č. 9736.

Pojištění nemocenské: Do jaké míry musí pojišťovna konkretisovati své platební výměry, jde-li o případ podle § 16 zák. č. 221/24?
(Nález ze dne 7. března 1932 č. 672/30.)
Věc: Gremiální a společenstevní nemocenská pojišťovna hostinských v K. proti zemskému úřadu v Praze o pojištění nemocenské, invalidní a starobní.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Čtyřmi platebními výměry předepsala gremiální a společenstevní nemocenská pojišťovna hostinských v K. firmě M. a W., nájemcům hotelu a vlastníkům varietního podniku v K., nemocenské pojistné za 46 artistů za dobu od 1. června do 31. srpna 1927 částkou 8717 Kč 92 h a úroky z prodlení 246 Kč 60 h. V odvolání proti tomu předpisu jmenovaná firma v podstatě vytýkala, že předpis pojistného je zcela libovolný a nemá podkladu, že vůbec nezaměstnávala artistů, jež by k ní stáli ve služebním poměru, a že společenstevní pojišťovna hostinských by nebyla ani příslušná k pojištění artistů varietního podniku, i kdyby — č. 9736 —
348
byli ve služebním poměru. Okr. úřad v K. vyhověl odvolání výměrem z 12. dubna 1929 z důvodu, že jde o individuelní pojištění a že pojišťovna byla povinna, poněvadž se popírá pojistná povinnost artistů, jména jejich zjistiti. Odvolání pojišťovny z tohoto výměru zemský úřad nař. rozhodnutím nevyhověl a potvrdil výměr úřadu 1 stolice z důvodů v něm uvedených.
Vývody stížnosti zahrocují se v tyto námitky: 1. Řízení je vadnér poněvadž okresní úřad stěžující si pojišťovně nebyl nápomocen při vyšetřování dat, potřebných k předpisu pojistného, jak mu ukládá § 255 zák. č. 221/24, ač o to byl opětovně dožádán, a že nezavedl proti zúčastněné firmě trestní řízení podle § 260 odst. 1 písm. a). 2. Předepsání pojistného stalo se podle § 16 cit. zák., a mohla proto zaměstnavatelka proti platebním výměrům si stěžovati jen potud, pokud může prokázati, že předpis odporuje zákonu nebo spočívá na zřejmě nesprávných skutkových předpokladech nebo že řízení bylo podstatně vadné. Měla prý tudíž zúčastněná firma býti přidržena okresním úřadem, aby pojmenovala osoby, přicházející v úvahu pro pojištění, aby předložila mzdové výkazy, a měl úřad pak vyšetřiti, zdali jsou u jednotlivých osob předpoklady pojistné povinnosti dány čili nic. Řízení jest vadné, jestliže úřad opomenul tak učiniti, nebo jestli výsledky případného šetření pojišťovně nedal k vyjádření. 3. Ačkoli šlo o případ cit. § 16, úřad nezrušil platební výměry pojišťovny snad proto, poněvadž se zaměstnavatelce podařil důkaz podle tohoto paragrafu, nýbrž z formálního důvodu, že ve výměrech těch nebyli pojištěnci podle jmen uvedeni. V tom tkví nezákonnost rozhodnutí. Nelze prý ze žádného zákonného předpisu dovoditi, že by platební výměr pojišťovny musel obsahovati všechny náležitosti platebního výměru pojištěnce řádně přihlášeného i tehdy, když zaměstnavatel, byv vyzván, odepřel podati přihlášku, předložiti týdenní výkaz mezd a dáti nahlédnouti zástupci pojišťovny do mzdových záznamů. V případě § 16 není podstatnou vadou, vykazuje-li platební výměr nedostatky, způsobené jedině tím, že zaměstnavatel zúmyslně neučinil předepsané ohlášky, a jest prý tu zákonná domněnka, že takovýto zaměstnanec podléhá pojištění.
O námitkách těchto uvážil nss toto:
Pojistné podle zák. 221/24 vyměřuje příslušná nemocenská pojišťovna (§ 161 odst. 1), a děje se tak platebním výměrem (§§ 161 odst. 2, 175, 189). Jelikož pojištění podle cit. zák. je pojištěním individuelním, ni- koliv pojištěním podniku, a ježto vyměření pojistného jest závislé na mzdě určitého pojištěnce a na trvání jeho pojistného poměru, resp. na okolnostech spjatých s jeho osobou, jest nezbytno, aby již ve výměru platebním pojišťovna předpis pojistného individualisovala, t. j. vyslovila, za kterého zaměstnance, za jaké období a v jaké výši pojistné předpisuje (arg. §§ 2, 17, 159, 160, srov. také Boh. A 8960/30).
Tak je tomu i tenkráte, když pojišťovna postupuje podle § 16 cit. zák. Tento předpis stanoví: »Nevyhoví-li zaměstnavatel zúmyslně nebo z hrubé nedbalosti povinnosti vésti a uschovávati mzdové záznamy, nebo splní-li ji jen nedostatečně, takže mzda nemůže býti zjištěna, nebo — č. 9736 —
349
odepře-li zaměstnavatel předložiti záznamy zmocněncům pojišťovacích ústavů, jest nemocenská pojišťovna oprávněna předepsati z úřední moci pojistné podle dat dřívějších příspěvkových období nebo na základě jiného vyšetření. Do takového předpisu může si zaměstnavatel stěžovati jen potud, pokud může prokázati, že předpis odporuje zákonu nebo spočívá na zřejmě nesprávných skutkových předpokladech nebo že řízení bylo podstatně vadné.«
Tím, že zákon pojišťovně dává na vůli, aby za základ vyměření pojistného vzala buď data předešlých období nebo jinaké vyšetření, nedává jí ovšem oprávnění, aby určila pojistné podle své volné úvahy neb dokonce libovolně, nýbrž i tu musí si pro předpis opatřiti skutkový materiál. Že tomu tak je, plyne i z toho, že jí k tomu zákon sám dává možnost tím, že ji zmocňuje, aby prováděla šetření svým vlastním orgánem podle § 15 cit. zák. nebo prostřednictvím úřadů, soudů a veřejných institucí a korporací podle § 255 odst. 3 a 4 téhož zák. Platební výměry stěžující si pojišťovny prostě uvádějí, že předpisují zúčastněné firmě za »4ó artistů« za období tam uvedená pojistné nemocenské per Kč 2842‘80, 2937‘56 a 2937'56 a úroky z prodlení 246'60 Kč. To ovšem vzhledem k individuelní povaze nemocenského pojištění, jak svrchu dovoženo, nestačí, když není zřejmo, na jakém skutkovém podkladě k tomuto předpisu došlo. Neuvede-li pojišťovna v platebním výměru pojištěnce tak, aby o jejich identitě nemohlo býti sporu, neudá-li ve výměru u každého pojištěnce, za kterou dobu a v jaké výši pojistné předpisuje, nevyhovuje platební výměr zákonu, a když tyto nedostatky ani během opravného řízení neodstranila, neposkytla správním úřadům možnosti předpis instančně přezkoumati. Potom arciť byla odůvodněna a samým zněním platebních výměrů s dostatek opřena námitka zaměstnavatelky, že výměry platební jsou nezákonné a podstatně vadné, poněvadž předpis se stal zcela libovolně a bez skutkového podkladu. Nelze proto shledati, že by nař. rozhodnutí bylo nezákonné, jak stížnost vytýká (shora ad 3), když tyto platební výměry zrušilo. K námitkám vadnosti řízení (shora ad 1 a 2 uvedeným) třeba ještě podotknouti: Námitky ty směřují podle svého znění proti postupu okresního úřadu v K., byly by proto dle § 5 zák. o ss nepřípustné, jelikož okresní úřad není ve sporu tom poslední stolicí.
Námitky ty lze však pojímati i tak, že jimi jest činěna výtka také nař. rozhodnutí v tom směru, že je vybudováno na řízení od počátku vadném. Námitky takto formulované nemohl nss uznati důvodnými. Pojišťovna jest zajisté oprávněna, aby podle zmocnění daného jí §em 255 zák. č. 221/24 se dožadovala u správních úřadů pomoci při vyšetřování okolností, nezbytných k vydání platebního výměru. Tuto součinnost správních úřadů v šetření předcházejícím vydání platebního výměru pojišťovny, nelze však směsovati s judikující činností správních úřadů ve vlastním řízení instančnírn, založenou na předpisu § 239 cit. zák. Té jsou dány meze výměrem pojišťovny, který úřady instančně přezkoumávají. Dále jejich pravomoc nejde, nejsou příslušný, aby v řízení — č. 9737 —
350
opravném samy konstruovaly platební výměr, jejž podle § 161 cit. zák. je oprávněna vydati jedině pojišťovna sama. Nejsou proto správní úřady ani povolány, aby podstatné vady takového výměru ex officio odstraňovaly, neopatřila-li pojišťovna, jako v daném případě, ani dodatečně v řízení odvolacím potřebný skutkový materiál.
Nevyhověl-li konečně správní úřad dožádání pojišťovny podle § 255 nebo nechal-li nepovšimnuto její trestní oznámení, učiněné podle § 260, nelze tato opomenutí — jež však z předložených spisů patrna nejsou — kvalifikovati za vady nař. rozhodnutí, nebo odvolacího řízení, předcházejícího jeho vydání, ve smyslu § 6 zák. o ss, ježto šetření podle § 255 je, jak uvedeno, součástí šetření pojišťovny, přípravou k vydání výměru pojišťovny, tedy nikoliv částí správního procesu úřadů správních, a stejně trestní řízení podle § 260 a násl. je řízením samostatným, jež nijak nesouvisí s odvolacím řízením dle § 239. Nejde tedy o vady řízení předcházejícího organicky nař. rozhodnutí, nebo o vady rozhodnutí samého. Z těchto úvah dospěl nejvyšší správní soud k zamítnutí stížnosti.

Citace:

č. 7936. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 543-546.