č. 9722.

Vodní právo (Slovensko). — Řízení správní: 1 Po uplynutí rekursní lhůty nemůže rekurent obsah odvolání novým podáním doplňovati. — 2 Strana, která určitou námitku nevznesla při komisionelním řízení vodoprávním, je pro další postup řízení s námitkou tou prekludována, třebas požadavek, námitkou tou projevený, byl při komis. vznesen již orgánem úředním. — 3 Úřad není povinen jednati se zájemníky před zahájením vodoprávního řízení, ani při předběžném zkoumání projektu úředním znalcem. — 4 Vodní zákon neobsahuje předpisu, který by bránil tomu, aby úprava vodních toků jednou již provedená nebyla nahražena úpravou jinou. — 5 Účastníci vodoprávního řízení, prováděného v určitém projektu, nemají nároku na to, aby podnikatel přijal jejich protinávrh, ani na to, aby úřad uložil podnikateli, aby návrh jejich přijal. — 6 Řečiště a území inundační nejsou pojmy totožné. — 7 Za jakých podmínek lze vlastníkům sousedních pozemků uložiti povinnost, aby přispěli k nákladům zřízení a udržování vodní hráze?
(Nález ze dne 2. března 1932 č. 11.739/31.)
Věc: Natalie S. a spol. proti ministerstvu zemědělství o zřízení ochranných hrází na řece Váhu.
Výrok: Stížnost se z části odmítá pro nepřípustnost, z části zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-lé jsou vlastníky parcel č. .. . ležících na pravém břehu Váhu v P. K dnešnímu sporu zavdalo podnět předložení dvou projektů na zřízení ochranných hrází podél řeky Váhu a sice: 1. projektu ředitelství lázní v P. na zřízení levostranné ochranné hráze na řece Váhu v P., a 2. projektu vypracovaného referátem min. prací v Bratislavě, na zřízení pravostranné ochranné hráze na řece Váhu v P. O projektu prvém rozhodl zemský úřad v Bratislavě na podkladě provedeného řízení vodoprávního nálezem z 20. dubna 1929 v ten způsob, že ředitelství lázní v P., t. j. firmě Alexandr W. a synové v P. udělil povolení, zříditi na území obce P. a B. na levém břehu řeky Váhu na pozemcích blíže označených podle předloženého projektu ochrannou hráz s příslušným opevněním břehu, a dále povolení tyto stavby udržovati a jich
Bohuslav, Nálezy správní 14 20 — č. 9722 —
používati. Podle tohoto konsensu jest účelem ochranné hráze soustředění velkých vod do mostních otvorů a umožnění dopravy s lázeňského ostrova na nový břehový most.
Námitky, které st-lé proti projektu podali, byly cit. nálezem zem. úřadu v Bratislavě zamítnuty v podstatě v té úvaze, že směřují nikoliv proti projektu levostranné ochranné hráze, nýbrž proti projektu pravostranné ochranné hráze, o níž bylo rozhodnuto nálezem zem. úřadu z 8. dubna 1929. Požadavek odškodnění zamítnut byl jako bezpodstatný, ježto řeka Váh se projektem nemění, nýbrž odtokové poměry se zlepšují; další požadavek ohledně dopravy po rampě od mostu na lázeňský ostrov prohlášen byl za bezpředmětný, ježto k věci nepatří, stejně jako požadavek ohledně vyvlastnění pozemků na pravém břehu řeky Váhu, ježto pozemky ty nejsou dnešním projektem, t. j. levostranné hráze vůbec dotčeny.
Pokud jde o projekt druhý, bylo rozhodnutím zemského úřadu v Bratislavě z 8. dubna 1929 čsl. státu zastoupenému zem. úřadem v Bratislavě uděleno povolení, na území obce P. na pravém břehu řeky Váhu podle varianty B předložených plánů postaviti, v dobrém stavu udržovati a používati ochrannou hráz za četných podmínek. Hlavní hráz na pravém břehu řeky Váhu počíná u dosavadního dřevěného mostu a vede přiměřeným směrem ke krajnímu pilíři projektovaného nového silničního mostu. Koruna hráze je 3 m široká. V § 4 konsensní listiny bylo koncesionáři mimo jiné přiznáno právo 1. bez náhrady používati potřebných pozemků, 2. požadovati od zájemníků příspěvek ke stavebním nákladům, který u st-lů byl vyměřen ve výměře 0'27% až 1'28% stav. nákladů, rozpočtených na 800000 Kč, 3. zříditi udržovací fond ve výši 5% celkových stav. nákladů z příspěvků zájemníků, které u st-lů stanoveny byly ve výši 1'54%—7'20%. Podle § 6 konsensní listiny byly mimo jiné zatíženy i pozemky st-lů čp. . . . služebností vedení hráze a volné osobní dopravy po ní a v prostoře. Služebnosti tyto mají býti zapsány do vodní knihy (odst. C). Provádění projektovaných prací jest v konsensní listině odůvodněno zájmem veřejným a mimo jiné ohledy veřejné (voroplavba, zabezpečení městské kanalisace, ochrana lázeňských pramenů a celého lázeňského podniku), zejména nutností ochrany pravého břehu řeky Váhu a protilehlého území před velikými vodami a usměrnění toku řeky Váhu v intencích soustavné jeho úpravy. Použití potřebných pozemků bez náhrady odůvodněno bylo předpisem § 65 zák. čl. 23:1885, ježto se jedná o práce v řečišti, t. j. na ploše obyčejně velkými vodami zaplavované a v průtočných profilech vyznačené.
Námitky st-lů proti tomuto projektu pravostranné ochranné hráze podané nebyly shledány důvodnými. Pokud st-lé se domáhali toho, aby zachována byla traga úpravy řeky Váhu z r. 1924, bylo podotčeno, že úprava z roku 1924 měla za účel ochranu břehů před dalším odplavováním malými vodami, kdežto nyní projektovaná úprava ochranné hráze jest součástí soustavné úpravy řeky Váhu a má chrániti před velikými vodami. Dále bylo podotčeno, že st-lé proti předpisu § 42 vod. zák. provedli v řečišti nepovolené násypy, že o projektované úpravě bylo se — č. 9722 —
307
všemi zájemníky ještě před vypracováním projektu jednáno, že provedení úpravy zabezpečí dotčené pozemky a objekty na nich se nacházející proti velkým vodám, což bude míti za následek nikoli zmenšení, nýbrž naopak zvýšení jejich hodnot; odchylka tragy hráze, jak ji st-lé navrhovali, prohlášena byla za nepřijatelnou stejně jako návrh st-lů, aby místo ochranné hráze byla zřízena pobřežní zeď, ježto by se tím náklad nepřiměřeně zvýšil (asi o 500000 Kč), a ježto st-lé odepřeli rozdíl v nákladu hraditi. Dovoženo, že podle výpočtů v námitkách st-lů uvedených by se průtoční plocha velké vody v hlavním korytě zmenšila na 708 m² proti projektovaným 750 m², kdežto průtoční plocha velkých vod ve vedlejším rameni by se zvětšila na 263 m² proti projektovaným 232 m², takže by vedlejším ramenem protékalo asi 80 m³ vody více proti dnešnímu stavu, kdežto projekt směřuje naopak k tomu, aby se dno vedlejšího ramene neprohlubovalo a aby lázeňské bahno nebylo odplavováno, resp. aby nebyly ohroženy samy lázeňské prameny. Dále bylo mimo jiné v důvodech dovozováno, že pozemky st-lů jsou velkými vodami zaplavovány a po kterou dobu v roce, dále že nastává pdmáčení zahrad a budov. Vysvětlen byl konečně prospěch st-lů z prováděné úpravy a tím odůvodněno předepsání příspěvků.
O odvoláních z obou svrchu uvedených nálezů bylo nař. rozhodnutím rozhodnuto takto:
Odvolání st-lů ze 7. května 1929 z nálezu z 20. dubna 1929 bylo zamítnuto jako neodůvodněné, kdežto k min. odvolání st-lů z 25. dubna 1929 z nálezu zem. úřadu z 8. dubna 1929 ona část tohoto výměru, v níž bylo vysloveno, že použití potřebných pozemků č. pare...., náležejících st-lům, se povoluje podle § 65 zák. čl. 23:1885 bez náhrady a dále ustanovení § 3 A, pokud v něm se stanoví, že koruna hlavní pravostranné hráze má býti široká 3 m, bylo zrušeno pro podstatné vady řízení a uloženo zem. úřadu, aby o obou těchto věcech po doplnění provedeného řízení znova rozhodl. Dále změnil žal. úřad ke zmíněnému odvolání st-lů z 25. dubna 1929 ustanovení 1. věty § 6 konsensní listiny, podle níž se pozemky tam uvedené zatěžují služebností vedení hráze a volné osobní dopravy po ní i v prostoře v ten rozum, že se povoluje služebnost vedení hráze a jejího používání podle § 66 zák. čl. 23:1885 v prostoře. Ve všech ostatních částech bylo odvolání st-lů z 25. dubna 1929 zamítnuto jako neodůvodněné a výměr zem. úřadu v Bratislavě z 8. dubna 1929 byl potvrzen. Konečně odmítl žal. úřad námitky uplatněné v podání st-lů z 20. července 1929 a v dalším jejich podání de pres. 31. srpna 1929, jež jsou označeny jako doplňky odvolání, jako opožděné a tudíž nepřípustné.
Maje rozhodovati o stížnosti, musil se nss v prvé řadě vypořádati s námitkou, že žal. úřad neměl dodatky odvolání st-lů odmítati jako opožděné, ježto prý podle pravidel a stálé prakse se mohou stížnosti doplňovati dotud, dokud se nevydá rozhodnutí toho úřadu, na nějž doplňky byly zaslány. — Námitka tato není důvodná.
Podle § 75 vl., nař. č. 8/28, za jehož účinnosti nař. rozhodnutí bylo vydáno, platí ve všech případech odvolací lhůta 15 dnů ode dne vydání
20* — č. 9722 —
308
rozhodnutí v odpor vzatého. Je tedy pro podání odvolání stanovena přesná lhůta, a odvolání, jež bylo podáno po uplynutí stanovené lhůty a tedy opožděně, sluší podle § 78 cit. nařízení odmítnouti. Pak ovšem tvrzení st-lů, že stížnosti mohou býti doplňovány, resp. nové přílohy k nim dodatečně připojovány až do té doby, než úřad ve věci rozhodne, nemá opory v zákoně a je tedy bezdůvodné. Poukazuje-li stížnost k tomu, že i nss stížnosti u něho podané dává doplniti, nemá to významu, ježto pro řízení před tímto tribunálem platí předpis zvláštní (§ 21 odst. 2 zák. o ss), jehož na řízení před úřady správními nelze vůbec použiti, nehledě ani k tomu, že doplnění stížnosti před nss-em se mohou týkati jen for- málních náležitostí stížnosti, nikoli však jejího obsahu. Jestliže tedy st-lé svoje dodatky ke svému odvolání podali opožděně, nemohou se považovati za zkráceny ve svých procesních právech, když úřad dodatky ty odmítl.
Nemusil-li tedy žal. úřad ke zmíněným již dodatkům odvolání st-lů přihlížeti, pak nelze mu činiti důvodných výtek, že nechal některou část odvolání st-lů nevyřízenou. Bylo proto přistoupiti k přezkoumání obsahu nař. rozhodnutí.
Rozhodnutím tímto schváleny byly v cestě instanční dva projekty a sice jednak projekt na zřízení ochranné hráze na levém břehu, jednak projekt na zřízení ochranné hráze na pravém břehu řeky Váhu v trati blíže určené. Třebaže oba projekty co do účelného provedení úpravy řeky Váhu fakticky spolu souvisejí, a třebaže v zájmu ochrany vodních práv interesentů může snad úřad spojité provedení jich naříditi, zůstává přece jen každý z nich v zásadě samostatným projektem, takže právně jde o dvě vodní díla. Není proto závadou, bylo-li vodoprávní řízení o každém z obou projektů prováděno samostatně. Z toho plyne, že námitky proti projektu ve smyslu § 163 zák. čl. 23:1885 slušelo uplatňovati jen v rámci řízení o tom kterém projektu prováděného. Ostatně konsens ke stavbě ochranné hráze na levém břehu udělen byl ředitelství lázní v P., kdežto povolení ku stavbě ochranné hráze na pravém břehu bylo uděleno čsl. státu. Je tedy i subjekt vodoprávních oprávnění v každém z obou případů jiný.
Posuzuje každý projekt o sobě, odmítl žal. úřad z důvodu prekluse požadavek st-lův, aby obě hráze byly prováděny současně, pojav požadavek tento jako námitku proti povolení samostatného provádění každého z obou projektů. Proti tomu uvádí stížnost jen tolik (str. 6), že prekluse znamená, že st-lé »podá-li takový návrh, který byl již uplatněn úřadem, a že se tedy v této otázce snahy st-lů spolu střetly«. Tím chce stížnost patrně říci, že byl-li požadavek st-lů vysloven v řízení komis, již orgánem úředním, nemohou v něm býti prekludováni, třeba že jej sami v řízení komis, nevznesli. Avšak tomuto názoru nemohl nss přisvědčiti, neboť za námitku strany lze považovati jenom onen projev, který strana sama jako svoji vlastní námitku přednesla. K otázce prekluse sluší ještě podotknouti, že žal. úřad výslovně konstatoval preklusi podle § 163 zák. čl. 23:1885, ježto námitka, aby obě hráze byly prováděny současně, nebyla uplatněna při místním komis, řízení ve dnech č. 9722
309
4. a 5. ledna 1929. Že by pak st-lé již při místním řízení komis, byli se sami domáhali toho, aby obě ochranné hráze byly provedeny současně, stížnost ani netvrdí.
1 Pokud jde o projekt levostranné hráze, zamítl žal. úřad odvolání st-lů v podstatě z těchto důvodů: 1. že námitky st-lů svým obsahem směřovaly nikoli proti zřízení levostranné hráze, nýbrž proti zřízení hráze pravostranné, a tedy proti projektu jinému, 2. že st-lům v řízení vodoprávním byla poskytnuta dostatečně možnost obrany jejich práv, 3. že o jejich alternativním návrhu bylo rozhodnuto výměrem zem. úřadu v Bratislavě z 8. dubna 1929 v souvislosti s konsensem týkajícím se hráze na pravém břehu, 4. že požadavek dopravy po rampě mostu není rázu vodoprávního, 5. že v seznamu pozemků, tvořícím přílohu projektu levostranné hráze, jsou jak majitelé parcel, tak i příslušná čísla vložek uvedena, takže st-lé nemohli utrpěti žádné újmy, nehledíc ani k tomu, že projetekm levostranné hráze nejsou pozemky st-lů, ležící na pravé straně řeky Váhu, vůbec dotčeny.
Stížnost proti tomu namítá především, že názor žal. úřadu, podle něhož se levostranná ochranná hráz st-lů vůbec nedotýká, je nesprávný, ježto oba projekty spolu těsně souvisejí a st-lé podali alternativní návrh na výstavbu nábřežních zdí na obou stranách, takže musili podati i odvolání proti projektu levostranné ochranné hráze.
Námitkou touto nepostihuje však stížnost skutečný obsah nař. rozhodnutí, neboť nař. rozhodnutí nevyslovuje, že zřízení levostranné hráze práv st-lů se nedotýká, nýbrž praví jen tolik, že obrana st-lů v řízení vodoprávním o levostranné hrázi směřovala jen proti zřízení pravostranné hráze a tedy proti projetku jinému, než který byl předmětem úředního jednání. Byť i oba projekty spolu souvisely, mohli se st-lé v řízení vodoprávním vzhledem k tomu, že každý projekt byl vodoprávně projednáván samostatně, proti projektu levostranné ochranné hráze ovšem brániti námitkami toho obsahu, že tímto projektem bude zasaženo do jejich práv a ve kterých směrech bude do jejich práv zasaženo (na př. že budou jejich pozemky na pravém břehu zaplavovány měrou vyšší než dosud). Námitek takových však st-lé v řízení o levostranném projektu před prvou stolicí konaném neuplatňovali. Je tedy námitka jejich bezpodstatná.
V dalším polemisuje stížnost s vývody uvedenými na str. 4. nař. rozhodnutí, v nichž žal. úřad podrobně dovozuje, jakým způsobem byla st-lům poskytnuta možnost ochrany jejich práv při vodoprávním řízení o projektu na zřízení levostranné pobřežní hráze; stížnost však má mylně za to, že tyto vývody nař. rozhodnutí se týkají i pravostranné ochranné hráze a v důsledku tohoto mylného pojetí dotyčné části nař. rozhodnutí pak namítá, že náležitá informace st-lů o projektu ještě před jeho vyložením by byla měla za následek náležité zjištění skutkového stavu, a bylo by se předešlo nesprávným udáním na př. ve příčině poskytnutí náhrady za upotřebené pozemky (§ 45 zák. čl. 23:1885) a zbytečným apelacím. Ježto však nař. rozhodnutí v oné části se týká jenom projektu levostranné ochranné hráze, kdežto stížnost námitkou č. 9722
touto obsahově je namířena proti projektu hráze pravostranné, míjí se námitka ta cíle.
Výrokem ad 4. odmítl žal. úřad požadavek st-lů ohledně dopravy po rampě mostu na lázeňský ostrov z toho důvodu, že požadavek ten není vodoprávního rázu. Stížnost proti tomu namítá, že rampa musí býti k disposici pro účely veřejné dopravy, a že musí podle § 161 (bod 1.) vod. zák. touto služebností býti zatížena. Námitku tuto neshledal nss důvodnou. I kdyby st-lům příslušela legitimace k zastupování zájmů veřejné dopravy, a i kdyby st-lé tvrdili, že jim samým přísluší služebnost používati mostní rampy k dopravě, nemohli by se již proto dovolávati § 161 bodu 5 vod. zák., že předpis tento má na mysli jen služebnosti, kterých projektant pro provedení vodního díla potřebuje, nikoli však služebnosti, jimiž by vodní dílo mělo býti zatíženo.
2 Ostatní obsah stížnosti směřuje proti rozhodnutí min. zeměd. o projektu pravostranné hráze. Nař. rozhodnutím byl vodoprávní nález z 8. dubna 1929, vydaný prvou stolicí, pokud jím st-lům bylo uloženo trpěti použití jejich pozemků .č. kat.... bez náhrady (§ 65 vod. zák.) a pokud šířka koruny hráze stanovena byla na 3 m, zrušen pro vadnost řízení, dále byl týž vodoprávní nález v § 6 změněn v tom směru, že se st-lům ukládá slu- žebnost vedení hráze a jejího používání podle § 66 vod. zák. V ostatním bylo odvolání st-lů zamítnuto.
St-lé namítají, že rozhodnutí I. stolice, když bylo v tolika závažných otázkách shledáno vadným, mělo býti zrušeno v celém jeho obsahu. Námitka tato není důvodná. Neboť podle výslovného ustanovení § 63 odst 2 vl. nař. č. 8/28, lze-li předmět jednání rozděliti podle několika bodů, může býti rozhodnuto o některém z těchto bodů zvláště. Otázka pak, zdali st-lům za trpění služebnosti přísluší odškodnění, event. v jaké míře, jest od ostatního obsahu vodoprávního konsensu očividně odděli- telná a mohlo tedy vyřešení otázky té býti vyhraženo řízení zvláštnímu, aniž bylo potřebí, aby i ostatní obsah vodoprávního konsensu byl zrušen.
Formálního rázu jest další námitka stížnosti, že o přípravě projektu nebylo dne 5. listopadu 1926 — jak tvrdí žal. úřad — se st-li jednáno a že o skutečném průběhu přípravného jednání nelze vésti důkaz svědky, nýbrž jen protokolem o jednání tomto sepsaným. Ani této námitce nelze přisvědčiti.
Podle § 161 zák. čl. 23:1885 je sice potřebí v žádosti za povolení vodních prací uvésti jména zájemníků, jejichž práva navrhovanou stavbou budou dotčena, resp. je potřebí uvésti pozemky, které bude potřebí zatížiti služebností, leč z předpisu toho neplyne, že by úřad s interesenty těmi měl jednati již před zahájením řízení vodoprávního. Ani při předběžném zkoumání projektu úředním znalcem podle § 162 cit. zák. čl. není předepsáno jednání se stranami. Teprve v § 163 ukládá cit. zák. článek úřadu za povinnost vyzvati zájemníky, aby své event. námitky přednesli nejpozději při vodoprávním řízení. Tomuto předpisu však úřad vyhověl. Podle tohoto právního stavu je tedy úplně lhostejno, zda st-lé byli ještě před vypracováním projektu slyšeni či nikoliv. — č. 9722 —
311
Maje rozhodovati o dalším obsahu stížnosti, musil nss z rámce svých úvah vyloučiti všechny ony body stížnosti, které se týkají řízení trestně-policejního, zahájeného proti st-lům z té příčiny, že provedli svémocné násyp materiálu na svých parcelách. Neboť nař. rozhodnutí vydáno bylo v řízení konsensním a neobsahuje žádného rozhodnutí o nějakém pře- stupku vodního zákona. Úřad 1 stolice se ve svém nálezu sice dotýká skutkové podstaty trestního případu, leč po stránce právní z okolnosti té nic nevyvozuje, a nemá tedy zmínka ta povahu výroku právní moci schopného. Ježto tedy úřad v nař. rozhodnutí o otázkách trestně-policejních vůbec nerozhodoval, nemůže ani nss otázkami těmito se zabývati (§ 5 zák. o ss). Rovněž odmítnouti dlužno jako nepřípustné všechny ony námitky, v nichž st-lé odkazují na obsah svého odvolání.
Proti schválení projektu na výstavbu pravostranné ochranné hráze brojí stížnost především námitkou, že záležitost úpravy řeky Váhu byla již pravoplatně vyřešena konsensem zem. úřadu z 28. ledna 1929. Tím namítá stížnost v podstatě, že projektu stojí v cestě právní moc schválení úpravy dřívější, která jak ze spisů správních je patrno, měla za účel zjednati ochranu břehů proti malým vodám. Avšak námitka tato již proto není důvodná, že ve vodním zákoně nelze nalézti žádné překážky, která by bránila, aby úprava vodních toků jednou již provedená nebyla nahražena úpravou jinou. I kdyby se tedy projekt, jemuž se do- stalo schválení konsensem zem. úřadu z 28. ledna 1929, týkal této věci, nemohlo by to v zásadě státi v cestě povolení regulace jiné, zejména regulace dalekosáhlejší, jakou jest regulace směřující k ochraně proti velkým vodám.
Požadavek st-li v řízení správním vznesený, aby na místo projektu čsl. státem předloženého schválen byl alternativní projekt, který předložili st-lé, byl nař. rozhodnutím zamítnut v podstatě s tím odůvodněním, že vodoprávní úřad má posouditi přípustnost projektu k vodoprávnímu řízení předloženého, a že zájemníci nemají právního nároku na to, aby žadatel za vodoprávní povolení převzal k provedení alternativní projekt jimi vypracovaný. Žal. úřad uznává dále, že k takovému alternativnímu projektu by bylo možno přihlížeti jen v mezích projektu předloženého potud, pokud by se předložený projekt dal při- způsobiti požadavkům zájemníků v jejich alternativním projektu uplatněným, prohlašuje však, že požadavek st-lů, aby na místo ochranných hrází byly zřízeny ochranné zdi, nemohl býti splněn proto, že st-lé odepřeli hraditi zvýšený náklad s tím spojený. — Stížnosti brojící i proti tomuto výroku žal. úřadu nelze dáti za pravdu.
Podle § 163 zák. čl. 23:1885 mají účastníci jen právo námitek, nemají však nároku na to, aby podnikatel přijal jejich protinávrh, nebo aby úřad podnikateli přijetí cizího návrhu uložil. Neboť projekty na provádění vodních prací může úřadu předkládati jenom podnikatel, který o povolení prací těch žádá (§ 161 zák. čl. 23:1885), a který návrhem a jeho schválením na sebe bere s tím související povinnosti. Ježto pak st-lé v řízení správním nevystupovali jako podnikatelé svého návrhu, a ježto mimo to státu podle § 45 zák. čl. 23:1885 při provádění — č. 9722 —
312
regulačních a ochranných prací na řekách v předpise tom blíže uvedených přísluší přednost, neměli st-lé právního nároku na projednávání svého protinávrhu, a je pak zcela lhostejno z jakého důvodu úřad protinávrh st-lů nevzal za podklad vodoprávního řízení.
Proti oné části nař. rozhodnutí, v níž zrušen byl konsens z 8. dubna 1929, pokud jím bylo povoleno použití pozemků st-lů bez náhrady, brojí stížnost následujícími námitkami: 1. že je zcela zbytečno zjišťovati, zda ochranná hráz má býti stavěna v korytě řeky Váhu či mimo toto koryto, ježto spisy pozemnoknižních vložek a katastrálních pozemkových archů je prokázáno, že stavba hráze se má prováděti na fysickém majetku st-lů, t. j. na parcelách č. . . . a nikoli na ideálním majetku jejich, t. j. na parcele . . ., která je řečištěm, 2. že situace regulačního plánu nesouhlasí se situací katastrální mapy a s pozemkovou knihou 3. že pozemky před sanotorii st-lů jsou zaplavovány při velké vodě jen asi 1—2 dny, že však neleží v korytě řeky, nýbrž v inundačním území, které od koryta řeky dlužno rozlišovati., 4. že k posouzení otázky, zda parcely st-lů skutečně leží v řečišti řeky Váhu, je kompetentním jedině kat. měřičský úřad, který již provedl příslušná měření, na jejichž základě pak okresní soud v P. knihovní zápisy provedl, takže st-lé pro- kázali skutečnou držbu a právní titul svého nenapadnutelného majetku, 5. že předpisu § 7 vod. zák. o odstranění nánosů nelze proti st-lům použiti, ježto od účinnosti vod. zák. (zák. čl. 23:1885) již uplynulo 30 roků, 6. že výrok o vyvlastnění a o výši a způsobu odškodného má býti obsažen v usnesení (zák. čl. 41:1881 a § 170 zák. čl. 23:1885, resp. § 26 zák. čl. 18:1913), kdežto ve výměru zem. úřadu z 8. dub- na 1929 nebylo ani uvedeno, zda a co se má vyvlastniti, ani zda byla docílena v té příčině dohoda, resp. zda stanovená cena byla u soudu složena.
O těchto námitkách uvážil nss:
Předpis § 65 vod. z. ukládá majitelům břehu a koryta mimo jiné i povinnosti bez odškodnění dovoliti, aby vodní stavby ochranné, úpravné a pro zužitkování vody sloužící, které jsou úřadem povoleny, anebo které mají býti podle § 45 vod. zák. zřízeny státem, byly provedeny v řečišti (v korytě říčním). Bez náhrady mohou tedy býti stavby ty provedeny jen tehdy, když se zřizují v řečišti. Žal. úřad rozeznává mezi inundačním územím a korytem řeky, a dovolává se pro toto rozeznávání předpisů §§ 4—6, 9, 40, 41, 45, 53 a j. a § 70 a násl.
Žal. úřad vychází tedy z právního názoru, že řečiště a území inundační nejsou pojmy totožné. Ale i st-lé sami přiznávají v námitce ad 3., že sluší činili rozdíl mezi inundací a řečištěm, takže po této stránce není mezi žal. úřadem a st-li žádného rozporu. Stížnost má však za to, že nebylo potřebí dalšího zjišťování, zda pozemky st-lů leží v řečišti či v inundačním území, ježto okolnost ta jest již dostatečně zjištěna (námitka ad 1.) a že úřadu vodoprávnímu zjišťování takové ani nepřísluší (námitka ad 4.).
Námitka tato není důvodná. Jde o to, zdali šetření, která dosud úřad provedl, stačí, aby bylo možno utvořiti si úsudek o tom, zda pozemky — č. 9722 —
313
st-lů leží v řečišti, či v inundaci. Jde tedy o hodnocení průvodů, které nss nemůže zkoumati, ledaže by skutková zjištění pro posouzení sporné otázky nutná, byla nedostatečná. Toho však v daném případě není, kdežto skutkový materiál, na který poukazují st-lé v námitce ad 1., je pro posouzení této otázky zcela nerozhodný. Podle § 4 zák. čl. 23:1885 tvoří břehy a koryta vod vlastnictví pobřežního majitele a nerozlučnou součástku pobřežního majetku, a je proto pro posouzení otázky, zda jde o koryto říční, vlastnictví pozemkové momentem zcela irelevantním a nemůže proto stížnost z té okolnosti, že parcely č. kat.. . . jsou ve fysickém majetku st-lů, pro sebe nic dovozovati. Tím padá i námitka ad 4., ohledně příslušnosti katastrálního úřadu měřičského. Ostatně zjištění všech oněch momentů, z nichž by bylo lze souditi, zda se jedná o koryto říční, přísluší vzhledem k tomu, že jde o zjištění podstaných znaků pojmu vodním zákonem stanoveného, vzhledem k předpisů § 156 vod. zák. úřadům vodoprávním, nikoli však katastrálním úřadům měřičským (námitka ad 4.), třebaže i operáty katastrálních úřadů měřičských nejsou pro úřady vodoprávní, zjišťují-li, zdali jde o koryto říční, bez významu.
Další okolnost, zda situace regulačního plánu souhlasí se situací mapy katastrální a s knihou pozemkovou (námitka ad 2.), dále okolnost, jak často jsou pozemky st-lů zaplavovány (námitka ad 3.) a konečně otázka, zda pozemky st-lů jsou nánosem ve smyslu § 7 vod. zák. a možno-li předpisu § 7 na případ st-lů vůbec použiti (námitka ad 5.), jsou vesměs otázky, které má úřad I. stolice teprve zjistiti a na základě zjištění těch znovu ve věci rozhodnouti, takže všechny tyto námitky, jsou vzhledem k předpisu § 5 zák. o ss předčasné a tedy nepřípustné. I když konečně má stížnost pravdu potud, že o potřebném vyvlastnění a poskytnutí, resp. zajištění náhrady má býti rozhodnuto ve vodoprávním nálezu samém, nemůže stížnost námitkou ad 6. brojiti proti nař. rozhodnutí, poněvadž nař. rozhodnutím bylo právě úřadu I. stolice uloženo, aby o předpokladech postoupení pozemků st-lů bez náhrady podle § 65 vod. zák., resp. o předpokladech vyvlastnění znovu rozhodl. Proti rozhodnutí tomu budou se st-lé moci brániti opravnými prostředky, a není tedy nař. rozhodnutím v těchto směrech porušeno žádné jejich ani materielní ani procesní právo. Pokud pak st-lé se domnívají, že žal. úřad proti st-lům použil materielriich předpisů §§ 4—6, 9, 49, 41, 45, 53 a 70 vod. zák. a pokud tedy se zřetelem na tyto předpisy obšírně dovozují, že povinnostem v těchto předpisech stanoveným vyhověli, resp., že předpisů těch na st-le vůbec použiti nelze, míjí se stížnost úplně svého cíle, ježto žal. úřad z předpisů těch proti st-lům nedovodil nic jiného, než že vodní zákon v předpisech těch rozeznává mezi korytem řeky (řečištěm) a inundačním územím, což st-lé sami připouštějí.
Stížnost trvá dále na tom, aby v konsensu všude, kde se hovoří o dopravě po hrázi a na stanoveném prostoru, bylo uvedeno, že doprava tato je povolena jen v mezích § 66 vod. zák. Námitka tato je bezpředmětná, ježto nař. rozhodnutím byl § 6 konsensu změněn tak, — č. 9722 —
že se zřizuje služebnost vedení hráze a jejího používání podle § 66 zák. čl. 23:1885 a ve stanoveném prostoru; nad to v nař. rozhodnutí byl smysl konsensní listiny vyložen autoritativně v ten způsob, že se jak v § 6 tak i v § 1 konsensní listiny jedná toliko o způsob používání pobřežních pozemků uvedený v § 66 vod. zák., z čehož je nade vši pochybnost zřejmo, že tato služebnost nemůže býti rozšiřována nad meze § 66 vod. zák.
Zbývá jen ještě námitka stížnosti, která se obrací proti tomu, že se st-lům ukládá povinnost přispívati na zřizování a udržování ochranné hráze. St-lé brání se proti tomu námitkou, že ze stavby ochranné hráze nemají žádného zisku, nýbrž že stavbou tou jsou jen značně poškozeni, a podrobně prokazují, že jim podle zák. čl. 41:1881 přísluší úplná náhrada nejen za vyvlastněnou plochu, nýbrž i za znehodnocení nezabraných pozemků v důsledku zkomolení plochy. Znehodnocení toto pak st-lé podrobně oceňují a poukazujíce na to, že při stanovení odškodného mají býti slyšeni i knihovní zájemníci a znalci, žádají, aby příslušné obnosy jim byly vyplaceny.
Námitce této nemohl nss dáti za pravdu. Podle předpisu § 43 vod. zák., o nějž se opřel žal. úřad, je koncesionář regulačních prací, když pracemi těmi hodnota cizího pozemku vzroste, oprávněn požadovati od majitele pozemku příspěvek k nákladům prací těch v poměru užitku či výhody, jež mu z provedených: prací kyne, a že i podle § 40 odst. 2 vod. zák., o nějž se žal. úřad rovněž opřel, jsou k příspěvkům k udržování koryta a břehů povinni všichni, jimž to užitek přináší a sice v poměru užitku. Leč z toho neplyne, že by o stoupnutí hodnoty, resp. o užitku a výhodách vůbec nebylo možno mluviti v těch případech, kde se majitelům dotyčných pozemků současně ukládají určitá břemena, neboť otázka poskytnutí odškodného za zřízení služebností je otázkou zcela samostatnou, kterou bude nutno řešiti v řízení, které žal. úřad v nař. rozhodnutí nařídil. Utrpěli-li st-lé zřízením služebnosti škodu a jsou-li splněny zákonné předpoklady pro poskytnutí odškodného, do- stane se jim odškodného; tím však není vyloučena možnost, že hodnota ostatních částí pozemků st-lů vzroste. Úřad 1 stolice konstatoval také, že hodnota pozemků st-lů stoupne, poukázav na to, že provedení úpravy zabezpečí pozemky ty a tím i objekty na nich se nacházející proti vel- kým vodám, čímž se hodnota jejich zvýší. Ačkoli žal. úřad důvody rozhodnutí 1 stolice výslovně přijal za své, nemá stížnost proti podkladům, na kterých úřad založil svůj úsudek o tom, že hodnota pozemků st-lů stoupne, žádné náležitě konkretisované námitky (§ 18 zák. o ss).
Úřad 1 stolice určil poměr příspěvků st-lů podle velikosti a polohy chráněné plochy a s ohledem na okolnost, zda užitek nastane ihned či za splnění ještě dalších předpokladů, a zvolil pro svůj výpočet určitou početní formuli v nálezu podrobně objasněnou. St-lé správnost této početní formule ve svém min. odvolání nepopírali, nýbrž bránili se jen zásadní námitkou, že k placení příspěvků nejsou vůbec povinni. Námitku tuto však žal. úřad vyvrátil, poukázav jednak na to, že st-lé nemohou se příspěvkové povinnosti zbaviti poukazem na domnělé škody z ochranných — č. 9723 —
315
staveb, ježto o otázce požadované náhrady bude nyní po částečném zrušení výměru z 8. dubna 1929 znovu jednáno, jednak na to, že se výstavbou ochranné hráze dostane st-lům zvýšené ochrany.
Proti tomuto výroku žal. úřadu vznášejí pak st-lé ještě tyto další námitky: 1. že st-lé již rozhodnutím min. zeměd. z 28. června 1926 byli zproštěni povinnosti platiti příspěvky na zabezpečení břehu v P., kterýžto případ prý má prejudicíelní význam i pro dnešní spor, 2. že st-lé budou míti škodu i ze stavby nového silničního mostu, 3., že min. prací v dohodě s min. fin. schvalujíc projekt ochranné hráze s rozpočteným nákladem 800000 Kč stanovilo výnosem z 26. listopadu 1927 poměr příspěvků (státní příspěvek 58%, obec P. a lázně P. celkem 26%, župa 16%, celkem 100%), dále že obec i lázně P. uložený jim závazek převzaly, takže stanovení jiného klíče je nepřípustné, 4. že hlavním interesentem jest obec P., která jako lázeňské místo má značný příjem z obecních dávek z přechodného ubytování, takže ani z tohoto důvodu se stanovený příspěvkový klíč nemůže měniti. Žádnou z těchto námitek neuplatňovali však st-lé ve svém min. odvolání.

Citace:

č. 9722. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 501-511.