č. 9793.

Pojištění pensijní: * Návrh nositele pojištění na vydání redukované prémiové reservy podle § 68 odst. 1 zák. č. 89/20 je nárokem — č. 9793 —
481
samostatným, a je nutno jej splniti, i když pojištěnec podle ustanovení stanov dřívějšího nositele byl odbyt vyšší částkou, nežli stanoví § 25 odst. 2 cit. zák.
(Nález ze dne 2. dubna 1932 č. 11.056/30.)
Věc: Pensijní ústav pro úředníky akciové společnosti dříve Škodovy závody v Praze proti ministerstvu sociální péče o převod prémiové reservy.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Eliška H. byla do 30. června 1922 členkou stěžujícího si ústavu, který jí vrátil dne 21. ledna 1923 podle § 25 odst. 2 svých stanov plnou statutární prémiovou reservu. Dne 1. července 1924 stala se jmenovaná pojistně příslušnou k Zemské úřadovně 1 Všeobecného pensijního ústavu v Praze. Žádost této úřadovny o převod redukované prémiové reservy odmítl stěžující si ústav s poukazem na ustanovení § 25 odst. 7 svých stanov, podle něhož vrácení prémií ve smyslu odst. 1 a 2 tohoto § platí za úplné odbytí, dosahuje-li nebo přesahuje-li vrácená částka výši prémiové reservy, takže tímto nastalým úplným odbytím o převod redukované prémiové reservy nemůže již jíti. Spor o převod prémiové reservy, vzniklý z toho mezi jmenovanými nositeli pojištění, rozhodlo min. soc. péče k žádosti Zem. úřadovny 1 na základě § 117 zák. z 21. února 1929 č. 26 Sb. nař. rozhodnutím tak, že stěžující si ústav jest povinen převésti na Úřadovnu A Všeob. pensijního ústavu v Praze za jmenovanou bývalou svou pojištěnku prémiovou reservu, která by byla nashromážděna u tohoto ústavu, kdyby byla u něho pojištěna, a uplatnila proti němu nárok na vrácení prémií.
Nař. rozhodnutí odůvodněno jest takto: Ustanovení § 25 odst. 7 stanov ústavu shoduje se meritorně s § 26 pens. zák. Je tedy nesporné, že nároky pojištěnky proti ústavu zanikají, dosáhla-li vrácená částka výše nashromážděné prémiové reservy. Na sporu není však nárok vystouplé pojištěnky proti dosavadnímu nositeli pojištění, nýbrž požadavek následujícího nositele pojištění na vydání redukované prémiové reservy ve smyslu § 68 odst. 1 zák. č. 89/20 a § 30 stanov náhradního ústavu. Tato převodní povinnost řídí se jedině podle obsahu cit. zákonných a statutárních předpisů. Ústavu může se dáti za pravdu, že podle zákona není tu již převodní povinnosti, nastalo-li v důsledku příslušných předpisů úplné odbytí pojištěncovo. Avšak stanovy ústavu ustanovují v § 30 odst. 3, že částka, jež se má odevzdati následujícímu nositeli pojištění, zmenšuje se v případech, kde byly vráceny premie podle § 25 stanov na prémiovou reservu (t. zv. redukovanou reservu), jež odpovídá nárokům pojištěncovým po zkrácení podle § 25 odst. 7, že však převedená částka nesmí nikdy klesnouti pod onu částku, kterou by měl odevzdati Všeobecný pensijní ústav následujícímu nositeli pojištění, kdyby byl přestupující pojištěnec u něho býval pojištěn a uplatnil proti němu nárok na vrácení prémií podle § 25 pens. zák. Tento odstavec upravuje dva případy redukované prémiové reservy, a to ve větě první případ, kdy
Bohuslav, Nálezy správní 14 31 — č. 9793 —
redukovaná statutární prémiová reserva jest stejná nebo větší nežli prémiová reserva, která by byla nashromážděna v případě pojištění u Všeobecného pensijního ústavu; v tomto případě jest převésti tuto skutečnou reservu, kterou má ústav v držení. V druhé větě se stanoví, že částka, kterou nutno převésti, nesmí nikdy klesnouti pod onu částku, kterou by měl odevzdati Všeobecný pensijní ústav následujícímu nositeli pojištění, kdyby byl přestupující pojištěnec u něho býval pojištěn a byl uplatnil proti němu nárok na vrácení prémií podle § 25 pens. zák. V tomto druhém případě nejde tedy o prémiové reservy, které by byly u ústavu ještě nashromážděny a v jeho držení, nýbrž o prémiové reservy fiktivní. Nezáleží proto pro převodní povinnost na tom, je-li rozdíl mezi redukovanou prémiovou reservou Všeobecného pensijního ústavu a redukovanou prémiovou reservou náhradního ústavu nepatrný či značný, nebo dosahuje-li v případě úplného odbytí rozdíl plné výše redukované reservy Všeobecného pensijního ústavu.
Tomuto rozhodnutí vytýká stížnost nezákonnost, kterou shledává především v tom, že žal. úřad vychází v něm z nesprávného prý názoru, jako by §§ 25 a 30 stanov stěžujícího si ústavu upravovaly dva rozdílné právní nároky, a to § 25 právní nárok pojištěnky, kdežto § 30 zvláštní samostatný, od jejího nároku rozdílný právní nárok nového nositele pojištění na převod redukované prémiové reservy, který existuje samostatně dále, i když nárok pojištěnky proti ústavu jako dřívějšímu nositeli pojištění zanikl. Stížnost namítá, že tento právní názor jest čerpán z doslovného výkladu příslušných, ovšem poněkud prý nejasných předpisů stanov, nemá však opory v zákoně, a dovozuje, že závazky, které zákon ukládá v příčině převodu prémiových reserv v případě změny pojistné příslušnosti, jsou závazky povahy akcesorické, které předpokládají pro svou platnost existenci závazku primérního, t. j. závazku nositele po- jištění proti pojištěnci. Plyne prý to z povahy veřejného pensijního pojištění, jehož předmětem jest úprava právního poměru mezi pojištěnci a nositeli pojištění. Z něho vzniká pojištěnci proti nositeli pojištění toliko nárok jeden, záležející jednak ve vrácení části zaplacených prémií, jsou-li splněny zákonem předepsané předpoklady, jednak v převodu t. zv. redukované prémiové reservy na nového nositele pojištění, vstoupí-li pojištěnec znovu do zaměstnání pojistné povinnosti podrobeného. I tento nárok jest nárokem pojištěncovým, a na této jeho právní povaze nemění nic, že jest závislý na vstupu pojištěnce do zaměstnání povinně pojistného, a že lze jej uplatniti jen nepřímo, t. j. prostřednictvím nového nositele pojištění.
Řečenou námitku stížnosti, opřenou o tyto vývody, nelze však uznati odůvodněnou. Jde o spor o převod prémiové reservy, nashromážděné u stěžujícího si ústavu nesporně za platnosti zák. č. 89/20. Nárok Zemské úřadovny A Všeobecného pensijního ústavu v Praze na převod této reservy, uplatněný v řízení správním za účinnosti tohoto zákona, byl žal. úřadem posuzován podle jeho ustanovení a podle stanov na základě jeho vydaných. Proti tomu nemá stížnost námitky, a nss neshledal, že by spor měl býti posuzován na jiném právním podkladě. — č. 9793 —
483
Nároky pojištěncovy na vrácení splacených prémií upravuje cit. zákon při zániku jeho pojistné povinnosti v § 25 a prohlašuje v § 26, že částečné vrácení jich pokládá za úplné odbytí, dosahuje-li nebo přesahuje-li výši prémiové reservy. Stejné ustanovení obsahují také stanovy stěžujícího si ústavu v § 25 odst. 7 větě první. Tyto normy týkají se tedy jen nároků pojištěnce proti nositeli pojištění v případě zániku pojištění. Naproti tomu při změnách pojistné příslušnosti jest podle § 68 odst. 1 leg. cit. dřívější nositel pojištění povinen odevzdati novému nositeli pojištění prémiovou reservu, potřebnou ke krytí získaných nároků přestupujícího pojištěnce, vypočtenou na základě ryzí premie podle početných základů opuštěného nositele pojištění, po případné srážce splátek, které pojištěnec ústavu dluhoval v době výstupu. V každém případě musí však býti převedena aspoň částka, odpovídající prémiové reservě, která by tu byla, kdyby zaměstnanec byl býval pojištěn u Všeob. pens. ústavu po celou příspěvkovou dobu, započítatelnou podle § 73 odst. 7 pro pojištění, včítajíc v to i služební léta případně zakoupená. Stejná ustanovení obsahuje také § 30 odst. 1 stanov stěžujícího si ústavu. Z těchto ustanovení plyne, že zákon ukládá při změnách pojistné příslušnosti dřívějšímu nositeli pojištění závazek vydati novému nositeli pojištění přímo prémiovou reservu, a to kategoricky v určité minimální výši, určené ve 2. větě 1. odst. § 68 cit. zák., stejně jako jest to ustanoveno ve 2. větě 1. odst. § 30 stanov stěžujícího si ústavu, a to beze zřetele a nezávisle na nárocích příslušejících pojištěnci na vrácení splacených prémií. Lícem tohoto zákonného závazku dřívějšího nositele pojištění jest pak nárok vznikající z něho také přímo novému nositeli pojištění, aby mu byla odevzdána prémiová reserva k plnění jeho povinností proti pojištěnci, který podle 4. odst. § 68 cit. zák. nabude proti novému nositeli pojištění zásadně těch práv, jež podle pojistných podmínek nového nositele pojištění odpovídají převedené částce. K vymožení tohoto ze zákona samého vyplývajícího materielně právního nároku nového nositele pojištění na převod prémiové reservy na dřívějším nositeli pojištění poskytuje mu zákon také právo procesní ustanovením § 77 odst. 2 zák. č. 89/20 a stejně § 117 zák. č. 26/29, podle nichž může si jeho splnění vynutiti sporem u min. soc. péče.
Uváží-li se tato zákonná úprava, týkající se převodu prémiové reservy, nutno dospěti k úsudku, že nárok nového nositele pojištění na její převod jest samostatným, vynutitelným jeho vlastním právním nárokem, na nárocích pojištěnci na vydání prémiové reservy, resp. části její, jemu příslušejících (§ 25 pens. zák.) nezávislým. Podle zákona nepřísluší přestouplému pojištěnci s prémiovou reservou žádné disposiční právo, což jest přirozené, když nárok na její převod nenáleží do jeho majetkové právní sféry, nýbrž přísluší novému nositeli pojištění. Jen tehdy, převyšuje-li již odevzdaná částka výši prémiové reservy, která novým nositelem pojištění má býti utvořena, přiznává zákon v 5. odst. § 68 pojištěnci jisté disposiční právo s částí převedené prémiové reservy, a to potud, že mu dává právo volby, aby rozdílu toho použil k dobrovolnému pojištění na vyšší dávku, neb aby rozdíl ten byl mu
31* — č. 9793 —
připsán k dobru. Je-li nárok nového nositele pojištění na převod prémiové reservy podle těchto vývodů, opřených o cit. zákonná a statutární ustanovení nárokem samostatným, na nároku pojištěncově nezávislým, třebaže podle svého účelu slouží jeho prospěchu, pak nelze právem tvrditi, že by byl jen povahy akcesorické. Akcesorickým byl by jen tehdy, kdyby právní osud jeho byl závislým na právním osudu nároku pojištěncova. Předpokladu toho však při onom nároku není, jak plyne z toho, přihlédne-li se k bezvýjimečnému, kategorickému, kogentnímu předpisu 2. věty 1. odst. § 68 zák. č. 89/20 a k souhlasnému předpisu 2. věty § 30 stanov, že v každém případě, tedy nehledíc k nárokům pojištěnce samého, musí býti na nového nositele pojištění převedena minimální částka tam uvedená, jehož účelem jest, aby pojištěnec při přestupu do nové pensijní pojistné povinnosti podléhajícího zaměstnání ze získaných svých pensijních nároků neztratil ani sebe menší jejich části a neutrpěl tak na nich újmy (sr. důvodovou zprávu k § 68 vl. návrhu zák. č. 89/20, tisk 2135). I když byl pojištěnec se svými nároky na vrácení prémií proti dosavadnímu nositeli pojištění podle zákona a stanov úplně odbyt, nemá skutečnost tato na vznik samostatného nároku nového nositele pojištění na odevzdání prémiové reservy žádného vlivu. Tento jeho nárok odbytím pojištěncovým nezaniká, neboť nejsa povahy akcesorické, jeho osud nesdílí.
Přiznávají-li stanovy stěžujícího si ústavu členkám ústavu v § 25 odst. 2 za předpokladů tam uvedených nárok na celou prémiovou reservu, pro ně nashromážděnou, nejméně však 80% všech prémií, za ně skutečně zaplacených, a poskytují-li jim takto výhodu větší než jiným členům v předpokladu, že po svém provdání nevstoupí již do zaměstnání povinně pojistného, nemůže tato výhoda zbaviti ústav povinnosti, uložené mu kogentně zákonem i jeho stanovami v § 30 odst. 3, aby převedl alespoň tak zv. redukovanou reservu na nového nositele pojištění, která nesmí nikdy klesnouti pod onu částku, kterou by měl odevzdati Všeobecný pensijní ústav následnému nositeli pojištění, kdyby byl přestupující pojištěnec býval pojištěn a byl uplatnil proti němu nárok na vrácení prémií podle § 25 pens. zák. a nemůže se dotknouti nároku nového nositele pojištění na převod této částky.
Stížnost poukazuje na obhájení svého stanoviska také k tomu, že předpisy 2. a 7. odst. § 25 stanov dlužno vykládati se zřetelem na účel, jaký mají, totiž aby pojištěnkám, které se provdaly, nebyla zadržována značná částka jako reserva pro převod na nového nositele pojištění, když bylo nepravděpodobné, že k takovému převodu dojde, že domnělý jejich rozpor s ustanovením 3. odst. § 30 jest jen zdánlivý a že byl zaviněn pouze chybnou stylisací, kterou nebylo dostatečně jasně vyjádřeno, že předpis 3. odst. § 30 vztahuje se toliko na 2. větu odst. 7 § 25, že však v případech, o kterých jedná první věta tohoto odstavce, jest nárok na převod podle § 30 odst. 3 vyloučen.
K těmto vývodům budiž podotknuto, že stěžující si ústav dal si své stanovy sám a nemůže proto z vytýkané domněle nejasné, resp. chybné stylisace předpisů v nich obsažených na újmu práv pojištěnce a nového — č. 9794 —
485
nositele pojištění ve svůj prospěch nic vyvozovati. Při tom není třeba se zabývati řešením otázky, zda by stanovy mohly obsahovati v neprospěch pojištěnce takové ustanovení, jež by odporovalo ustanovení § 68 pens. zák. podle výkladu, jaký se stížnost snaží dáti cit. statutárním předpisům. Ostatně stížnost připouští sama, že doslov oněch statutárních ustanovení shoduje se se zákonem, takže svědčí proti stanovisku hájenému stížností, vylučuje tedy již gramatický výklad jejich, který podle všeobecně uznaných zásad interpretačních jest především rozhodný, aby jim byl dáván jiný smysl, než jaký vychází z vlastního smyslu slov (sr. § 6 o. z. o.).

Citace:

č. 9793. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 676-681.