č. 9729.

Stavební právo (Brno). — Bytová péče: 1 * Všeobecné prohlášení stavebníka, že se pro navrženou stavbu dožaduje úlev podle 7 hlavy zák. o stav. ruchu (č. 43/28 a č. 44/27), zakládá již samo o sobě kompetenci zem. pol. úřadu k rozhodování v druhé stolici podle § 59 odst 4 cit. zák. — 2 * Mimořádná stížnost k min. prací podle § 69 odst. 3 zák. o stav. ruchu č. 44/27 (nebo č. 43/28) nemá povahu instančního opravného prostředku, nýbrž stížnosti, směřující k vyvolání dozorčího rozhodnutí min., které ten, kdo se ho domáhá, není legitimován bráti v odpor stížností k nss-u. — 3 Právo vznášeti námitku prekludovanou tím, že nebyla vznesena při komisionelmím řízení stavebním, neoživne ani tehdy, kdyby vyšší instance na prekludovanou námitku vešla a ji věcně vyřídila.
(Nález ze dne 4. března 1932 č. 3105.)
Prejudikatura: ad 2: Boh. A 205/24; ad 3: Boh. A 7747/29, 8493/30.
Věc: Hubert S. v B. proti zemskému úřadu v Brně a proti ministerstvu veřejných prací o stavební povolení a o zastavení a zbourání stavby. Výrok: Rozhodnutí zemského úřadu v Brně z 2. dubna 1 929 zrušuje se pro nezákonnost. Stížnost do rozhodnutí ministerstva veř. prací z 5. listopadu 1929 odmítá se pro nepřípustnost. Stížnost do rozhodnutí zemského úřadu v Brně z 11. března 1930 zamítá se pro bezdůvodnost.
Důvody: Rada starších církve československé požádala městskou radu v Brně za udělení stavebního povolení ke stavbě Husova sboru na pozemcích čís. parc. ... Při komisi o této žádosti konané namítal st-1 Hubert S.: 1. že regulační stavební čára není určena a pravoplatně schválena; 2. že projekt odporuje ideovému regulačnímu plánu na zastavění Velkého Brna; 3. že pozemek, na němž stavba se projektuje, není rozparcelován na místa stavební, a že způsob zastavění jednotlivých stavebních míst není pravoplatně stanoven; 4. že staveniště utvořeno jest z parku, který se pro veřejnost ruší a stěžovatel jako zájemce je tím bezprostředně dotčen, že nebyla stanovena 6 m široká předzahrádka, jako na protější straně ulice u novostavby stěžovatele; 5. že stavba je zbytečně vysoko situována a tím její výše příliš veliká, a že, poněvadž výše hlavní římsy není stanovena, je tím dána stavebníku možnost, libovolně výšku její měniti a eventuelně příliš vysoko stavbu vybudovati; 6. že povolena má býti věž se zvony a tím rušen klid v ulici; 7. že povoleno má býti zřízení sálu ku provozování kinematografické i hostinské koncese — č. 9729 —
a zřízení buffetu; 8. že situováním záchodu do ulice utrpí vzhled ulice, a že povolením stavby bude znehodnocena vlastní novostavba st-le na protější straně ulice, a že st-1 nebyl by stavěl, kdyby mu obec byla sdělila, že část protilehlého parku bude zastavěna a tím znemožněn výhled do parku. — Vzhledem k vyjádření zástupce regulačního oddělení a zástupce městské stavební policie, že námitky st-le jsou bezdůvodné, učinila komise návrh, aby stavebně policejní povolení bylo uděleno, budou-li splněny předpisy stav. řádu a předpisy zák. o stav. ruchu ze 7. dubna 1927, jehož výhod se stavebník dovolává, a budou-li dále splněny podmínky měst. stav. úřadu a další zvláštní podmínky v protokole uvedené.
Výměrem ze 13. října 1928 udělila městská rada v Brně radě starších náboženské obce církve čsl. žádané stavební povolení ke stavbě Husova sboru a zamítla námitky st-le, resp. odkázala je na pořad práva. St-1 podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které bylo zamítnuto nař. rozhodnutím zemského úřadu v Brně z 2. dubna 1929. Proti tomuto rozhodnutí směřuje prvá stížnost st-lova.
St-1 podal proti rozhodnutí zemského úřadu dále také stížnost na min. prací, které rozhodnutím z 5. listopadu 1929 stížnost tuto zamítlo. Toto rozhodnutí min, jest předmětem druhé stížnosti st-lovy. St-1 podal městské radě v Brně žádost z 31. května 1929, kterou se domáhal toho, aby městská rada zakázala radě starších církve čsl. pokračování ve stavbě Husova sboru, a aby jí nařídila snesení dosavadní stavby a uvedení pozemků do předešlého stavu. — Městská rada v Brně výměrem ze 17. prosince 1929 zamítla tuto žádost z důvodu, že o předmětné záležitosti bylo s konečnou platností rozhodnuto již zemským úřadem v Brně výnosem z 2. dubna 1929.
Rekurs, který st-1 do tohoto rozhodnutí podal, byl zamítnut rozhodnutím zemského úřadu v Brně z 11. března 1930. Proti tomuto rozhodnutí zemského úřadu směřuje třetí stížnost st-le.
Nss uvážil o stížnostech takto:
1 Stížnost proti rozhodnutí zem. úřadu z 2. dubna. Stížnost obrací se především proti zjištění žal. úřadu, že rada starších náboženské obce církve čsl. dovolala se při komisi výhod zák. o stav. ruchu, a namítá, že toto zjištění nemá opory ve spisech, zejména nemá ji v protokolu sepsaném při stav. komisi, ježto podle tohoto protokolu neučinila rada starších prohlášení uvedeného obsahu. Ve skutečnosti také žádné výhody nebyly jí přiznány, nýbrž uložena jí byla jen samá omezení. Popírá tedy stížnost možnost aplikace zák. o stav. ruchu na předmětnou stavbu a tím i kompetenci žal. úřadu ve smyslu tohoto zákona. Nss neshledal stížnost v tomto směru důvodnou.
Podle § 59 odst. 4 zák. o stav. ruchu č. 44/27 rozhoduje o stížnostech při stavbách podle tohoto zákona povolovaných v 2 stolici zemský politický úřad. Tohoto kompetenčního předpisu jest podle § 68 odst. 1 použiti při všech stavbách, pro které se stavebník dožaduje úlev podle 7 hlavy zák. o stav. ruchu. Úlevy ty jsou jednak rázu procesního, — č. 9729 —
331
jednak rázu materielně-právního, a již pouhé všeobecné prohlášení stavebníka, že úlev těchto se dožaduje, zakládá samo o sobě kompetenci zem. polit, úřadu k rozhodování v 2 stolici podle § 59 odst. 4 cit. zák.
Není tedy třeba, aby stavebník ve stavební žádosti blíže konkretisoval jednotlivé výhody, na něž činí si nárok.
V daném případě jde o to, zda žal. úřad právem vycházel ze skutkového zjištění, že stavebník domáhal se výhod podle cit. zák. Na tuto otázku dlužno dáti odpověď kladnou. Jestliže stav. komise při řízení na místě sarném bez jakéhokoliv odporu st-lova konstatovala, že žadatel o konsens dovolával se výhod zák. o stav. ruchu, mohly stavební instance vycházeti od toho, že toto při komisi nepopřené zjištění má základ v komisionelním jednání, a že tudíž rada starších církve čsl. skutečně při komisi dotčené prohlášení učinila. Od zjištění toho mohly stav. instance vycházeti tím spíše, když i stavebník sánu protokol toto zjištění obsahující bez jakýchkoliv námitek podepsal, čímž zřejmě dal na jevo, že skutečně si přeje, aby se mu dostalo výhod zák. o stav. ruchu. Je-li tomu tak, pak zem. úřad zcela právem rozhodl o podané žádosti podle ustanovení zák. o stav. ruchu.
Stížnost spatřuje dále vadu řízení v tom, že nař. rozhodnutí zem. úřadu neobsahuje poučení, že je proti němu podle § 69 odst. 3 zák. č. 43/27 přípustná mimořádná stížnost na min. prací. Výtka tato je bezdůvodná. Neboť podle § 71 vl. nař. č. 8/28 má strana býti poučena pouze o tom, je-li z rozhodnutí přípustno odvolání, ve které lhůtě a u kterého úřadu. V tom směru st-1 poučen byl, a sice mu bylo sděleno, že proti nař. rozhodnutí není dalšího odvolání. Poučení to nutno vzhledem k ustanovení čl. 8 odst. 2 zák. č. 125/27, § 69 odst. 2 zák. č. 44/27 a § 77 zák. č. 43/28 uznati za úplně správné přes to, že podle § 69 odst. 3 zák. č. 44/27 jest v určitých případech ještě možná mimořádná stížnost na min. prací, neboť tato stížnost není žádným opravným prostředkem, nýbrž stížností dozorčí (srov. Boh. A 205/24) a není předpisu, který by ustanovoval, že ve vyřízení, jež straně se dostává, má býti také uvedeno, zda a u kterého úřadu bylo by možno proti rozhodnutí brojiti čistou stížností dozorčí.
Že jde skutečně o čistou stížnost dozorčí a nikoliv o opravný prostředek instanční, vysvítá z § 69 odst. 2 cit. zák., který ustanovuje, že zvláštní oddělení pro stav. ruch zřízená u zem. úřadů politických rozhodují o stížnostech a stav. záležitostech podle tohoto zákona prováděných a posuzovaných jako konečná a výlučná instance odvolací. Tím dává zákon jasně na jevo, že těmito rozhodnutími za všech okolností končí řádný pořad instanční. Ustanovuje-li se v dalším odstavci, že jde-li o porušení ustanovení hlavy 7 zák. o stav. ruchu aneb o ohrožený zájem veřejný nebo státní, jest přípustná mimořádná stížnost na min. prací, nelze ustanovení to vzhledem k předpisu obsaženému v odstavci předchozími vykládati tak, že se jím pro určité případy přece jen otvírá ještě další pořad instanční, nýbrž nutno spíše míti za to, že jde tu o pouhou kompetenci dozorčí, stanovenou k ochraně zájmů veřejných, na jejichž výkon nemají strany nároku. — č. 9729 —
332
V příčině dalších námitek stížnosti dlužno především: poznamenati, že st-1 nemůže ve stížnosti na nss vznášeti námitek, které měl a mohl uplatnili již v komis, řízení, které však při tomto řízení uplatniti opomenul. To plyne nejen z ustanovení § 35 brněn. stav. řádu, platícího podle § 57 zák. o stav. ruchu (zák. č. 44/27 a 43/28) i pro stavby prováděné podle tohoto zák., kterýžto předpis stihá preklusí veškeré námitky sousedů a interesentů, které nebyly při komis, jednání předneseny, ač předneseny býti mohly, a rovněž z § 38 téhož řádu, podle něhož jest komis, jednání základem pro pozdější vyřízení stavební žádosti, a jest tedy nutno, aby sousedé a interesenti již při tomto jednání uplatnili proti žádosti stavebníkově veškeré námitky, pro jichž projednání je komis, řízení určeno, a aby nereservovali určité námitky toho druhu teprve pro řízení rekursní, resp. řízení před nss-em. Námitky takto opožděné stihá prekluse, a právo zaniklé preklusí neoživne ani tehdy, kdyby vyšší sto- lice na prekludovanou námitku vešla a ji věcně vyřídila (srovn. Boh. A 7747/29 a 8493/30).
Pokud jde o výtku, že nebylo parcelační řízení provedeno, a nebyl stanoven způsob jednotlivých stav. míst, nelze zajisté st-li jako majiteli protějšího domu upírati legitimaci k uplatnění této sousedské námitky, sluší však uvážiti, že nedostatek parcelačního povolení není za všech okolností překážkou pro udělení stav. povolení podle zák. o stav. ruchu, neboť podle § 58 odst. 1 zák. č. 44/27 může i bez parcelačního povolení býti uděleno povolení stavební, jestliže byla pro dotčené pozemky pravoplatně určena stav. čára. Záleží tedy na tom, bylo-li v daném případě tomuto předpokladu vyhověno. Stížnost to popírá a to zcela právem.
Žal. úřad se domnívá, že stav. čára byla pravoplatně určena výměrem měst. úřadu z 18. července 1921. Nss nemohl s tímto názorem souhlasiti.
Cit. výměrem stanovena byla stav. čára vzhledem k zamyšlenému oplocení pozemkových parcel č.. . ., při čemž poznamenáno, že oplocení v ulici u botanické zahrady povoluje se jen jako provisorium, a že nepředpisuje se v této ulici zřízení chodníku, poněvadž ohrada není zřízena v definitivní výšce. Podle kopie úředního nákresu ke spisům připojeného a podle nař. rozhodnutí samého byla stavební čára takto určena usnesením městské rady. Usnesení to nemůže však míti význam definitivního určení stav. čáry, nýbrž pouhého návrhu na určení stav. čáry obecním zastupitelstvem podle §§ 16 a 128 stav. řádu. Že městské zastupitelstvo dosud stav. čáru takto neurčilo, to patrno z nař. rozhodnutí samého, neboť jím teprve ukládá se měst. radě, aby předložila městskému zastupitelstvu návrh na schválení stavební čáry »fakticky v ulici u botanické zahrady uskutečněné« vzhledem k projektované novostavbě Husova sboru.
Právem proto vytýkal st-1 při stav. komisi, že navržená stavba nemůže býti povolena, poněvadž není dosud určena a pravoplatně schválena stavební čára. Nebyla-li dosud stav. čára pravoplatně určena, pak nemohl žal. úřad rozhodovati ani o šířce předzahrádky, neboť šířka této předzahrádky jest právě závislá na tom, jak určena bude městským — č. 9730 —
333
zastupitelstvem stav. čára po rozumu § 128 stav. řádu. Jest tedy nař. rozhodnutí také v tomto bodě nezákonné.
Poněvadž nesprávné zjištění žal. úřadu, že stav. čára pravoplatně určena byla, zakládá se na mylném právním pojetí právního významu výměru měst. úřadu v Brně z 18. července 1921, bylo nař. rozhodnutí zem. úřadu z 2. dubna 1929 zrušiti pro nezákonnost.
2 Stížnost proti rozhodnutí min. prací z 5. listopadu 1929. Tímto nař. rozhodnutím vyřízena byla mimořádná stížnost st-le podaná proti svrchu uvedenému rozhodnutí zem. úřadu podle § 69 odst. 3 zák. o stav. ruchu č. 44/27. Stížnost podle tohoto ustanovení nemá, jak svrchu dovoděno, ráz stížnosti instanční, nýbrž pouze ráz čisté stížnosti dozorčí, kterou se strana dovolává výkonu dozorčího práva se strany nadřízeného úřadu. Poněvadž na výkon dozorčího práva není nároku, nemohl st-1 ve svých subj. právech býti dotčen, ať žal. min. z jakéhokoliv důvodu odepřelo zakročiti po rozumu cit. zákonného ustanovení. Z důvodů těch bylo stížnost do tohoto rozhodnutí podanou odmítnouti jako nepřípustnou, poněvadž není zde nároku, který by tímto rozhodnutím mohl býti dotčen. 3 Stížnost do rozhodnutí zem. úřadu z 11. března 1930.

Citace:

č. 9729. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 525-529.