci a náklad spojený se zlepšením pachtovního objektu, leda pokud to smlouva sama dopouští. Žalobce míní, že dle tohoto obsahu smlouvy náleží jak náhrada a) z nevyužitého pohnojení, pokud se týče za mrvu v zásobě, tak náhrada b) za obdělání a osetí v poměru mezi ním a pachtýři jemu jako propachtovateli. Uznává sice, že na tento případ, kde pacht skončen převzetím se strany Státního pozemkového úřadu, nemohlo ani z daleka ve smlouvě býti »pamatováno«, t. j. správně řečeno pomýšleno, ale že případ dlužno pokládati za případ skončení pachtovního poměru »uplynutím doby« a že tedy má se věc tak, jak v §u 23 stanoveno, ačkoli pak nelze nahlédnouti, proč se odvolává i na § 26. Než nemá pravdu ani tak, ani onak. Za případ §u 26 to považovati nelze, protože ten jedná o zrušení pachtu, ku kterému zavdali pachtýři příčinu neplněním smluvních povinností, kdežto v tomto případě nastalo zrušení beze všeho zavinění nebo jiného přičinění pachtýřů událostí, ležící docela mimo dosah jich moci: převzetím se strany Státního pozemkového úřadu na základě zákonů o agrární reformě, událost to, kterou odvrátiti nemohli. Ale ani skončení pachtu uplynutím doby to není, jak už samo z řečeného plyne, neboť pacht zrušen byl dávno před uplynutím smluvené pachtovní doby neodvratnou událostí. Nejspíše ještě byl by se žalobce mohl odvolati na ustanovení §u 23 písm. e) čís. 2 smlouvy, kde se praví, že v případě, že by pachtovní smlouva před ukončením pachtovní doby byla zrušena — a to se opravdu zde stalo — nastanou, co se týče ploch, jaké při odevzdání po ukončení pachtovní doby mají býti osety, modifikace podmíněné roční dobou, ve které zrušení pachtu se stalo, při čemž pachtýři budou povinni nahraditi propachtovateli úbytek na velikosti (rozloze) osetých neb osázených ploch. Ale ani toto ustanovení nemůže mu prospěti, protože i ono, jako vůbec celá smlouva předpokládá, že při skončení pachtu převezme pachtovní objekty zase sám propachtovatel (pokud se týče jeho právní nástupce ve smlouvě pachtovní, na př. dědic), kdežto v tomto případě převzal je Státní pozemkový úřad, t. j. stát jím zastoupený, jenž není vůbec právním jeho nástupcem, neodvozuje své právo od něho, natož aby byl pokračovatelem jeho ve smlouvě pachtovní, neboť právě to je důvodem, že jeho nabytím pachtovní poměr byl zrušen. Jde tedy o případ docela jiný, nepodobný všem těm, jaké smlouva pachtovní předpokládá nebo předpokládati mohla, o případ, na jaký dle vlastního doznání žalobce smlouva pachtovní vůbec mysliti nemohla, což jest skutkem již proto, že sám zákon o obstavení velkostatků ze dne 9. listopadu 1918, čís. 32 sb. z. a n., ačkoli ani on nijak ještě nenařizoval zábor, takže nějakou určitou představu o osudu velkostatků nebylo si možno utvořiti, vyšel teprv 13. listopadu 1918, tedy tři dni po smlouvě. Poněvadž ale případ je nepodobný těm, na něž smlouva myslí, nelze ustanovení smlouvy naň ani obdobně užíti. Neboť smlouva právě proto, že předpokládala, že žalobce sám dvůr převezme, učinila opatření, by se hospodářství i na dále řádně provozovati dalo, ať už by je provozoval v režii nebo dal dvůr v jiný pacht, a starala se proto o řádné osetí a pohnojení; раk-li ale tento předpoklad nedopadá a dvůr převzat byl státem, nemá žalobce na dalším hospodářství žádného zájmu. Měl by ovšem zájem na tom, kdyby byli pachtýři řádně nehospodařili a půdu vymrskali, takže by přejímací cena byla potom vypadla níže, to však netvrdí a nárok v tom směru neuplatňuje, naopak že pachtýři řádně hospodařili, t. j. řádně oseli a řádně mrvili, je zjevno z toho, že jim za osetí a nevyužití mrvy byla přiznána náhrada: nýbrž on právě tuto náhradu v zákoně pachtýřům zaručenou si osobuje, poněvadž prý při smluvním skončení pachtu předměty, za něž náhrada přiřčena, připadly by jemu, aniž by on byl povinen za ně něco hraditi. Ale zapomíná, že smluvní skončení pachtu, které pro to je podmínkou, předpokládá buď uplynutí celé smluvní pachtovní doby (§ 23), kde tedy pachtýři očekávaný zisk, pro který smlouvu uzavřeli, již mají neb aspoň nějaké prohřešení se pachtýřů proti povinnostem, buď smluvním (§ 26), nebo zákonným (§ 23 lit. e, jenž právě nemůže mířiti jinam, než na případy §u 1118 obč. zák.), takž sice zde pachtýři očekávaného zisku dojíti nemohou, avšak to sami si přičísti musí, protože proti právu jednali. V tomto případě však jim poklesek v povinnostech vytýkati nelze a také vytýkán není, oni tedy ve smyslu smlouvy byli by měli právo pokračovati v pachtu až do uplynutí doby (28. února 1931) a dojíti tak očekávané odplaty ze svého podniku, to jim ale vyšší mocí bylo zhatěno, aniž by měli pro to vůči komukoli nárok na náhradu škody (§ 50 písm. a) náhr. zák.). Jestliže však zákony o agrární reformě přiznávají jim pak aspoň náhradu za jisté položky (§ 43a poslední odstavec náhr. zák. za mrvu v půdě, § 12 záb. zák. za mrvu v zásobě, § 11 nař. čís. 53/21 za náklad na příští úrodu), jest nejen zcela spravedlivé, aby jim náhrada ta i v poměru k propachtovateli zůstala, ale není ani důvodu, proč by se náhrada ta měla dáti propachtovateli místo jim, protože když obdoby smluvních ustanovení zde, jak ukázáno, užíti nelze, zůstává jako pramen práva jen zákon, jenž jim žádného nároku nedává.

Citace:

č. 4884. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 664-669.