Čís. 8424.

Pozemková reforma.
Nároky ze zaopatřovacích smluv ve smyslu § 50 náhr. zák. jsou zaopatřovací požitky, na něž má osoba nárok již v čase převzetí zabraného majetku Státním pozemkovým úřadem. Domáháno-li se nároku na zaopatřovací požitky z přejímací ceny, ač tato podmínka nebyla splněna, jest návrh zamítnouti, nikoliv poukázati navrhovatele s jeho nárokem na pořad práva.
(Rozh. ze dne 2. listopadu 1928, R I 812/28.)
Rozvrhuje přejímací cenu za zabrané nemovitosti, odkázal soud prvé stolice bývalé zaměstnance velkostatku na pořad práva s nárokem na přikázání zajišťovací jistiny na úhradu pensijních nároků. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a poukázal prvý soud, by ve věci dále jednal a o nároku znovu rozhodl. Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu, upravil však jeho doslov tak, že se návrh bývalých zaměstnanců velkostatku na přikázání zajišťovací jistiny ku hrazení pensijních nároků z přejímací ceny zamítá.
Důvody:
Podle § 50 náhr. zák. mají býti přikázány z přejímací ceny za převzaté zabrané nemovitosti nároky ze smluv služebních, o které však zde nejde, a nároky ze smluv zaopatřovacích, počítajíc v to pravidelně poskytované pense a dary z milosti, při čemž se pořadí řídí, není-li jiného kriteria, dnem prvního platu. Tu se míní patrně zaopatřovací požitky (pense a provise včetně pravidelných darů z milosti srv. § 1 písm. a) zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n.), na něž osoba v čase převzetí nemovitosti Státním pozemkovým úřadem nárok již má, která tedy té doby již ve výslužbě jest a není již v činné službě. To zřetelně potvrzuje předpis § 74 odstavec prvý a druhý, podle něhož pense a dary z milosti (rozumí se patrně i provise) podle stavu ze dne 6. května 1921 jsou povinni vlastníci zabraného majetku pozemkového, tyto pense neb dary z milosti poskytující, na svůj náklad zajistiti, při čemž při převzetí majetku toho státem platí o úhradě těchto nároků § 50. Podle toho přihlášený nárok bývalých zaměstnanců na přikázání příslušné kvoty uhražovacího kapitálu za jejich pensijní nároky z přejímací ceny byl by oprávněn jen, kdyby již v pensi (ve výslužbě) byli, lépe řečeno pensi od majitele velkostatku již pobírali (třebaže současně u jiného zaměstnavatele ještě aktivně sloužili), při čemž netřeba rozhodovati, zda by bylo třeba, by v pensi byli aspoň již od 6. května 1921. Tato podmínka však u nich nedopadá, neboť ani netvrdí, že by již pensi dostávali, nýbrž jsou podle obsahu spisů bývalými zaměstnanci velkostatku, o nějž jde, tím způsobem, že při převzetí les- — Čís. 8424 —
ního majetku držitelova Státním pozemkovým úřadem byli převzati tímto úřadem, takže ve službách držitele již nejsou, ale uplatňují proti vlastníku nárok ze slibu dobrovolné valorisace pensijních požitků budoucích, který podle řečeného z přejímací ceny přikazován býti nemůže. Arciť je jim volno, by si proti držiteli statku, svému bývalému zaměstnavateli, nárok, který si z tvrzeného jeho slibu valorisačního proti němu činí, uplatňovali jinak, najmě pořadem práva, ať již, myslí-li, hned anebo později, až do výslužby vstoupí, ale to nemá s tímto řízením co činiti. Proto je nebylo lze odkázati na pořad práva podle § 2 čís. 7 nesp. říz., jak prvý soudce činí a co by bylo na místě jen tehdy, kdyby nárok, раk-li by existoval, z přejímací ceny přikázán býti musil a jen by se to nemohlo státi hned nyní proto, že jeho skutkový základ jest sporný a že tedy napřed musí býti zjištěn sporem, takže by zatím nárok musil býti vyhražen a, kdyby jej zaměstnanci sporem vysoudili, musil by býti z přejímací ceny přikázán, kdežto, i kdyby již nyní na jisto postaven byl, nemohl by při odporu vlastníka (nebo jiného interesenta) býti přikázán. Proto bylo výrok tak upraviti, jak se stalo, že se návrh na přikázání z přejímací ceny zamítá, čímž není dotčeno jejich právo, domáhati se nároku jinak. Otázka nadhozená rekursním soudem, zda sporné nároky nejsou obsaženy v III. odstavci usnesení prvého soudce, kde z přejímací ceny vyhražena část 716141 Kč k zajištění pensí a darů z milosti, které vlastník podle § 74 náhr. zák. bude povinen platiti, což podle rekursního soudu jest pochybno a proto zjištěno býti má, jest bezvýznamná, ježto § 74 náhr. zák. vztahuje se jen na osoby, jež dne 6. května 1921 pensi již pobíraly, což o sobě přihlašovatelé, jak řečeno, ani netvrdí, a za druhé, i kdyby se na krásně onen odstavec i na ně vztahoval, není to třeba řešiti zde, v tomto rozvrhovém řízení, nýbrž až tehdy, kdyby byly uplatňovány nároky proti fondu oním odstavcem zřízenému, kdežto zde jde o nároky nikoli proti tomuto fondu, nýbrž o nároky na přejímací cenu.

Citace:

č. 8424. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 395-396.