Čís. 8526.

Úrazové pojištění dělnické (zákon ze dne 28. prosince 1887, čís. 1 ř. zák. na rok 1888).
Předpisem § 47 zák. jest úrazové pojišťovně propůjčen nárok proti škůdci na náhradu škody potud, pokud ona sama nahradila škodu poškozenému, poškozenému však zůstává proti škůdci nárok na náhradu škody, jejíž náhrady od pojišťovny neobdržel, a může uplatňovati tento nárok proti škůdci, třebas pojišťovna nebyla dosud uspokojena.
(Rozh. ze dne 5. prosince 1928, Rv I 618/28.) Žalobce domáhal se na žalovaném náhrady škody z úrazu, jejž utrpěl v podniku žalovaného. Z nároku na důchod srazil si žalobce to, co mu bylo vyplaceno úrazovou pojišťovnou. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech: Námitky nedostatku aktivní legitimace, po případě předčasnosti žaloby, odůvodňoval žalovaný tím, že podle § 47 zák. o úr. poj. dělnickém přísluší úrazové pojišťovně dělnické samostatný, přednostní nárok proti třetím osobám, jež úraz zavinily, na náhradu toho, co musí následkem úrazu podle úrazového zákona pojištěnému platiti. Pojištěnec prý se může domáhati jen zbytku té částky, jež mu ještě přísluší po srážce náhradního nároku úrazové pojišťovny. Nárok pojišťovny a poškozeného prý prýští z téže zákonné normy, jest materielně a obsahově týž, nárok pojišťovny jest prý však přednostní a musí býti nejprve uspokojen. Dokud se tak nestalo, není prý vůbec možno zjistiti, co zbývá pro pojištěnce. Nárok poškozeného na rentu i na bolestné a na náhradu věcné škody přechází prý na pojišťovnu. Mimo to prý má poškozený podle zákona o nemocenských pokladnách po jistou dobu nárok na podporu proti nemocenské pokladně, nikoliv proti pachateli. Také tu prý pojištěncovo právo přechází již po zákonu na nemocenskou pokladnu. Naproti tomu jest uvésti toto: § 47 úraz. zák., jehož se žalovaný dovolává, vymezuje objem náhrady i úrazové pojišťovny i poškozeného dělníka proti třetím osobám úraz zavinivším. Žalovaný sám uvádí, že úrazová pojišťovna má nárok na to, by byla odškodněna za to, co následkem úrazu pojištěnému (musila nebo) musí platiti. Žalobce nedomáhá se však na žalovaném toho, co by příslušelo úrazové pojišťovně dělnické nebo nemocenské pokladně nebo pojišťovně, nýbrž sráží ze svého nároku to, co mu ústavy ty z důvodu úrazu vyplatily, pokud se týče co mu úrazová pojišťovna dosud platí, takže žalobou jeho nejsou nároky ústavů těch nijak dotčeny. Výklad, jejž dává žalovaný ustanovení § 47 úr. zák., že poškozený nemůže své nároky proti osobám třetím, jež úraz zavinily, vůbec uplatňovati, dokud nebyla uspokojena úrazová pojišťovna, není správným.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání mimo jiné z těchto
důvodů:
Prováděje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), udržuje dovolatel stále ještě námitku, že žalobce není aktivně legitimován, po případě že jest žaloba předčasná, protože prý má pojišťovna podle § 47 druhý odstavec zákona ze dne 28. prosince 1887, čís. 1 ř. z. z roku 1888 přednostní náhradní nárok. V tom směru lze odkázati dovolatele na správné důvody odvolacího rozsudku s dodatkem, že předpis § 47 prvý odstavec cit. zák. neobsahuje úchylky od občanského zákona ve příčině předpokladů pro nárok na náhradu škody ex delieto a že jen druhý odstavec obsahuje úchylky, ale to jen co do osoby oprávněné a co do objemu nároku v ten rozum, že nárok na odškodné proti škůdci má pojišťovna, pokud ona poškozenému škodu nahrazuje, že však zůstává poškozenému vyhrazen nárok na náhradu oné škody, jejíž náhradu od pojišťovny neobdržel. Nároky tyto se vzájemně nevylučují, nýbrž doplňují co do rozsahu plnou náhradu a nelze tu mluviti o přednostním právu úrazové pojišťovny. Totéž platí podle § 65 zákona ze dne 30. března 1888, čís. 33 ř. zák. pro náhradní nároky nemocenských pojišťoven.

Citace:

Č. 8526. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 572-574.