č. 9774.

Zdravotnictví. — Pojištění nemocenské. * Ustanovení 1. odst. § 2 vl. nař. ze 17. března 1927 č. 27 Sb., podle něhož i za taxaci receptů pro potřebu Léčebného fondu veř. zaměstnanců jest použiti lékárnické sazby pro strany úlev požívající, je kryto ustanovením 3. odst. § 7 lékárenského zákona z 18. prosince 1906 č. 5 ř. z. z r. 1907.
(Nález ze dne 24. března 1932 č. 3363.) — č. 9774
443
Prejudikatura : Boh. A 8826/30.
Věc: Ph. Mg. Karel R. v D. (adv. Dr. Frant. Lohr z Prahy) proti ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy (odb. rada Dr. Hubert Havránek) o přestupek předpisů o taxaci receptů.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nálezem osp-é v Příbrami z 1. června 1927 byl st-1 uznán vinným přestupkem min. nař. z 10. prosince 1906 č. 235 ř. z. a vl. nař. ze 17. března 1927 č. 27 Sb., jehož se dopustil tím, že 20. května 1927 překročil lékárnickou sazbu pro Léčebný fond veř. zaměstnanců a odepřel úvěr tomuto fondu a dal si stranou hotově zaplatiti za dva léky psané na Léčebný fond podle sazby soukromé s 25% slevou, ačkoli věděl, že Léčebný fond tento byl prohlášen cit. vl. nař. za stranu úlev požívající, a byl odsouzen k pokutě 100 Kč, pro případ nedobytnosti k 5dennímu vězení.
Rozhodnutím z 20. dubna 1928 nevyhověla zsp odvolání podanému proti uvedenému trestnímu nálezu, obmezila však a pozměnila výrok o vině, sledávajíc v tom, že st-1 při taxaci receptů pro potřebu Léčebného fondu veř. zaměstnanců, o něž v projednávaném případě běží, překročil sazbu ustanovenou vl. nař. č. 27/27, přestoupení 2. odstavce § 2 tohoto nař.
Odvolání proti tomu podanému žal. úřad nař. rozhodnutím nevyhověl z jeho důvodů, opraviv toliko citaci přestoupeného předpisu tak, že jde o přestupek § 2 odst. 1 (nikoli odst. 2.) vl. nař. č. 27/27. Stížnost podaná na toto rozhodnutí obmezuje se na námitku, že ustanovení § 2 vl. nař. č. 27/27, pro jehož přestoupení byl st-1 potrestán, odporuje § 7 zák. z 18. prosince 1906 č. 5 ř. z. z r. 1907 a je proto nař. rozhodnutí, kterým bylo toto potrestání potvrzeno, v odporu se zákonem.
Nss založil svoje rozhodnutí na těchto úvahách:
Vl. nař. ze 17. března 1927 č. 27 Sb., ustanovujíc v 1. odstavci § 2, že i za taxaci receptů pro potřebu léčebných fondů i pokladen je nahražujících, zřízených podle zák. o nem. pojišťování zaměstnanců, je použiti lékárnické sazby pro strany úlev požívající, opírá se o 3. odstavec § 7 zák. z 18. prosince 1906 č. 5 ř. z. z r. 1907, podle něhož při vydání lékárnické sazby je přihlédnouti k tomu, aby byly nařízeny přiměřené slevy pro potřebu veř. chudinství, pro potřebu nemocničních a humanitních ústavů a nemoc, pokladen, jakož i pro osoby, jejichž chudoba je potvrzena řádným vysvědčením, ježto Léčebný fond veř. zaměstnanců, provádějící nemocenské pojištění veř. zaměstnanců podle zák. č. 221/25, nelze pokládati ani za zařízení veř. chudinství ani za ústav nemocniční nebo humanitní a zřejmě není ani osobou, jejíž chudoba by mohla býti potvrzena úředním vysvědčením, sluší zkoumati, lze-li jej zahrnouti pod pojem »nemocenských pokladen«, pro něž také podle cit. ustanovení lékárenského zákona při vydání lékárnické sazby jest stanovití sazbu mírnější.
Uvažuje o této otázce, musil si nss ujasniti, které důvody vedly zákonodárce k tomu, že ve 3. odstavci § 7 lékárenského zákona zařadil »nemocenské pokladny« mezi strany, pro které při stanovení lékárenské sazby mají býti stanoveny úlevy. Nelze souhlasiti s názorem, který — č. 9774 —
hájí stížnost, že cit. ustanovení lékárenského zákona má ve svém celku na mysli jen osoby chudé a instituce pověřené péčí o chudé, takže nemocenským pokladnám bylo přiznáno privilegované postavení v naznačeném směru proto, že nemocenské pojištění podle stavu zákonodárství v době vydání zákona lékárenského se vztahovalo jen na vrstvy hospodářsky nejslabší, tedy na osoby chudé, neboť názor ten nemá opory ani ve znění cit. ustanovení lékárenského zákona ani v zákoně o nemocenském pojišťování dělníků pro případ nemoci z 30. března 1888 č. 33 ř. z., který byl v době vydání uvedeného zákona lékárenského v platnosti. Praví-li se v 3. odstavci § 7 lékár. zák., že v lékárnické sazbě mají býti stanoveny přiměřené slevy »pro potřebu veř. chudinství, pro potřebu nemocničních a humanitních ústavů a nemocenských pokladen, jakož i pro osoby, jejichž chudoba je potvrzena úředním vysvědčením«, a mluví-li se tu tedy o nemocničních a humanitních ústavech a o nemocenských pokladnách vedle institucí veř. chudinství a vedle osob chudých, nelze právě jen z tohoto znění zákona dovozovati, že i nemoc, pokladny jsou podle tohoto ustanovení zákonného pokládány za instituce pověřené péčí o chudé. K tomu je poznamenati, že — jak se uvádí ve vládní předloze zákona o úpravě lékárnictví (tisk. č. 1912 příloh stenogr. protokolů posl. sněm. 17 zasedání v r. 1903) — byla v původním návrhu zákona o úpravě lékárnictví v posledním odstavci § 7 řeč o co možná nejlevnějším opatření léků pro potřebu veřejného chudinství a pod. Ustanovení to, jež mělo býti zákonným podkladem nařízení levnějších cen léků »pro účely hodné zvláštního zřetele«, zavdávalo příčinu k nedorozumění. Za tím účelem, aby jasněji byla vyjádřena myšlenka, že jde o slevy léků pro účely hodné zvláštního zřetele, bylo znění posledního odstavce § 7 původního návrhu změněno a upraveno na znění, jež se shoduje s obsahem posledního odstavce § 7 zák. č. 5/1907 ř. z. Z toho je zřejmo, že i podle úmyslu autorů zák. č. 5/1907 ř. z. nemocnice, humanitní ústavy a nemocenské pokladny byly pojaty do posledního odstavce § 7 z toho důvodu, že jsou to instituce hodné zvláštního zřetele, nikoli však — jak stížnost za to má — proto, že byly pokládány za instituce veř. chudinství.
Nesprávnost názoru, že nemocenské pojištění podle stavu zákonodárství v době vydání zák. č. 5/1907 ř. z. se vztahovalo jen na vrstvy hospodářsky nejslabší, tedy na osoby chudé, je vyvrácena ustanovením § 1 zák. č. 33/1888 ř. z., podle něhož pojistné povinnosti podle tohoto zák. podléhali i závodoví úředníci, tedy osoby, které všeobecně za chudé uznati nelze.
Po názoru nss-u byla pro rozhodnutí, že také nemocenské pokladny jsou instituce sledující účely hodné zvláštního zřetele, jež došlo výrazu v tom, že byly ve 3. odstavci § 7 lékárenského zákona zařazeny výslovně mezi strany, pro něž při stanovení lékárnické sazby mají býti stanoveny úlevy, směrodatná úvaha, že pokladny ty jsou nositeli nemocenského pojištění, jež není dáno do disposice strany, že pojištěncům není zůstaveno, aby se s pojišťovnami dohodovali o pojištění, jeho rozsahu, obsahu a podmínkách, nýbrž jsou již ze zákona nuceně pojištěni a že zákon sám stanoví rozsah i podmínky pojištění, a že tedy jde o instituci, sledující důležité účely sociálně-politické, jichž zdárné plnění je ve všeobecném zájmu — č. 9775 —
445
veřejném. Byla-li však tato úvaha legislativním důvodem pro přiznání privilegovaného postavení nemocenským pokladnám při stanovení lékárnické sazby, je nutno i Léčebný fond veř. zaměstnanců provádějící nemoc, pojištění podle zák. č. 221/25 zařaditi pod pojem »nemocenských pokladen «ve smyslu cit. 3. odstavce § 7 lékár. zák., neboť i tu jde o instituci, jejímž zákonným účelem jest, aby prováděla obligatorní pojištění nemocenské určité kategorie občanstva (§§ 1 a 13 zák. č. 221/25) a konala tedy činnost, která je ve veř. zájmu státním (srovn. nál. Boh. A 8826/30), právě tak, jako nemocenské pokladny zřízené podle zák. o nemoc, pojišťování dělníků.
Z těchto úvah plyne, že ustanovení 1. odstavce § 2 vl. nař. č. 27/27, podle něhož i za taxaci receptů pro potřebu Léčebného fondu veř. zaměstnanců jest použiti lékárnické sazby pro strany úlev požívající, je kryto ustanovením 3. odstavce § 7 lékár. zák. č. 5/1907 ř. z. Stížnost hájící opak je bezdůvodná.

Citace:

č. 9774. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 638-641.