č. 9772.

Váleční koškozenci: * Jednoroční lhůtu podle § 28 odst. 2. zákona o válečných poškozencích z 20. února 1920 č. 142 Sb. nelze při nároku na důchod vdovský a sirotčí počítati ode dne smrti invalidovy, nýbrž teprve od okamžiku, kdy nastaly ostatní zákonné předpoklady pro přiznání vdovského, resp. sirotčího nároku.
(Nález ze dne 23. března 1932 č. 2983.)
Prejudikatura: Srov. Boh. A 7194/28.
Věc: Marie P. ve V. (adv. Dr. čeněk Brune z Prahy) proti ministerstvu sociální péče (odb. r. Dr. Vojt. Elsnic) o vdovský a sirotčí důchod.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím zamítlo min. soc. péče stížnost st-lčinu do výměru zem. úřadu pro péči o válečné poškozence v Praze z 22. září 1929, kterým jako opožděná byla odmítnuta její přihláška o důchod vdovský a sirotčí po manželi a otci Janu P. z těchto důvodů: »Podle § 28 odst. 2 a 3 zák. č. 142/20 ve znění zák. č. 39/22, vznikla-li událost nárok zakládající po vyhlášení zákona (t. j. po 16. březnu 1920), jest nárok přihlásiti do jednoho roku od vzniku události. Nebyl-li nárok v této lhůtě přihlášen, zaniká. Manžel st-lky a otec jejích dítek, od něhož jest nárok odvozován, zemřel dne 29. dubna 1926. Tímto okamžikem vznikl nárok na důchod pro pozůstalé, který měl býti uplatněn v jednoroční lhůtě od vzniku události (t. j. do 28. dubna 1927) přihláškou o důchod vdovský a sirotčí. St-lka uplatnila však nárok ten přihláškou podanou ať již dne 13. února 1929, nebo teprve 19. srpna 1929, jak tvrdí, tedy po lhůtě zákonem stanovené, zanikl proto její nárok na důchod vdovský a jejích dětí na důchod sirotčí.
O stížnosti uvážil nss:
Formální vadu řízení spatřuje stížnost v tom, že nař. rozhodnutí nebylo podepsáno pragmatikálním úředníkem podle zákonů republiky oprávněným, nýbrž úředníkem smluvním; stížnost má patrně na mysli ustanovení § 68 odst. 2 vlád. nař. č. 8/28, jehož porušení vytýká. Nehledě k tomu, že cit. předpis vyžaduje podpis úředního orgánu k tomu oprávněného, aniž stanoví, že orgánem tím je pouze úředník pragmatikální, a není normy zakazující, aby i úředník nepragmatikální byl kompetentním orgánem k podpisu zmocněn, nemohlo by jíti o vadu podstatnou, — č. 9772 —
440
neboť účelem uvedeného předpisu o zevnější formě rozhodnutí jest, zaručiti nepochybnou pravost úředního původu rozhodnutí. V daném případě pak není pochybnosti, — a stížnost ji ani sama neprojevuje —, že nař. rozhodnutí vychází od žal. úřadu a jest projevem jeho rozhodovací činnosti. Neshledal proto nss výtku tu důvodnou.
Ve věci samé založil žal. úřad své rozhodnutí na právním názoru, že událostí zakládající nárok na důchod vdovský a sirotčí, jest ve smyslu § 28 odst. 2. cit. zák. jedině smrt osoby, od níž se nárok odvozuje, a že do tohoto termínu jest počítati jednoroční lhůtu v tomto předpisu stanovenou. Stížnost naproti tomu zastává stanovisko, že jednoroční lhůtu k podání přihlášky jest čítati teprve ode dne, kdy veškeré předpoklady nároku jsou splněny, tedy v daném případě od onoho okamžiku, kdy st-lka a její děti následkem ztráty výnosu z trafiky pozbyly výdělku.
Nss vyslovil již, zabývaje se ovšem toliko včasností přihlášky stran nároku na důchod předků, několikráte právní názor, že podle § 28 odst. 2. cit. zák. sluší počítati roční lhůtu od vzniku oné události, která teprve založila nárok a dále, že událostí zakládající nárok, která nastala po vyhlášení zákona, nemíní se pouhé úmrtí osoby, od níž se nárok odvozuje, nýbrž teprve ona skutečnost, která způsobila vznik nároku, tedy také nezpůsobilost výdělečná. (Srov. nál. Boh. A 7194/28). Nejinak tomu jest však i při nároku na důchod vdovský a sirotčí. § 13 cit. zák. sám o sobě pojí sice nárok na důchod vdovský na pouhou skutečnost, že tu jest vdova po padlém nebo zemřelém manželu, u něhož jsou splněny podmínky § 1 lit. a) zák. č. 199/19, avšak nss ve své stálé judikatuře, na příklad v nál. Boh. A 5750/26, vyslovil právní názor, že tendencí zák. č. 142/20 a č. 39/22 je poskytnouti alespoň částečnou náhradu za újmu, vzniklou úmrtím nebo válečnou neschopností živitele, ale jen tenkráte, když poškozená osoba nezbytně potřebuje této částečné náhrady k uhájení existence; to jest patrno zejména ze všeobecného ustanovení zákona o požitcích vál. poškozenců o osobách, které mají nárok na požitky, zejména z § 2. a 4. ve znění zák. č. 39/22, podle nichž nárok na důchod válečných poškozenců nepřísluší, když jest výživa válečného poškozence zabezpečena vlastním příjmem, nebo když příjem takový mají rodiče nebo předkové, kteří jsou podle zákona povinni přispívati k výživě válečného poškozence. Z těchto základních ustanovení plyne, že podle tendence zákona nepřísluší nárok na důchod vdovský té vdově, jejíž potřebná výživa jest zabezpečena buď jejím vlastním příjmem, nebo příjmy osob, které jsou dle zákona povinny opatřovati jí potřebnou výživu.
Důsledek toho však jest, že vdova, mající vlastní příjem po zákonu dostačující k její obživě, nemá nároku na přiznání vdovského důchodu, pokud tento příjem trvá a že podmínky pro přiznání jeho jsou splněny teprve tím okamžikem, když onen dostačující příjem odpadl. Konsekvence toho pak jest, že jednoroční lhůta k podání přihlášky podle odst. 2. § 28 počíná podle shora řečeného běžeti teprve od tohoto termínu, neb tím jsou teprve splněny veškeré podmínky pro eventuelní uznání nároku na důchod vdovský.
Totéž platí i pro důchod sirotčí, neboť § 20 cit. zák. činí přiznání důchodu výslovně závislým od toho, že děti jsou »nezaopatřené«, tedy — č. 9773 —
441
že výživa jejich není zabezpečena vlastním příjmem nebo příjmy osobr které jsou podle zákona povinny opatřovati jim potřebnou výživu.
Lhůta jednoroční podle § 28 odst. 2 cit. zák. běží tudíž ode dne úmrtí manžela resp. otce toliko v tom případě, když již tímto dnem byly splněny veškeré podmínky pro přiznání důchodu vdovského a sirotčího,, čili když vdova neměla v této době vlastní příjem vylučující přiznání důchodu, resp. děti již v této době byly nezaopatřenými ve smyslu § 20.
Žal. úřad nekonal šetření, zdali právě uvedený předpoklad byl splněn již v době úmrtí manžela resp. otce, vycházeje zřejmě z právního názoru shora uvedeného, že za všech okolností jest jednoroční lhůtu čítati ode dne úmrtí. Tento názor není však ve shodě se zákonem a bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 9772. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 635-637.