Čís. 4722.

Určovací žaloba.
Právní zájem není opodstatněn úmyslem, by požadovaným určovacím rozsudkem bylo působeno na rozhodnutí jiného sporu, projednávaného v cizině.
Soud má sice sám od sebe, i bez námitky, zkoumati, zda jest zde právní zájem na určení, není však povinen, by se všech možných hledisk pátral po tom, zda mohl by snad právní zájem býti opodstatněn i jinak, než učinil to žalobce.
(Rozh. ze dne 24. února 1925, Rv I 1977/24.)
Žalobě banky U. proti bance K. o určení, že žalovaná banka není (nebyla) oprávněna od banky Comerciala v Černovicích požadovati úhradu 190000 (239590) Kč za to, že předchůdkyně žalované dne 20. února 1919 k příkazu černovické filiálky vyplatila žalobkyni částku K 190000, a že banka Comerciala v Černovicích není (nebyla) povinna žalované bance tuto částku zaplatiti, oba nižší soudy vyhověly. Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Žalobkyně odůvodňovala v žalobě právní zájem na neodkladném zjištění, v žalobní žádosti blíže označeném, svým záměrem, úspěšného rozsudku o této žalobě použiti ve sporu, který vede s bankou C. v Černovicích u zemského jako obchodního soudu tamtéž, poněvadž prý jedině takto může dosíci, by žaloba u soudu v Černovicích proti ní vznesená, byla zamítnuta. Nižší soudy nepřihlížely k tomuto domnělému právnímu zájmu na určení, nepokládajíce jej patrně za dostatečný, by určovací žalobu odůvodnil, a to právem. Nelzeť se domnívati, že by kterýkoli soud přiznal rozsudku cizozemského soudu rozhodný vliv na své vlastní rozhodnutí, zejména tehdy, když onen soud v souvislém sporu projevil již o téže právní otázce opačný názor než ten, který v určovacím rozsudku má dojíti výrazu, a když z důvodů tohoto rozsudku je zřejmo, že právě jen proto byl vyvolán, aby jím na ono rozhodnutí bylo působeno. Než přes to uznaly nižší soudy určovací žalobu, třebaže zřejmý nedostatek právního zájmu, žalobkyní tvrzeného, jim neušel, za přípustnou, protože prý žalobkyně má na určení jiný zájem, ježto se může na žalované domáhati náhrady škody, vzniklé jí jednáním žalované, nebyla-li tato k němu oprávněna, jak právě žalobou má býti určeno. Tento postup nižších soudů napadá dovolání právem. Lze sice souhlasiti s názorem z rozhodnutí nižších soudů vyplývajícím, že určovací žaloba nemusí bez výjimky vždy právní zájem na určení a okolnosti, z kterých se na něj dá souditi, výslovně uváděti. Nebude toho zejména třeba, když obé plyne již samozřejmě z povahy věci samé aneb z celkového žalobního děje. V takovém případě bude soud moci přihlížeti i k právnímu zájmu, který žalobce ani netvrdil. Ale o takový případ tu nejde. V žalobě se žalující strana výslovně dovolává jen toho, že má zájem na použití určovacího rozsudku ve sporu, vedeném v Černovicích, nikoli též toho, že utrpěla jednáním žalované škodu, jejíž náhrady se chce domáhati. V odvolání připouští žalobkyně sama, že toho v prvé stolici vůbec výslovně neuvedla, má však za to, že tento její úmysl prý sám sebou vyplýval z přednesu při ústním jednání, že žalovaná je zodpovědná za veškeré následky neoprávněného požadavku čsl. korun od banky Comerciale v Černovicích. Ale z protokolu o ústním jednání, který by o takové změně podstatného žalobního základu a přednesu podle §u 209 с. ř. s. pomlčeti nesměl a který, byv zástupcem žalující bez odporu podepsán, činí plný důkaz o průběhu a obsahu jednání, svědčícím pravému opaku, nelze tvrzený přednes žalobkyně seznati. Než i kdyby se byl stal, neplynul by z něho ještě úmysl žalobkyně, na žalované se domáhati náhrady případné škody. Avšak i kdyby tomu tak bylo, nebyl by tento přednes jistě totožným s tím, co nižší soudy za právní zájem uznaly, že totiž žalovaná žalobkyni škodu způsobila, jejíž náhrady se tato na ní může domáhati. Nebyly proto nižší soudy oprávněny, k tomuto domnělému právnímu zájmu, jehož žalobkyně, jsouc zastoupena právním zástupcem, ani výslovně ani zřetelně neuplatňovala, přihlížeti. Jest sice pravda, co praví odvolací soud, že totiž otázku, má-li žalobce právní zájem ve smyslu §u 228 c. ř. s., je soudům řešiti z úřední moci, to však jen v tom smyslu, že se jí musí zabývati, i kdyby odpůrcem nebylo vytýkáno, že takového zájmu není, nikoli i v tom smyslu, že by soudy byly povinny, z úřední moci přihlížeti ke všem okolnostem, z kterých byl žalobce snad nějaký zájem na určení mohl dovozovati, třeba že jej ani výslovně ani zřetelně netvrdil. Jest naopak na žalobci, aby žalobu a všechen svůj přednes vybavil se žádoucí přesností, v §§ 226 a 178 c. ř. s. předepsanou, žalobu určovací tedy zejména jak do příčiny, která zavdává k žalobě přímý podnět, tak i co do účelu, kterého má rozsudkem býti dosaženo. Konečně by určovací žaloba pro právní zájem, nižšími soudy uznaný, byla nepřípustna, i proto, že by byla možnou žaloba o plnění. Vždyť rozsudek prvé stolice sám praví výslovně, že žalovaná svým jednáním škodu způsobila, jejíž náhrady se tato na ní může domáhati. Je-li možnou žaloba o plnění, není zpravidla přípustnou žaloba na určení, leč by žalobce pro ni dolíčil zvláštní důvody, o což se však v projednávaném sporu ani nepokusil. Je tudíž určovací žaloba pro nedostatek právního zájmu na nutkavém určení nepřípustna, pročež ji bylo již z tohoto důvodu zamítnouti, a není dále třeba se zabývati její věcnou stránkou.

Citace:

č. 4722. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 386-388.