č. 9724.

Pozemková reforma: * K platnosti prohlášení o zrušení lihovaru podle § 23 zák. č. 95/1888 ř. z. není třeba souhlasu stpú-u, třebas byl lihovar zřízen na půdě zabrané.
(Nález ze dne 2. března 1932 č. 3163.)
Věc: Benediktinský klášter Emauzský v Praze proti ministerstvu financí o zřízení zemědělského lihovaru.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud činí závislým povolení ke zřízení nového lihovaru na souhlasu státního pozemkového úřadu se zrušením lihovaru v T., se zrušuje pro nezákonnost; jinak se stížnost zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem z 30. října 1929 adresovaným okresnímu finančnímu ředitelství v Táboře, povolilo min. fin., dohodnuvši se s min. zeměd., k žádosti hospodářské správy opatství emauzského v Praze zřízení nového zemědělského lihovaru v Č. při současném zrušení zemědělského lihovaru v T. Nař. výměrem sdělilo min. fin. hospodářské správě opatství emauzského důvody, z nichž stpú trvá na tom, aby lihovar zůstal v T., a poukázavši na shora uvedený výměr, jimiž bylo povoleno zřízení nového zemědělského lihovaru v Č. pod podmínkou, že zemědělský lihovar v T. bude zrušen, připomenulo, že vzhledem k právním předpisům o zabrání velkého majetku pozemkového, jmenovitě pak vzhledem k ustanovení zák. č. 330/19, nebude možno vžiti prohlášení o zrušení zemědělského lihovaru v T. na vědomí, pokud s tímto zrušením nevysloví souhlas též stpú.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss:
Stížnost, vykládajíc si výměr z 30. října 1929 v ten smysl, že jím min. fin. udělilo bezpodmínečně povolení ke zřízení nového zemědělského lihovaru v Č. a současně prohlásilo zrušeným dosavadní zemědělský lihovar v T., vytýká jako nezákonnost, že žal. úřad nař. rozhodnutím zasáhl do práv, jichž stěžující si řád nabyl z onoho výměru, vykládá-li jej v ten smysl, že povolení nového lihovaru je podmíněno — č. 9724 —
320
zvláštním prohlášením stěžujícího si řádu o zrušení dosavadního lihovaru.
Výměrem z 30. října 1929 povolilo min. fin. zřízení nového zemědělského lihovaru v Č. při současném zrušení zemědělského lihovaru v T. Gramatický výklad není tu spolehlivým prostředkem vykládacím, neboť sporným slovům »při současném zrušení lze stejně dáti smysl stížností hájený: »a současně zrušuje se«, jako podložiti výklad žal. úřadu: »bude-li současně zrušen« Dlužno proto hledati přirozený smysl sporných slov v souvislosti s předpisy, na jichž podkladě žal. úřad rozhodoval. Je to poslední odst. § 7 zák. č. 687/20, který praví, že ke zřízení nových, dosud v činnosti nebyvších hospodářských lihovaru v bramborových krajinách je třeba povolení min. fin. v dohodě s min. zeměd. Tímto ustanovením sledoval zákonodárce účel, aby dosavadní hospodářské lihovary byly chráněny proti hospodářsky neodůvodněné nebo škodlivé soutěži (viz důvodovou zprávu ke vlád. návrhu č. 710 posl. sněm. z roku 1920). Je tedy zákon ovládán snahou zřizování nových lihovarů omeziti. Naproti tomu finanční úřady nemají práva dosavadní lihovary rušiti. Zrušení lihovaru je věcí podnikatele a předpokládá jeho písemné prohlášení podle § 23 zák. o dani z lihu č. 95/1888 ř. z. Má-li býti zřizování nových lihovarů omezeno, a úřady finanční nemohou samy dosavadní lihovary rušiti, pak nelze oněm sporným slovům roz- uměti jinak, než že min. fin. uznalo přípustným zříditi nový lihovar, nebude-li počet dosavadních rozšířen, tedy pod podmínkou, bude-li zrušen lihovar dosavadní.
Není tedy výklad, jaký dal žal. úřad nař. výměrem svému rozhodnutí z 30. října 1929, že totiž zřízení nového lihovaru v Č. povoleno jen pod podmínkou, bude-li lihovar v T. zrušen, nesprávný. Ježto pak zrušení dosavadního lihovaru předpokládá písemné prohlášení podnikatele ve smyslu § 23 zák. č. 95/1888 ř. z., není nepřípustným novým ome- zením nároku, jejž stěžující si řád vyvozuje z rozhodnutí z 30. října 1929, žádá-li žal. úřad, aby stěžující si řád předložil prohlášení o zrušení zemědělského lihovaru v T. Jinak je tomu s výrokem žal. úřadu, že nebude moci vžiti na vědomí prohlášení o zrušení lihovaru v T., pokud s tímto zrušením nevysloví souhlas stpú. Stížnost spatřuje ve výroku tom nepřípustné omezení uděleného již povolení ke zřízení nového lihovaru v Č., jež ovšem jak svrchu dovoženo, vázáno bylo na podmínku, že stěžující si řád prohlásí, že lihovar v T. ruší. Stížnost vytýká po této stránce v první řadě, že nebyl-li souhlas stpú-u vymíněn již ve výměru z 30. října 1929, nesměl býti vymíněn ve výměru naříkaném, ježto šlo by o podmínku zcela novou dříve nevymíněnou.
Nss neshledal, že by již sama okolnost, že žal. úřad ve svém výměru z 30. října 1929 neučinil výslovnou podmínkou povolení nového lihovaru svolení stpú-u ke zrušení lihovaru dosavadního, činila nezákonným jeho výrok z 9. ledna 1930, uváživ, že prohlášení o zrušení lihovaru, jež, jak dovoženo, bylo již ve výměru z 30. října 1929 stanoveno jako — č. 9724 —
321
podmínka povolení zřízení nového lihovaru v Č., musí býti právně účinné a platné, takže kdyby bylo třeba k jeho účinnosti a platnosti svolení stpú-u, nedopustil by se žal. úřad ani nezákonnosti ani zásahu do nabytých práv řádu, požadoval-li nyní výkazu o tomto souhlasu, poněvadž povolení výměrem z 30. října 1929 stalo se za podmínky účinného a platného zrušení lihovaru v T. Dlužno proto zkoumati, vyžaduje-li prohlášení o zrušení lihovaru svolení stpú-u.
Při tom vycházel nss z toho, že běží o majetek státem zabraný, ježto stížnost opak netvrdí. Nss nemohl souhlasiti s názorem žal. úřadu v odvodním spise projeveným, že prý žal. úřad mohl zkoumati jen kompetenci stpú-u k výroku ve věcech týkajících se majetku státem zabraného, že však je jeho výrokem vázán, neboť otázku, je-li k platnosti a účinnosti zrušení lihovaru třeba i svolení stpú-u, musí si žal. úřad sám zodpověděti podle platných předpisů zákonných.
Podle § 4 zák. č. 330/19, jehož se žal. úřad dovolal, je stpú ve věcech pozemkové reformy zástupcem státu jako strany, a podle § 7 téhož zák. je úřadem správním, jemuž přísluší činiti opatření a rozhodovati ve věcech upravených zákonem záborovým, nebo zákony, jež budou vydány k jeho provedení a doplnění. Ani tento zákon, ani zákony jej provádějící a doplňující nemají ustanovení, podle nichž bylo by zrušení lihovaru závislé na svolení stpú-u. Takovým předpisem není ani § 7 záb. zák., ježto zrušení lihovaru zřejmě vybočuje z mezí právních jednání tam uvedených, a není jím ani zákon č. 118/20, neboť zrušeni lihovaru, posuzováno jsouc jako porušení zásad řádného hospodaření (§§ 1, 2) mohlo by míti v zápětí jen sankce v zákonu tom uvedené. Ani zákonodárství o dani z lihu nemá ustanovení o tom, že by ke zrušení lihovaru bylo třeba svolení stpú-u, ježto předpis čl. 6 návodu, tvořícího podstatnou část zák. č. 687/20, stanoví souhlas stpú-u jen pro povolení, aby hospodářské lihovary na majetku státem zabraném, podělené individuelním alkoholovým kontingentem, byly přeloženy, kteréžto ustanovení na případ zrušení lihovaru analogicky rozšiřovati nelze.
Na základě této úvahy dospěl nss k názoru, že k platnosti prohlášení o zrušení lihovaru podle § 23 zák. č. 95/88 ř. z. není třeba souhlasu stpú-u, třeba lihovar zřízen byl na půdě státem podle zákona záborového zabrané. Z toho ovšem plyne, že nelze právem tvrditi, že již ve výměru z 30. října 1929 vázavším souhlas ke zřízení nového lihovaru na zrušení lihovaru v T., t. j. na platné a účinné zřeknutí se jeho se strany stěžujícího řádu, byla obsažena pojmově i podmínka, že.stpú se zřeknutím tím bude souhlasiti. Pak ovšem zasáhl žal. úřad nepřípustně do nabytých práv stěžujícího si řádu z onoho výměru z 30. října 1929, když v nař. rozhodnutí povolení učinil závislým na této nové podmínce, která k platnému a účinnému vzdání se dosavadního lihovaru není podle zákona nutná. Bylo proto nař. rozhodnutí, pokud činí povolení zřízení nového lihovaru závislým na souhlasu stpú-u se zrušením lihovaru v T., zrušiti pro nezákonnost.
Bohuslav, Nálezy správní 14
21

Citace:

č. 9724. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 515-517.