Č. 9616.
Horní právo. — Pracovní právo: * Z ustanovení § 1 odst. 3 zák. č. 91/18 o osmihodinné době pracovní nelze dovoditi, že by podnikatel pro některé (pomocné) kategorie dělnictva téže směny nesměl stanoviti dobu směny odchylně od doby hlavního osazenstva téže směny.
(Nález ze dne 20. ledna 1932 č. 633.)
Věc: Firma »Severočeské uhelné doly, akciová společnost« v Mostě (adv. Dr. Jindř. Vogl z Mostu) proti báňskému hejtmanství v Praze (báň. rada Ing. Kar. Chudoba) o rozdělení směn.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad odvolání stěžující si společnosti z výměru báňského revírního úřadu v Mostě ze 3. března 1928, kterými úřad tento odepřel schváliti předloženou mu změnu v dosavadním rozvrhu směn na st-lčině dolu Kolumbus v Z., kterážto změna spočívala v tom, že u některých (pomocných) kategorií důlních dělníků téže směny byly začátek a konec směny stanoveny jinak než u ostatního osazenstva téže směny.
Právní spor, který byl stížností před nss vznesen, soustřeďuje se v otázce, zdali úřad báňský může majiteli hor uložiti, aby provozování hor organisoval v ten způsob, že osazenstvo jednotlivých míst pracovních bude tvořiti jednotnou směnu, takže pracovní doba všech příslušníků této směny bude jednotná. Majiteli hor se takto zabraňuje, aby osazenstvo rozdělil na několik směn se zvláštní dobou pracovní, zejména se zvláštním počátečným bodem pracovního zaměstnání. Výslovný positivní podklad pro takovéto omezení majitele hor nelze v žádném ustanovení zákonném nalézti. Bylo proto třeba vyšetřiti, zdali platné normy právní nedávají pro ně aspoň nepřímou oporu.
Zásadně sluší vycházeti od toho, že zákonodárství horní zůstavuje majiteli hor, aby provozování hor a tedy i práci na závodě uspořádal podle svého uvážení. Obecný horní zákon byl toho zjevně dalek dáti úřadům báňským oprávnění, aby majiteli hor předepisovaly způsob, jak má práci na svém hornickém závodě organisovati. V § 112 odst. 2 prov. předpisu k obec. hor. zák. praví se výslovně, že báňské úřady nemají si nad meze dozoru nad provozem hor v § 220 tohoto zák. stanoveného dovolovati jakékoliv zasahování do provozních a hospodářských poměrů. Zmíněný prováděcí předpis nemá ovšem povahy normy právní, lze ho však nicméně k lepšímu pochopení zákonodárných úmyslů použíti (srov. Budw. A 7962, Boh. A 1654/22, 4469/25 a j.). Zásada vyslovená v cit. ustanovení prováděcího předpisu podává vysvětlení, proč dozorčí moc úřadů báňských je v § 220 obec. hor. zák. vymezena v ten způsob, že úřady báňské mají zakročovati ve všech, ale také jen v těch případech, ve kterých zachování hornictví anebo jeho vztah k zájmům veřejným vyžaduje zvláštních opatření.
Jest ovšem připustiti, že i zákonné předpisy vydané v napotomní době k ochraně hornického dělníka byly určovány veřejným zájmem, a že tedy právě na základě předpisů § 220 obec. hor. zák. úřady báňské jsou zásadně oprávněny, ano i povinny prosazovati i zachovávání norem daných na ochranu dělníků i kdyby nebyly o toru dány zvláštní předpisy dozorčí (srov. Boh. A 5138/26). Ježto pak byly vydány předpisy ochranné, které právo svobodného uspořádání provozu, majiteli hor zásadně příslušející, i v příčině organisace práce na závodě omezují, je tím v mezích těchto ochranných norem dán i zákonný podklad pro zakročení úřadů báňských.
Sporná otázka, nss-u předložená, vyskytla se na půdě norem upravujících pracovní dobu při hornictví a bylo proto nutno zkoumati obsah těchto norem, aby bylo postaveno na jisto, zdali lze z nich odvoditi zákonný podklad pro báňsko-úřední opatření, které jest na sporu.
Obecný zákon horní sám zabývá se dobou pracovní jen potud, že v § 200 ukládá majiteli hor, aby do služebního řádu, který jest o služebních poměrech v hornickém závodě vydati, pojal také ustanovení »o čase a době práce«. Bližších ustanovení o čase a době práce zákon tento nepodává. Staví-li však proti sobě »čas« a »trvání«, je z toho patrno, že ve služebním řádě má býti stanoveno nejenom trvání, t. j. počet pracovních hodin, nýbrž i čas, t. j. denní doba, ve které práce má se konati. Teprve zákon z 21. června 1884 č. 115 ř. z. přinesl mimo jiné předpisy o »denní pracovní době« »při hornictví«, ustanoviv v § 3, že trvání směny nemá přesahovati 10 hodin, při čemž sluší počítati počátek směny podle doby vjezdu a její ukončení podle doby dokonaného výjezdu. Z tohoto ustanovení vysvítá, že zákon ohraničuje netoliko trvání efektivního výkonu pracovního, nýbrž také celou dobu, po kterou horník je ve službě, tedy včetně vjezdu i výjezdu, a že chce tedy horníkovi zabezpečiti dobu (nejméně 12 hodin každého dne), po kterou jest úplně služby prost. Výraz »směna« zachovává v této zákonné souvislosti svůj původní a nejvlastnější význam jakožto »pravidelná pracovní doba horníkova, měřená podle počtu hodin« (Veith: Deutsches Bergwörterbuch, Selbach: IIlustr. Hanetlexikon des Bergwesens a j.). Účelem tohoto zákona nebylo nic jiného, než chrániti dělníka a jeho pracovní sílu před příliš dlouhým zaměstnáním v hornickém závodě. Nic nenasvědčuje tomu, že zákon sledoval mimo to ještě zcela jiný účel, totiž omeziti majitele hor v jeho zásadní svobodě organisovati práci v závodě podle svého uvážení ještě v jiném směru, nežli stanovením maximální doby pracovní. Zejména nelze ze zákona tohoto vyčísti, že by byl chtěl majiteli hor uložiti, aby souhrn dělníků v dole zaměstnaných seskupil v jednu nebo několik skupin takovým způsobem, že by pro každou z těchto skupin musil platiti týž počátečný a týž konečný časový bod služebního zaměstnání.
Je snad pravda, že organisace práce v dole byla odedávna organisována v ten způsob, že jedno pracovní místo bývalo osazeno ve 3, po případě ve 2, anebo snad i v jediné »směně«, z čehož pak přirozeně vyplývalo seskupení horníků do směn, pro které platila táž denní hodina jako počátečný, pokud se týče konečný bod jejího služebního zaměstnání. Je snad i správno, že také za účinnosti obec. hor. zák. býval ve služebních řádech počátek a konec »směn« stanoven touže hodinou denní pro celou skupinu dělníků pro jedno pracovní místo určených, kterážto skupina se metonymicky nazývá rovněž »směnou«. Avšak tato ryze faktická zvyklost, i kdyby byla všeobecně zachovávána, což ovšem nikdy nebylo přesvědčivě dokázáno, neopravňuje ještě k úsudku, že zvyklost tato byla do normativního obsahu zákona z r. 1884 pojata s tím účinkem, že slušelo by »směnu«, o níž v tomto zákoně jest řeč, bráti jako pojem právní v tom smyslu, že mužstvo pro jedno pracovní místo určené musí bezpodmínečně tvořiti jednotné osazenstvo s jednotným počátečným a konečným bodem doby pracovní. Neboť není možno přehlížeti, že podle ustanovení § 200 obec. hor. zák. bylo ponecháno majiteli hor, aby ve služebním řádě, který jest ovšem obligatorní, stanovil, byť i za dozoru báňského úřadu, nejenom trvání, nýbrž i čas práce, aniž jej v tom zákon nějakými pokyny omezuje.
Jestliže tedy majitel hor, stanově časově ohraničení doby pracovní, určoval dobu pracovní pro veškeré mužstvo na jedno pracovní místo vyslané způsobem jednotným, byl to jen výron jeho práva organisovati svobodně práci na závodě, a není žádné možnosti sestrojiti z této byť sebe důsledněji zachovávané zvyklosti právní omezení jeho disposiční svobody.
Z těchto vývodů vyplývá, že zákon č. 115 ř. z. ex 1884 upravil sice trvání doby pracovní, včítajíc dobu potřebnou pro vjezd a výjezd, že však neupravil tvoření skupin dělníků vysílaných do dolu. Na tomto stavu práva nastala pozdějším zákonem č. 81 ř. z. ex 1901 o denní době pracovní při dolování na uhlí změna v podstatě jen potud, že trvání směny byly sníženo na 9 hodin. Zákonu právě uvedenému dostalo se v nál. Budw. A 1566/1903 výkladu, podle něhož zákonné trvání směny pro jednotlivého horníka nepočíná se teprve jeho individuelním faktickým vjezdem a nekončí se teprve dokonáním jeho individuelního výjezdu, nýbrž, že trvání směny chápati jest jako trvání směny hromadné, což má prakticky hlavně ten význam, že doba, kterou dělník ztráví, vyčkávaje před vjezdem v síni závodní a tolikéž i doba výjezdu i posledního důl opouštějícího dělníka, počítá se do trvání směny všech příslušníků celé pracovní skupiny. Avšak nález tento řešil zcela jinou otázku, než jest otázka, kterou nyní sluší rozhodnouti, neboť třeba že by ve smyslu cit. nálezu slušelo souhlasiti s tím, že trvání směny má se pro celou jednotku osazenstva počítati jednotně jako jeden celek, není tím ještě nic řečeno o otázce, na níž tentokráte záleží, t. j. zdali osazenstvo jednoho místa pracovního musí býti seskupeno v skupinu (směnu) jedinou, či zda smí býti rozděleno na několik skupin se zvláštními dobami vjezdu. Ostatně připustila i judikatura býv. ss-u v později vydaném nál. Budw. A 2368/1904, že dovolávání může býti rozděleno na několik oddělení, když každé z nich tvoří, hledíc ke správě a technickému provozu jednotku a »každé z těchto oddělení má pak zvláštní osazenstvo na rozdíl od osazenstev jednotlivých míst pracovních«. Byl-li však učiněn tento zásadní ústupek, pak jest sotva možno nahlédnouti, že zásadně přípustné rozvržení celého souboru osazenstva v několik »vzhledem ke správě a technickému provozu« samostatných osazenstev mělo by býti přípustno toliko podle jediného z momentů provozně-technicky významných, totiž podle místního položení pracovního místa, nikoliv však také podle jiných, po případě neméně významných provozně-technických momentů, jako na př. podle technické povahy závodní práce.
Po úvahách právě předeslaných bylo lze přistoupiti k rozboru sporné otázky na základě nyní platného zák. č. 91/1918 Sb. V zákoně tomto stanoví se především pro podniky povahy živnostenské maximální »skutečná doba pracovní«, načež se tento předpis výslovně rozšiřuje i na podniky hornické v ten smysl, že vjezd a výjezd pokládá se za práci pomocnou, kterou smí býti směna prodloužena nejvýš o 1/2 hodiny nad maximální skutečnou dobu pracovní. »Směna« nemůže v této souvislosti znamenati nic jiného, nežli trvání směny, neboť vymezuje se zde právě služební zaměstnání horníkovo podle počtu hodin. V souvislosti pak týž zákon předepisuje, že půlhodinové prodloužení nad skutečné 8hodinové trvání práce, jímž pamatuje se na vjezd a výjezd, sluší počítati od vjezdu prvého až do výjezdu posledního dělníka téže směny. V této souvislosti lze výraz »směna« vztahovati toliko na skupinu dělníků, kteří tvoří jednu jednotku osazenstva. Tímto ustanovením chtěl zákon patrně výklad trvání směny ve smyslu »hromadné směny«, který byl přijat ve svrchu cit. nál. Budw. A 1566, postaviti na zákonný podklad. Než právě tak jako z uvedeného zák. z r. 1901, na jehož základě právě cit. nález byl vydán, nelze vyčísti předpis, který by majitele hor zavazoval, aby veškeré pro jedno pracovní místo určené dělníky seskupil do jediné skupiny (do jediné směny v osobním smyslu slova) se stejným a jednotným počátečným bodem služebního zaměstnání, není možno přikládati takovýto smysl ani zákonnému předpisu nyní platnému. Je to dokonce ještě méně možno, poněvadž v § 3 nyní jedině rozhodného zákona o osmihodinové pracovní době z r. 1918 ponechává se rozvrh jak denní, tak i týdenní práce výslovně dohodě mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Rozvržení pracovního času této dohodě ponechané může se však, nehledě k stanovení pracovních přestávek, vztahovati toliko na stanovení dob (hodin) denních, jež ohraničují počátek, pokud se týče zakončení služebního zaměstnání dělníkova, při čemž ovšem nesmí býti překročeno trvání doby pracovní, jak ji zákon sám stanoví. Rozvrhu dob denních neklade však zákon hmotných mezí a nestojí tedy v cestě ani odlišnému stanovení pracovního času pro jednotlivá osazenstva jednoho a téhož pracovního místa.
Může se arciť státi, že konkrétnímu rozvrhu úhrnného osazenstva na několik skupin nebo stanovení různých Časových počátečných bodů práce staví se v cestu závady (zejména bezpečnostní povahy), k nimž báňský úřad, vykonávaje svůj dozor, který zcela nepochybně postihuje i ochranu dělníků, má přihlížeti. Avšak o závady tohoto druhu se nař. rozhodnutí neopírá, založivši opatření stížností v odpor vzaté výlučně jen na t. zv. historickém právním pojmu »směny« a vyvodivši již z tohoto domnělého právního pojmu povinnost majitele hor, aby veškeré osazenstvo jednoho pracovního místa seskupil v jedinou skupinu dělníků se stejným časovým počátkem práce.
Výklad svrchu podaný však ukazuje, že vůbec nelze dokázati, že by onen domnělý historický pojem směny byl býval pojat do normového obsahu positivního zákonodárství, kdežto dovolané ustanovení § 3 nyní platného zákona z r. 1918 se přes onen domnělý historický pojem právní zřejmě přeneslo. Těmito úvahami musil nss dospěti ke zrušení nař. rozhodnutí podle § 7 zák. o ss.