č. 9723.

Horní právo: Báňský úřad je v zásadě oprávněn la povinen nebrati na vědomí ohlášení závodního dozorce, který neovládá dostatečně jazyk osazenstva jemu podřízeného.
(Nález ze dne 2. března 1932 č. 18.303/31.)
Věc: Otto M. v M. (adv. Dr. Viktor Patz z Teplic-Šanova) proti báňskému hejtmanství v Praze (báň. r. Ing. Kar. Chudoba) o neschválení závodním dozorcem.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Dne 30. dubna 1927 oznámily Lomské uhelné závody v T. revírnímu báňskému úřadu v Mostě podle § 9 zák. z 31. prosince 1893 č. 12 ř. z. z r. 1894, že pro svůj důl Jan I. v L. ustanovily st-le za podřízeného dílovedoucího a dozorce na povrchu (Unterwerkmeister und Platzmeister). Dne 5. dubna 1928 podrobil zástupce revírního úřadu u příležitosti prohlídky dolu st-le zkoušce z jazyka českého, a zjistiv, že st-1 jazyk ten dostatečně neovládá, povolil mu k jeho žádosti ex commissione lhůtu 8 měsíců, aby se jazyku tomu doučil. — Výměrem z 12. května 1928 prohlásil na to revírní báňský úřad, že odpírá potvrditi st-le za závodního dozorce, poněvadž bylo zjištěno, že nenabyl dosud tolik znalosti českého jazyka, aby se bez nebezpečí nedorozumění a z toho případně hrozících následků mohl s osádkou českého jazyka dorozuměti, t. j. chápati obvyklá hlášení a dáti nejnutnější rozkazy. — Když st-1 proti tomuto výměru podal odvolání ze 4. června 1928, v němž namítal, že úřad není oprávněn z důvodů jazykových odpírati jeho potvrzení, — č. 9723 —
prohlásili revírní úřad výměrem z 24. září 1928, že vzhledem k povolení lhůty k osvojení českého jazyka již ex commissione udělenému, odvolává svůj výměr z 12. května 1928 a povoluje st-li k osvojení českého jazyka, pokud ho pro svou službu potřebuje, lhůtu do 5. prosince 1928. Současně revírní úřad prohlásil, že se tím stal st-lův rekurs ze 4. června 1928 bezpředmětným.
St-l však podáním z 5. října 1928 prohlásil, že odvolává svoji žádost za povolení lhůty k naučení se českému jazyku, a žádal, aby jeho rekurs ze 4. června 1928 byl vyřízen, poněvadž jej nepovažuje za bezpředmětný, ježto odvolání výměru z 12. května 1928 neobsahuje podstatnou změnu právního stanoviska, na němž úřad tento svůj výměr založil. Zároveň podal st-1 i odvolání z výměru z 24. září 1928. — Poté vydal revírní úřad třetí výměr v této věci z 10. listopadu 1928, v němž prohlásil, že výměr ten vydává na místě svého výměru z 12. května 1928, a že st-le za dozorce nepotvrzuje. Výměr ten odůvodnil st-lovou nedostatečnou znalostí jazyka českého. Také proti tomuto výměru podal st-1 odvolání z 10. prosince 1928, načež žal. báňské hejtmanství nař. rozhodnutím všechna tři odvolání st-lova s podrobným odůvodněním zamítlo.
Jednaje o stížnosti do rozhodnutí tohoto podané, vycházel nss z těchto úvah:
St-1 namítá nejprve po stránce právní, že báňský úřad, jemuž podnikatel určitou osobu ohlásí jako závodního dozorce, není oprávněn zkoumati, má-li osoba ta vedle kvalifikace odborné také ještě určitou kvalifikaci jazykovou, a shledá-li, že určitý jazyk dostatečně neovládá, není oprávněn odpírati potvrzení tohoto ohlášení, resp. vzetí jeho na vědomí. Námitku tuto opírá st-1 o právní názor, že výhrádným pramenem pro posouzení otázky, jakou kvalifikaci mají míti závodní dozorci v dolech, jsou předpisy obsažené v § 9 zák. č. 12/1894 a § 3 prov. nař. č. 75/94, z nichž nedá se vyvodí ti, že by závodní dozorci musili vůbec nebo třeba jen za určitých předpokladů ovládati ten nebo onen jazyk, a že proto báňský úřad pro nedostatečnou znalost některého jazyka nesmí ohlášenému závodnímu dozorci potvrzení odepříti.
Názor tento nemohl nss uznati správným. Podle § 170 hor. zák. je podnikatel hor povinen udržovati svůj důl v díle, t. j. provozovati jej takovým způsobem, aby byl zajištěn co možná nejvíce proti každému nebezpečí pro osoby a majetek, a aby byl podle předpisů (§§ 174 a násl.) udržován ve stálém provozu. Z tohoto zákonného předpisu plyne, že majitel hor má právní povinnost zařídit,i provoz na svém závodě takovým způsobem, aby splnění shora uvedeného zákonného požadavku bylo v obojím směru zabezpečeno. Proto také, zařídí-li podnikatel provozování svého závodu v ten způsob, že určitý počet bezprostředně pracujících dělníků podřídí zaměstnanci vyššího řádu, tedy na př. dozorci, a několik takovýchto oddílů opět zaměstnanci ještě vyššího řádu, tedy na př. závodnímu, je po zákonu povinen ustanoviti na tato vyšší místa osoby, jež jsou způsobilé vykonávati svoje služební, zejména tedy dozorčí — č. 9723 —
317
funkce tak, aby tím splnění zákonných povinností podnikatelových bylo zabezpečeno.
Předním předpokladem této způsobilosti jest ovšem náležitá kvalifikace odborná. Proto také zákon č. 12/94 stanoví, jakou odbornou kvalifikaci musí míti osoba, jež má býti na takovéto místo ustanovena. Leč z toho, že o odborné kvalifikaci těchto zaměstnanců jsou vydány zvláštní předpisy, neplyne, že tato kvalifikace odborná stačí. Je samozřejmo — a právě proto nebylo třeba o tom výslovných předpisů —, že nezbytným předpokladem řádného výkonu služby těchto zaměstnanců jest, aby měli určité kvality fysické i psychické. K těmto kvalitám může za okolností náležeti i znalost určitého jazyka, zejména znalost jazyka osazenstva, jak nss již v nál. Boh. A 4379/25 podrobněji dovodil. Neboť jak funkce závodního, který ve smyslu zák. z 31. prosince 1893 č. ř. z. 12 ex 1894 pověřen jest řízením technického provozování (hor, tak funkce dozorce, který podle § 9 téhož zák. je pověřen dozorem na technický provoz, podmíněna jest znalostí jazyka osazenstva, a je zřejmo, že podmínka tato není splněna, když na př. v závodě, v němž zaměstnáno jest osazenstvo znalé pouze jazyka německého, ustanovena jest za závodního nebo dozorce osoba, jež německy neumí, nebo naopak, když, umí-li osazenstvo pouze česky, ustanovena jest osoba jazyka tohoto buď vůbec neznalá nebo aspoň neznalá do té míry, aby se s osazenstvem mohla dorozuměti o takových věcech, jež spadají do oboru její služby. Ustanoví-li tedy podnikatel na místo závodního dozorce osobu, jež jazyk osazenstva v míře právě naznačené neovládá, nedostál své povinnosti, zákonem jemu uložené. Proti tomu nelze se s úspěchem dovolávati znění cit. zák. z r. 1893 o ustanovení závodních a dozorců. Zákon tento zabývá se toliko jednou stránkou způsobilosti závodních a dozorců, to jest jejich kvalifikací odbornou, stanově, že za závodní a za dozorce mohou býti ustanoveny toliko osoby, které určitou odbornou kvalifikaci prokáží. Tím však není řečeno, že osoby takto kvalifikované smějí býti ustanoveny i tehdy, když se jim nedostává jiných vlastností nebo schopností pro výkon služby jejich samozřejmě nezbytných, o nichž zákon se sice nezmiňuje, ale které právě pro jejich samozřejmost předpokládá.
Podle § 220 o. h. z. mají báňské úřady u výkonu vrchního dozoru, příslušejícího jim nad provozem hor, bdíti nad plněním povinností, které horní zákon ukládá majitelům hor, a mají zakročiti ve všech případech, kdy zachování hor anebo vztahy k veřejným zájmům vyžadují zvláštního opatření. Z této všeobecné dozorčí kompetence báňských úřadů vyplývá, že tyto úřady jsou oprávněny také dozírali na to, aby podnikatelé hor také za závodní dozorce ustanovovali jen osoby k výkonu této služby způsobilé. Tomuto výkladu nemůže státi v cestě ta okolnost, že horní zákon z r. 1854 má v § 224 výslovné ustanovení jen o tom, jak má báňský úřad vykonávati dozor v příčině závodních, neboť ustanovení toto jest jen specielním použitím všeobecně platné zásady o báňskoúředním dozoru nad provozováním hor, z níž plyne, že dozor tento vztahuje se i na závodní dozorce, třeba že o nich zákon výslovně se nezmiňuje, což je ostatně vysvétlitelno tím, že o dozorcích těchto —č. 9723 —
318
obecný zákon horní vůbec ještě nejedná. U výkonu svého dozorčího práva je báňský úřad oprávněn vytknouti podnikateli kdykoli, že ustanovil závodním dozorcem osobu nezpůsobilou, nebo že osoba, již funkcí tou pověřiti hodlá, způsobilou není. Podle § 220 hor. zák. může však také — ježto tu vždy půjde o vztah k veřejným zájmům — učiniti opatření, aby podnikatel splnil svoji zákonnou povinost, a může tak zejména učiniti i při té příležitosti, když mu podnikatel oznámí ustanovení nového závodního dozorce.
Z vývodů těchto vyplývá, že báňský úřad je v zásadě oprávněn a povinen nevžiti na vědomí ohlášení závodního dozorce, který neovládá dostatečně jazyk osazenstva jemu podřízeného.
Zbývá tedy jen v rámci podané stížnosti zkoumati, zdali předpoklad posléze dotčený byl v daném případě splněn. V tom směru namítá stížnost, že st-1 byl ustanoven jen pro určitou část dolu Jan, t. j. jen pro důl Mořic, že na tomto dole je mu podřízeno jen osazenstvo znalé jazyka německého a že on sám ovládá český jazyk dostatečně; šetření o těchto momentech nebylo však podle tvrzení stížnosti řádně provedeno. — Podle obsahu správních spisů byl však st-1 správou závodu jako podřízený dílovedoucí a dozorce na povrchu podle § 9 zák. č. 12/94 ohlášen pro celý důl Jan I. V ohlášce správou závodu podané není ani zmínky o tom, že by se ustanovení st-lovo vztahovalo jen na některou vymezenou část tohoto dolu, tedy zejména toliko na důl Mořic, a ani z označení funkce, k níž byl ustanoven, takovéto omezení se nepodává. Hledě k tomuto obsahu ohlášky byl báňský úřad přímo povinen zkoumati, zda st-1 má způsobilost zastávati tuto funkci na celém dolu Jan, neboť kdyby byl ohlášení st-le vzal na vědomí, byl by tím dal najevo, že majitelka závodu smí st-le jako závodního dozorce používati na celém dolu. Za této situace nemá tedy významu, že st-1 byl snad fakticky pověřen výkonem služby jen v omezené části dolu Jan I., a nelze proto žal. úřadu důvodně vytýkati, že se nezabýval otázkou, zda st-lovy jazykové znalosti dostačí k vykonávání jeho funkce v oněch místně užších mezích, v nichž st-1 snad fakticky službu koná. Jestliže pak báňský úřad již v prvém svém výměru z 12. května 1928 konstatoval, že na dole, pro nějž byl st-1 ohlášen, tedy na dole Jan, je také »osádka jazyka českého«, a st-1 zjištění toto — spočívající patrně na úřední znalosti skutečných poměrů na dole — nechal nepopřeno, omeziv se na námitku, že na oné části dolu Mořic, jež je st-li fakticky podřízena, veškeré osazenstvo ovládá jazyk německý, nelze nař. rozhodnutí důvodně vytýkati procesní vady stížností uplatňované.
Bezdůvodnou je konečně i námitka, že nedostatek st-lových znalostí jazyka českého nebyl náležitě zjištěn, poněvadž se to jednak stalo jen jazykovou zkouškou, provedenou úředníkem báňského úřadu, jenž nemá odborné kvalifikace pro provádění jazykových zkoušek, jednak bylo jen protokolováno, co stěžovatel nevěděl a nikoli také, co věděl.
V prvém směru stačí odpověděti, že nešlo o jazykovou zkoušku v technickém smyslu, nýbrž o pouhé zjištění, zda st-1 ovládá český jazyk tou měrou, aby mohl se ve službě a s osazenstvem českého jazyka dorozuměti. č. 9724 —
319
Nešlo tu tedy o zjišťování gramatických znalostí, nýbrž o zjištění jazykové znalosti pro služební potřebu praktickou, a k takovému zjištěni jest právě úředník báňského úřadu v prvé řadě způsobilý, neboť právě jemu musí býti služebně známo, jakých výrazů a obratů se na dolech používá a jakých je proto k dorozumění s osazenstvem nejvíce zapotřebí. Jestliže pak se tento úředník omezil na protokolování jen oněch otázek, jimž st-1 neporozuměl a jež zodpověděti nedovedl, nelze v tom spatřovati závadu, neboť při zkoušce, konané proto, aby se zjistilo, zdali zkoušený má jazykovou znalost pro určitý účel potřebnou, rozhodují spíše negativní než positivní výsledky zkoušky.

Citace:

č. 9723. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 511-515.