Čís. 8449.

Nelze se domáhati žalobou určení, že žalobci přísluší povinný díl z pozůstalosti a že žalovaný jest povinen to uznati, pak-li byl zřízen o pozůstalosti soupis a žalobce uvedl v žalobě přesně výši povinného dílu.
(Rozh. ze dne 9. listopadu 1928, Rv II 750/27.)
Kateřina T-ová ustanovila v závěti žalovanou universální dědičkou, žalobce pak vydědila. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalované, že mu přísluší povinný díl z pozůstalosti po Kateřině T-ové a že žalovaná jest povinna to uznati. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud vyhověl odvolání žalované strany a zamítl žalobu jediné z toho důvodu, že jest žalobou určovací podle § 228 c. ř. s. a že žalobce ani netvrdí, že má právní zájem na tom, aby tvrzené právo bylo co nejdříve zjištěno. Žalobce napadá tento rozsudek z dovolacích důvodů § 503 čís. 3 a 4 c. ř. s. Rozpor se spisy spatřuje v tom, že odvolací soud položil za základ svému rozhodnutí předpoklad, že tu jde o určovací žalobu. To prý odporuje spisům, zejména rozsudku soudu první stolice, kterým bylo uznáno, že žalobci přísluší povinný díl z pozůstalosti a že žalovaná jest povinna to uznati. Proto prý žaloba není žalobou určovací, třebas žalobní návrh na venek vypadá jako určovací návrh, v pravdě však směřuje k plnění, které lze vynutiti. Žalobce nežádá jen určení, nýbrž i uznání, tudíž plnění. V souvislosti s touto vadou prý jest nesprávné právní posouzení věci, že totiž odvolací soud považuje žalobu za určovací. Žalobce neprovádí těmito vývody dovolacího důvodu rozporu rozsudku se spisy, nýbrž dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, neboť doličuje, že odvolací soud vzal za základ rozhodnutí skutkový předpoklad, který buď není ve spisech, nebo je v nich uveden jinak, ale snaží se dokázati, že nesprávně posoudil obsah žaloby, uznav ji za žalobu určovací. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel i v tom, že odvolací soud uznal, že žalobce žádal určení svého nároku místo plnění, že tu nejsou nezbytné předpoklady určovací žaloby a že proto musila býti zamítnuta. Poukazuje k tomu, že žalovaná ani v první ani v druhé stolici nevznesla takovou námitku, a že odvolací soud může rozsudek soudu první stolice přezkoumati jenom v mezích odvolacích návrhů a že civilní soudní řád neposkytuje opory pro mínění, že odvolací soud může změniti rozsudek soudu první stolice z úřední moci. Dovolatel jest v tom i v onom směru v neprávu. Žaloba vyličuje průběh pozůstalostního řízení a, navazujíc na to, tvrdí, že žalobce jest oprávněn požadovati povinný díl, protože ho zůstavitelka bezplatně vydědila. Žalobní návrh zní, by bylo uznáno právem, že žalobci přísluší povinný díl z pozůstalosti a že žalovaná jest povinna to uznati. O zájmu na brzkém určení neobsahuje žaloba ani slova. První díl žalobního návrhu jest nade vší pochybnost určovacím návrhem; druhý, domáhající se uznání, nečiní ze žaloby žalobu o plnění, neboť jest zbytečný. Určovací výrok by působil proti žalované sám sebou, jakmile by nabyl moci práva. Vymáhati od ní uznávací vyjádření, by nebylo ani podle § 367 ex. ř. možno. Jde tedy v tomto sporu o pouhou určovací žalobu. Taková žaloba pak může býti s úspěchem podána jenom tehdy, jsou-li tu tyto předpoklady: že jde o určení právního poměru nebo práva nebo pravosti nebo nepravosti listiny a že žalobce má právní zájem na neodkladném určení. Soud musí zkoumati na základě provedeného řízení, je-li tu takový zájem; neshledal-li ho, musí zamítnouti žalobu. Protože tento zájem jest předpokladem žaloby, nároku žádati od soudu určitý výrok, musí to soud zkoumati z úřední moci. To platí i o soudu vyšší stolice. V pozůstalosti, z níž se žalobce domáhá povinného dílu, jest sepsán inventář. Žalobce v žalobě ocenil hodnotu předmětu sporu na 13 533 Kč; věděl tedy, když ji podával, jaké částky peněžní se chce domáhati. Mohl podati žalobu o zaplacení povinného dílu; určovací žaloba v té době neměla praktického smyslu, tím méně v době vydání rozsudku soudu první stolice. Dovolatel se tu poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu čís. 4498 sb. n. s., podle něhož je určovací žaloba nedovolená, neslouží-li praktickým účelům, nýbrž zbytečnému rozmnožování nebo protahování sporu. Na tomto názoru nejvyšší soud trvá. V tomto případě by ani pravoplatný určovací rozsudek neměl pro žalobce praktické ceny. Kdyby mu žalovaná po něm nevyplatila povinný díl, musil by ji přece žalovati o vyplacení a první spor by byl docela zbytečný. Žaloba o určení nároku jest zásadně vyloučena tam, kde jest možná žaloba o plnění, leč by žalobce měl mimořádné důvody k takovému určení. Takový mimořádný zájem není v tomto případě ani tvrzen. Po sepsání inventáře bylo hned možno domáhati se přímo zaplacení povinného dílu a určovací žaloba byla nepřípustná (srovnej rozhodnutí nejvyššího soudního dvoru ve Vídni ze dne 27. září 1910 Rv II 657/10, Právník str. 22/1912).

Citace:

Č. 8449. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 434-436.