Čís. 4870.

Pokud nelze ve smlouvě o vedení skladu piva spatřovati smlouvu nájemní, požívající ochrany nájemců.
(Rozh. ze dne 1. dubna 1925, Rv I 404/25.)
Majitel pivovaru domáhal se na žalovaných jednak určení, že smluvní poměr žalované Albíny K-ové ku žalující straně ze smlouvy ze dne 15. listopadu 1920 a z dodatků ze dne 20. a 27. ledna 1922 ohledně vedení skladu piva ve skladní budově strany žalující v P. a užívání tam se nalézajících místností zanikl, že Albína K-ová jest rukou společnou a nerozdílnou s manželi H-ovými povinna veškeré tyto místnosti ve skladní budově strany žalující vyprázdniti a žalující vyklizené odevzdati. Bylo zjištěno, že manželům H-ovým i K-ovým bylo smlouvou odevzdáno vedení skladu piva žalující strany, jmenovitě manipulace pivem a ledem, vyřizování obchodních záležitostí s odběrateli žalující strany z důvodu téže smlouvy, a obstarávání prodeje piva. Manžel žalované Albíny K-ové později zemřel. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud mimo jiné z těchto důvodů: Smlouva ze dne 27. ledna 1922 ustanovuje mimo jiné, že práva a povinnosti z této smlouvy jakož i ze smlouvy ze dne 15. ledna 1920 přecházejí při dřívějším úmrtí Albíny K-ové se zachováním nároků proti její pozůstalosti na jejího manžela Jaroslava K-a, při dřívějším úmrtí Jaroslava K-a se zvláštním svolením žalující strany na stranu žalovanou. Toto znění dotyčného odstavce smlouvy dokazuje jasně, že strany v případě dřívějšího úmrtí Albíny K-ové měly na mysli pokračovati ve smlouvě této, v případě dřívějšího úmrtí Jaroslava K-a že však nezamýšlely ve smlouvě pokračovati vůbec, leč že by strana žalující dala k tomu své zvláštní svolení. Jak soudem prvým bylo zjištěno, svolení takové žalující strana nedala, neboť žádost strany žalované o pokračování ve smlouvě, obsaženou v dopise ze dne 11. října 1923, dopisem ze dne 29. listopadu 1923 zamítla. Tím zanikla smlouva ze dne 15. ledna 1920 se svými dodatky z 20. a 27. ledna 1922 úplně a nelze dovozovati z toho, že strana žalující dodávala pivo ještě i po smrti Jaroslava K-a straně žalované a že tato plnila i dále povinnosti oněmi smlouvami jí uložené, že strany obnovily tím mlčky onen smluvní poměr, tudíž i šestiměsíční výpovědní lhůtu, kterou lze dáti při nedodržení podmínek, ve smlouvách těch blíže naznačených. Tímto pokračováním v dodávání piva se strany žalující straně žalované a v dalším plnění povinnosti se strany žalované nenastalo pokračování v původní, mezi stranami ujednané smlouvě komisionářské, nýbrž byla jím založena nová, na původní smlouvě naprosto nezávislá smlouva komisionářská ve smyslu čl. 360 obch. zák., tedy smlouva úplně samostatná, která mohla býti kdykoli a kteroukoli stranou jednostranně a bez šestiměsíční výpovědní lhůty zrušena. Tomu nikterak neodporuje okolnost, že žalující strana dala žalované dopisem ze dne 8. února 1924 výpověď šestiměsíční, neboť k výpovědi takové nebyla nucena a zavázána, výpověď byla pouhým projevem ochoty žalobce oproti straně žalované a nelze z ní vyvozovati, že oním pokračováním v dodávání piva nastalo pokračování v původním komisionářském poměru, oněmi smlouvami založeném, neboť ten smrtí Jaroslava K-a a neudělením zvláštního svolení ku vstoupení žalované do pokračování ve smlouvě se strany žalobce zanikl. Žalobní prosba byla proto úplně odůvodněna.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání Albíny K-ové.
Důvody:
Po právní stránce nesejde na tom, zdali jest smluvní poměr komisionářským, nýbrž na tom sejde, zda jde o dovolatelkou tvrzenou smlouvu, která by byla chráněna zákonem o nájemcích. Závažno, že vlastně dovolatelka uznává sama, že o takovou smlouvu nejde, nýbrž že jde o smlouvu smíšenou. Dále je závažno, nač již odvolací soud, maje tuto smlouvu podle §u 914 obč. zák. vyložiti, poukázal velmi případně, že totiž podle jeho zjištění nebylo úmyslem stran uzavříti smlouvu nájemní, pokud se týče pachtovní, nýbrž že šlo stranám o provozování skladu piva. Dovolací soud seznal z tohoto zjištění, že byl smluvním stranám vzdálen úmysl uzavříti smlouvu podsudnickou, že jim šlo o smlouvu komisionářské smlouvě sice nejpodobnější, ale přece jenom od ní se lišící, pročež, že jim šlo o smlouvu svého druhu, jejíž typ není zařaděn v předpisech zákona. Poněvadž je nájemní smlouva smlouvou konsensuální, poněvadž bylo zjištěno, že o takovou smlouvu stranám nešlo, poněvadž k této smlouvě chybí nejpodstatnější předpoklad, totiž umluvení určité činže, která nemůže býti zaměňována se smluvenou provisi, jmenovitě s touto po komisionářsku počítanou, nepochybil odvolací soud po právní stránce, uznav, že nejde o smlouvu, požívající ochrany podle zákona o nájemcích. Ostatně, i kdyby žalovaní, ač proto není ve zjištění opory, přikládali také otázce bydlení při uzavření sporné smlouvy nějaký význam — dovolací soud však postrádá ve smlouvě takového projevu —, nemohlo by býti přehlédnuto, že strany, uzavírajíce tuto smlouvu za platnosti zákona o ochraně nájemců, smluvními podmínkami samy vyloučily tuto ochranu, zřejmě u vědomí, že smlouva podle jejich úmyslu ani nemá býti považována za nájemní (pachtovní) smlouvu, ale že také nemá býti považována za podsudnickou smlouvu, neboť jsoucnosti této smlouvy nesvědčí obsah smluveného jednání. Vždyť podle něho nešlo o provozování hostinské živnosti na podsudnický způsob, nýbrž šlo o komerční stránku pivovarského podniku, totiž o dodávání piva hostinským za účelem dalšího zcizení.

Citace:

č. 4870. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 639-641.