č. 9755.

Horní právo. — Pracovní právo: 1 Podnikatel hor je vůči báň. úřadům odpovědný za dodržování předpisů zák. o osmihodinné době pracovní, třebas jde o práce náležející sice přímo k provozu hor, avšak zadané podnikateli stavebnímu. — 2 V trestním řízení prováděném úřady báňskými pro přestupek zákona o osmihodinné době pracovní, nelze uplatňovati předpisy §§ 56 a 57 trest. řádu, a to ani z důvodu ustanovení § 2 o. hor. zák.
(Nález ze dne 16. března 1932 č. 4089.)
Prejudikatura: ad 1 Boh. A 9539/31.
Věc: Firma Severočeské uhelné doly, akciová společnost v Mostě (adv. Dr. Jaromír Basch z Prahy) proti báňskému hejtmanství v Praze (báň. rada Ing. Kar. Chudoba) o přestupek zákona o osmihodinné pracovní době.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Dne 20. března 1924 udál se při hloubení větrací šachty na st-lčině dolu Centrum 15 v Z., jež na základě smlouvy prováděla pro st-lku stavební společnost K. a spol. z T., výbuch, při němž byl jeden palní usmrcen a jeden strojník těžce zraněn. Na základě šetření, jež bylo o tomto úrazu provedeno ve dnech 20. března 1924 a následujících, revírní báňský úřad v Mostě výměrem z 29. března 1924 vytkl stěžující si společnosti řadu závad, jež při tomto šetření shledal, mezi nimi pod bodem 1., že hloubení zmíněné šachty vedl úředník fy K. a spol., jenž neměl k tomu ani předepsané kvalifikace, ani nebyl úřadu jako závodní hlášen (§ 5 zák. z 31. prosince 1893 č. 12 ř. z. ex 1894), pod bodem 9., že palní a strojničí pracovali ve 12-hodinných směnách (§ 1 zák. z 19. prosince 1918 č. 91 Sb.), a pod bodem 10., že palní používali při adjustování patron i nabíjení děr otevřených karbidových lamp. Současně vyzval st-lku, aby shledané závady ihned odstranila a přestoupení příslušných předpisů do 14 dnů ospravedlnila, jinak že proti ní bude zavedeno trestní řízení.
Vyhovujíc tomuto příkazu, stěžující si společnost se podáním z 15. dubna 1924 hájila v podstatě tím, že hloubení větrné šachty bylo zadáno — č. 9755 —
398
specielní firmě K. a spol. závěrečným listem z 2. ledna 1924, jenž obsahuje ustanovení, že tato společnost je povinna převzíti plnou zodpovědnost i vůči báňskému revírnímu úřadu za prováděné práce a má zříditi zodpovědného závodního pro tyto práce. K výtce ad 9. uvedla, že rozdělení mužstva náleželo úředníku firmy K. a že orgány stěžující si společnosti nevykonávaly vlivu na rozdělení směn dělníků, stojících ve službách firmy K.
Na to revírní báňský úřad přípisem ze 14. července 1924 předložil spisy báňskému hejtmanství v Praze se zprávou a návrhem na potrestání stěžující si společnosti pro přestupky §§ 6, 7 a 10 zák. č. 12/94 a § 240 o. z. z. Ač v této zprávě je předem podán rozbor všech závad shora vytčených, není tu mimo právě uvedené přestupky podán návrh na potrestání pro závady ostatní, ani revírní úřad dále ve vlastní kompetenci v šetření a stíhání těchto závad nepokračoval. — Báňské hejtmanství nálezem z 30. září 1924 uznalo pak stěžující si společnost vinnou podle návrhu revírního úřadu, avšak nález ten byl k odvolání st-lčinu rozhodnutím min. prací z 11. ledna 1927 jako nezákonný zrušen, v podstatě proto, že přestoupení předpisu zákona o závodních není dáno, ježto hloubení větrné šachty podléhalo řádně ustanovenému závodnímu dolu Centrum, při němž šachta tato byla zřizována, dále pak proto, že používání nechráněného světla není bezpečně dokázáno.
Teprve po vydání zrušovacího rozhodnutí ministerského a současně s intimací jeho stěžující si společnosti vydal revírní báňský úřad trestní nález z 9. dubna 1928, jímž uznal společnost tu vinnou přestupkem porušení předpisů §§ 1 a 6 zák. č. 91/18, ježto palní a strojničí na tomto dole podle provedeného šetření pracovali ve směnách 12hodinných, a uložil jí podle § 13 téhož zák. pokutu 2000 Kč. Na odvolání st-lčino dal žal. úřad ještě doplniti šetření, a, když zjistil, že při hloubení šachty zaměstnaní strojničí pracovali až 96 hodin v týdnu a že se tak dálo ještě i delší dobu po svrchu uvedeném úrazu, nař. rozhodnutím odvolání to zamítl.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvažoval nss takto: Nař. rozhodnutím byl potvrzen trestní nález revírního báňského úřadu, jímž byla st-lka uznána vinnou přestupkem porušení předpisů (§§ 1 a 6 zák. č. 91/18 o osmihodinné pracovní době. St-lka proti tomu formuluje v podstatě tyto námitky:
V prvé řadě popírá svou trestní zodpovědnost, ježto nešlo o zaměstnance její, nýbrž o zaměstnance stavební firmy K. a spol., jíž st-lka svěřila hloubení větrací šachty na svém dolu. Námitku tuto nemohl nss uznati důvodnou z těchže důvodů, ze kterých v nál. Boh. A 9539/31 přiznal báňskému úřadu dozorčí moc nad veškerými pracemi, které podle své technické povahy náležejí k provozování hor, bez ohledu na to, v jaké soukromoprávní formě si podnikatel hor pracovní síly opatřil, tedy i když si je opatřil nikoli smlouvou pracovní, nýbrž smlouvou o dílo, uzavřenou s jiným podnikatelem. Z téže příčiny uznal nss v cit. nálezu podnikatele hor za zodpovědná za provozování hor v jeho celistvosti, z čehož plyne i jeho zodpovědnost za dodržování předpisů zákona č. 91/18 o osmihodinné době pracovní v podniku hornickém, neboť i tyto předpisy i
— č. 9755 —
399
vztahují se na jednu ze stránek provozování hornického podniku. Z toho arci neplyne, že podnikatel hor vstupuje i na půdě sociálního pojištění na místo zaměstnavatele dělníků, s nímž majitel dolu smlouvu o dílo uzavřel, neboť v této relaci neběží již o vlastní provozování hor, na které se kompetence báňského úřadu podle § 187 hor. zák. vztahuje, nýbrž o povinnost, spočívající výlučně a veskrze na právním poměru pracovním. Tím dostává se odpovědi vývodům zástupce st-lčina, jimiž tento při veřejném ústním líčení snažil se per analogiam dovoditi, že podnikatel hor nemůže ani za zachování předpisů o osmihodinové době pracovní býti činěn zodpovědným.
Na druhém místě brání se st-lka námitkou rei judicatae. Je však mimo spor, že o deliktu, který nař. rozhodnutí st-lce za vinu klade, nebyl před vydáním nálezu revírního báňského úřadu z 9. dubna 1928, nař. rozhodnutím potvrzeného, vydán předchozí nález trestní, a to ani odsuzující ani osvobozující, takže v otázce překročení pracovní doby o předchozím rozhodnutí v téže věci vydaném nemůže býti řeči.
Námitka rei judicatae není ostatně ve stížnosti snad ani v tomto smyslu míněna. Stížnost má spíše na zřeteli předpisy §§ 56 a 57 trest. řádu, neboť uvádí, že šlo o konkurenci několika deliktů, z nichž některé byly stihány, kdežto delikt proti §§ 1 a 6 zák. o osmihodinové době pracovní do provedeného řízení trestního pojat nebyl, aniž si úřad zvláštní jeho stíhání vyhradil, z čehož st-lka chce dovoditi, že přestupek zákona tohoto již stíhán býti nemůže. Námitka tato mohla by však jen tehdy míti úspěch, kdyby na správní delikt proti zákonu o osmihodinné pracovní době bylo možno předpisů trestního řádu, zejména jeho §§ 56 a 57 vůbec použiti. Avšak použitelnost těchto procesních norem se ani z ustanovení § 2 hor. zák. dovoditi nedá. Je sice pravda, že podle § 2 hor. zák. sluší i na hornické záležitosti použiti mimo jiné i zákonů trestních, pokud zákon horní nemá ustanovení zvláštních. Nelze však přehlížeti, že podle téhož ustanovení sluší použiti i zákonů politických, a že k zákonům politickým náležejí též normy o trestním řízení správním. Poukaz § 2 hor. zák. na zákony občanské, trestní, politické, živnostenské a obchodní má jen ten smysl, že na hornické záležitosti sluší subsidiárně použiti zákona té či oné z těchto kategorií, jestliže a pokud zákon svým normativním obsahem na skutkovou podstatu hornické záležitosti dopadá. Podle toho sluší trestního zákona a trestního řádu použiti jen na ony delikty při provozování hor spáchané, jež mají znaky deliktu trestního. Jde-li však o delikt správní, a takovým jest podle výslovného ustanovení § 13 zák. o 8 hodinové pracovní době i přestupek předpisů tohoto zákona, mohou při stíhání tohoto přestupku přicházeti v úvahu toliko politické zákony o stíhání deliktů správních, nikoli však předpisy trestního řádu, nehledě ani k tomu, že předpisy posléze dotčené jsou vybudovány na principu akkusačním, správnímu řízení trestnímu cizím.
Ale právě proto, že procesní zásady o stihání deliktů proti zákonu o osmihodinné době pracovní sluší čerpati z norem o trestním řízení správním, nelze použiti předpisů trest. řádu a trest. zákona netoliko při konkurenci deliktů, nýbrž ani v otázce promlčení. Norma o promlčení deliktu správního dána jest v min. nař. z 3. dubna 1855 č. 61 ř. z. Byly proto báňské úřady povinny podle tohoto předpisu posouditi, zdali je \
400
— č. 9756 —
možno ve výměru revírního báňského úřadu z 29. března 1924, jímž byla st-lka vyzvána, »aby shledané závady odstranila a přestoupení příslušných předpisů do 14 dnů ospravedlnila, jinak že proti ní bude zavedeno trestní řízení«, shledati »zahájení řízení«, jímž se podle § 4 cit. nař. z r. 1855 tříměsíční promlčecí lhůta přetrhuje. Žal. úřad posoudil však otázku promlčení podle předpisů zákona trestního, tedy podle normy procesní na tento případ nepoužitelné. Pro toto nesprávné použití zákona bylo nař. rozhodnutí podle § 7 zák. o ss zrušiti.

Citace:

č. 9755. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 593-596.