č. 9794.

Pojištění nemocenské: * Správní úřady nejsou oprávněny odepříti rozhodnutí o pensijní povinnosti pojistné ve smyslu § 64 lit. a) zák. č. 89/20 s poukazem na § 73 odst. 7. téhož zák. z důvodu, že osoba domáhající se pojištění zemřela.
(Nález ze dne 2. dubna 1932 č. 19107/31.)
Věc: Pozůstalost po Antonínu S. zast. jeho vdovou Marií S. v M. proti ministerstvu sociální péče o pensijní pojištění.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: K žádosti Antonína S. rozhodla býv. zsp v Praze výměrem ze 3. srpna 1927 podle 2. odst. § 64 a) cís. nař. z 25. května 1914 č. 138 ř. z. a zák. z 5. února 1920 č. 89 Sb., že Antonín S. ve svém zaměstnání v kruhové cihelně v D. od 1. ledna 1909 do 31. prosince 1923 a u firmy Ústecká rafinerie cukru, akc. spol., cukrovar a rafinerie v D. (nájemkyně kruhové citelný v D.) od 1. ledna 1924 do 27. února 1926 podléhal pensijnímu pojištění. K odvolání Thurn-Taxisské důchodenské komory v L. a Pensijního ústavu čsl. průmyslu cukrovarnického v Praze zrušilo min. soc. péče nař. rozhodnutím uvedené rozhodnutí zsp-é z těchto důvodů: Podle § 73 odst. 7 pens. zák. jsou veškeré ohlášky, stanou-li se po vzniku pojistné události, nepřípustné, a jest tedy jakékoli dodatečné provedení pensijního pojištění Ant. S. po jeho úmrtí tímto výslovným ustanovením zcela vyloučeno. Byl by tedy výrok o pojistné povinnosti jeho významu pouze akademického. Proti vydávání pouhých akademických výměrů nebo rozhodnutí mluví však všeobecné zásady správního řízení, neboť pro správní řízení dlužno zastávati vše- obecnou zásadu, že zahájení řízení a rozhodování má míti konkrétní podklad, a že správní úřady nejsou povinny rozhodovati jenom teoreticky nebo k pouhému uklidnění stran. Vzhledem k tomu neměla se zsp zabývati meritorně otázkou pojistné povinnosti Ant. S., nýbrž měla s poukazem na ustanovení § 73 odst. 7 pens. zák. rozhodnutí odmítnouti.
Nař. rozhodnutí je založeno na právním názoru, že po vzniku pojistné události úřady správní nejsou již povolány k tomu, aby rozhoovaly — č. 9794 —
486
věcně o pojistné povinnosti podle 2. odstavce § 64 lit. a) pens. zák. Žal. úřad opírá tento svůj právní názor o ustanovení § 73 odst. 7 poslední věty pens. zák., podle něhož po vzniku pojistné události jsou veškeré ohlášky podle odst. 1. a 2. již nepřípustné, a okolnosti do té doby nehlášené pro nárok pojistný nerozhodné, leč že nastala pojistná událost ve lhůtě, stanovené zákonem pro ohlášku, a dále o úvahu, že by výrok úřadu o pojistné povinnosti měl pak význam toliko akademický.
Stížnost vytýká nař. rozhodnutí nezákononst a dovozuje, že řízení o určení pojistné povinnosti S-ovy bylo zahájeno za jeho života a že proto musí býti v něm pokračováno i po jeho úmrtí. Z ustanovení § 73 odst. 7 pens. zák. vyplývá jen, že S. po svém úmrtí nemůže býti při- hlášen k pensijnímu pojištění, ale v zákoně není ustanoveno, že by po smrti pojištěnce nesmělo býti pokračováno v řízení o určení jeho pojistné povinnosti. Rozhodnutí o tom má také význam pro uplatňování případných náhradních nároků vdovy proti zaměstnavateli, který opominul přihlásiti svého zaměstnance k pensijnímu pojištění.
Nss dal stížnosti za pravdu. Ježto žal. úřad odůvodnil nař. rozhodnutí cit. ustanovením § 73 odst. 7 pens. zák., nutno se především zabývati jeho výkladem a dosahem. V něm vytknuta jest výslovně toliko zásada, vyplývající již z předchozích vět tohoto odstavce, že po nastalém pojistném případu (smrti, invaliditě) nelze dodatečně hlásiti nové okolnosti rozhodné pro pojistný případ. Ustanovení toto — praktikované již podle dřívějšího zákona o pensijním pojištění ze 16. prosince 1906 č. 1 ř. z. z r. 1907 nositeli pojištění i rozhodčími soudy — jest nutnou ochranou nositele pojištění, který za mnohdy úmyslné opominutí zaměstnavatelů a pojištěnců nemůže nésti následky ke škodě zaměstnavatelů a pojištěnců dbalých své povinnosti. Tento předpis má působiti též výchovně na interesenty pojištění, aby svým zákonným povinnostem včas dostáli. Civilně-právní ručení zaměstnavatelovo za škodu způsobenou zaměstnanci opominutím přihlášek ovšem touto sankcí zrušeno není (srov. důvodovou zprávu k vládnímu návrhu zák. o pensijním pojištění č. 89/20, tisk 2135 z r. 1920). Cit. ustanovení nemá tedy podle svého doslovu, účelu a úmyslu zákonodárcova jiného významu, a nelze z něho nic jiného dovoditi, než že po vzniku pojistného případu není již možno dosáhnouti dodatečného provedení pojištění, a tím vzniku, po případě zvýšení pojistných nároků, s jedinou výjimkou, v zákoně výslovně vytčenou, totiž nastala-li pojistná událost ve 14denní zákonné lhůtě přihlašovací. To uznávají souhlasně jak žal. úřad, tak i stížnost. Žal. úřad usuzuje však z cit. ustanovení ještě dále, že proto byl by výrok úřadu o pojistné povinnosti významu pouze akademického a má tedy zřejmě za to, že nelze-li po nastalém úmrtí pojištěnce provésti již dodatečně jeho pojištění, nemá výrok o jeho pojistné povinnosti již žádného praktického významu. Leč se žal. úřadem nelze souhlasiti. Rozhodnutí politického úřadu o otázce pojistné povinnosti podle 2. odst. § 64 a) pens. zák. není ani v tomto předpisu ani v žádném jiném zákonném ustanovení vázáno předpokladem, že může býti učiněno toliko do té doby, než nastala pojistná událost, takže by bylo již vyloučeno, — č. 9795 —
487
jakmile událost ta nastala. Takové časové omezení rozhodovací kompetence politických úřadů o pojistné povinnosti nikde v zákoně normováno není. Proto nelze v tom, že pojistná událost nastala před takovým rozhodnutím, shledati překážku, aby o pojistné povinosti bylo rozhodnuto. Ani z ustanovení 7. odst. § 73 pens. zák. nelze vyvoditi opak, neboť z toho, že podle něho po vzniku pojistné události jest ohláška k pensijnímu pojištění nepřípustná, nevyplývá ještě s logickou nutností závěr, že proto není již možno, aby o pojistné povinnosti samé bylo rozhodnuto. Rozhodnutí takové jest sice svou právní povahou jen výrokem určujícím, t. j. vyslovujícím kladně nebo záporně pojistnou povinnost, ale zúčastněné strany, nositel pojištění, zaměstnavatel, pojištěnec, resp. jeho pozůstalí mohou z něho po případě vyvozovati důsledky rázu materielně-právního a uplatňovati na podkladě takového určovacího výroku positivního nebo negativního, — ať právem či neprávem — nároky, plynoucí z pensijního zákona.
Z těchto úvah vyplývá, že není správný názor žal. úřadu, jakoby výrok správního úřadu o pojistné povinnosti učiněný po pojistné události měl význam pouze akademický. Poněvadž pak nař. rozhodnutí spočívá na tomto nesprávném právním názoru, čerpaném z právně mylného výkladu důsledků předpisu 7. odst. § 73 pens. zák., bylo nař. rozhodnutí zrušeno pro nezákonnost podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 9794. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 681-683.