č. 9737.

Zdravotnictví. — Pojištění nemocenské: Po uplynutí jednoročního podpůrného období není domovská obec osoby ošetřované ve veř. nemocnici nebo v ústavě choromyslných osvobozena od povinnosti, nahražovati zemskému fondu moravskému jednu třetinu ošetřovacích výloh ve smyslu a za podmínek § 1 zák. č. 19 z. z. mor. z r. 1914.
(Nález ze dne 7. března 1932 č. 1623/30.)
Prejudikatura: Boh. A 4502/25.
Věc: Obec V. proti zemskému úřadu v Brně o náhradu ošetřovacích výloh.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem okresního úřadu v M. ze 6. června 1929 byla zamítnuta stížnost obce V. proti platebnímu rozkazu mor. zem. výběrčího úřadu ze 17. března 1926, kterým obci byla předepsána třetina ošetřovacích výloh podle zák. z 20. května 1914 č. 19 z. z. mor. za její příslušnici Josefinu St. ošetřovanou v zemském ústavě pro choromyslné ve Šternberku v době od 1. července do 31. prosince 1925.
Odvolání obce z výměru toho podané zamítl zemský úřad v Brně nař. rozhodnutím s tímto odůvodněním: »Stěžující si obec tvrdí, že není povinna platiti 1/3 neuhrazených ošetřovacích výloh za své příslušníky podle cit. zák. ani po uplynutí 52 týdnů nemoci, a nalézá odůvodnění pro tento názor ve znění nál. nss-u Boh. A 4502/25. Tento výklad zák. je nesprávný a není ani obsažen v cit. nál. Ošetřovanci v nemocnicích a blázincích jsou v důsledku členství u nemoc, pojišťovny samozřejmě chráněni proti placení ošetřovacích výloh jen po dobu trvání pojistného — č. 9737
351
poměru, který však bezpodmínečně končí posledním dnem jejich nároku na nemocenskou podporu. Takovýto výklad k pojišťovacímu zákonu dříve platnému čís. ř. z. 33 z r. 1888 dal vídeňský ss již rozhodnutím č. 10.186 z 18. září 1906 a setrvává při něm i nss i za platnosti pozdějších zákonů o nemoc, pojištění. Jen v těchto mezích jsou osvobozeny domovské obce od placení 1/3 podle zák. z 20. května 1914, č. 19 z. z. mor., ježto předpokladem pro předpis této kvóty domovské obci jest primérní platební povinnost ošetřovance a jeho příbuzných, které tu však není, jde-li o člena nemoc, pojišťovny. Tento názor byl také vysloven nálezem, na nějž se stěžující si obec odvolává, a nutno proto při něm setrvati.«
Stížnost vykládá si předpis § 1 cit. zák. z 20. května 1914 tak, že obce na Moravě jsou zavázány hraditi třetinu ošetřovacích útrat za své nemajetné příslušníky jen tenkráte, byli-li tito zásadně a již a priori povinni útraty nésti. Není-li však tohoto primérního závazku ošetřovancova — jako v tomto případě, ve kterém nemoc, pokladnu již a priori stíhala platební povinnost, — není tu podle náhledu stížnosti ani závazku obce podle cit. zákona a nevznikne závazek ten nově eo ipso, přestane-li podpůrný závazek pokladny. Názor tento došel prý výrazu v cit. nál. Stížnosti nelze dáti za pravdu.
§ 1 mor. zem. zák. z 20. května 1914 č. 19 z. z. stanoví, že »obce jsou povinny nahraditi mor. zem. fondu třetinu ošetřovacích útrat vzešlých za jejich příslušníky, kteří nemohou platiti, ve veř. nemocnicích .. ., pokud nelze těchto útrat vymoci na jednotlivých osobách a korporacích, jež jsou povinny je nésti, a musejí proto býti převzaty na zemský fond«. Výkladem tohoto předpisu, pokud jde o ošetřovance, pojištěné pro případ nemoci podle zák. z 30. března 1888 č. 33 ř. z., zabýval se nss v nál. Boh. A 4502/25, jehož se obě strany dovolávají, v němž dovodil: »Z tohoto znění zákona vysvítá, že povinnost obcí přispívati třetinou k úhradě ošetřovacích útrat vzniklých ošetřováním jejich příslušníků ve veřejné nemocnici a převzatých v celé částce zemským fondem, jest omezena na případy, kdy toto převzetí nákladů ošetřovacích zemským fondem je důsledkem toho, že ošetřovaný sám nemůže platiti, t. j. je neschopným útraty ty nésti, a že také těchto útrat nelze vydobyti na osobách a korporacích, které jsou povinny je nésti. Předpokladem je tedy primérní platební povinnost ošetřovance samého a subsidiární, na místo jeho vlastní platební povinnosti nastupující povinnost jiných osob nebo korporací. Tento předpoklad však není dán, když není sporu o tom, že ošetřovaný sám nemá vůbec povinnosti, aby náklady svého ošetřování ve veřejné nemocnici platil, neboť tu nelze mluviti o jeho platební neschopnosti, o tom, že nemůže platiti a ovšem neexistuje také subsidiární platební povinnost, není-li tu primérní.« Z těchto úvah pak cit. nález dovodil, že nebyl-li ošetřovanec jako člen nemocenské pokladny povinen hraditi náklady svého nemocničního léčení, nelze ani od jeho obce domovské požadovati náhradu třetiny ošetřovacích útrat ve smyslu cit. § 1.
Názor v nálezu tom vyslovený, na němž nss trvá, kryje se s právním — č. 9738 —
352
náhledem, který vyslovil žal. úřad v nař. rozhodnutí, že ošetřovanci v nemocnicích a blázincích jsou v důsledku členství u nemocenské pojišťovny chráněni proti placení ošetřovacích výloh jen po dobu trvání jejich s tímto členstvím spojeného nároku na nemocenskou podporu. Neboť tím, že ošetřovanec pozbyl nároku vůči nemocenské pokladně na bezplatné léčení podle § 6 nem. zák. uplynutím jednoročního podpůrného období, pozbyl i z tohoto titulu odvozeného osvobození od závazku hraditi náklady ústavního ošetřování. V dnešním případě je mimo spor, že jde o takové ošetřovací útraty, vzniklé v době, kdy ošetřovanka Josefina St., již neměla vůči nemocenské pokladně nároku na podporování v nemoci podle cit. § 6 nem. zák. Je-li tomu tak, odpadl i důvod, který by podle výkladu, obsaženého v cit. nálezu, osvobozoval domovskou obec od příspěvku stanoveného v § 1 mor. z. z. č. 19/1914.
Názor stížnosti , že závazek ten, nebyl-li tu již při přijetí do léčebného ústavu, nemůže odpadnutím účinků nemoc, pojištění nově vzniknouti, nedošel výrazu v cit. § 1, jenž — jak shora řečeno — jedině před- pokládá a požaduje, aby tu byl primérní závazek ošetřovancův, t. j. aby tento jako původní a vlastní dlužník byl zavázán, při čemž doba, kdy tento primérní závazek ošetřovancův vznikl, má pro subsidiární závazek obce domovské jen ten význam, že dobou tou jest časově určen i počátek jejího závazku. Jiného nelze vkládati ani do cit. zákonného ustanovení ani do uvedeného nálezu.

Citace:

č. 7937. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 546-548.