Čís. 8386.

Jazyková otázka.
Vyřídil-li soudce podání strany v menšinovém jazyku v době, kdy ještě nevěděl, že jest strana české národnosti, nemohl již nic měniti na rozhodnutí, jež bylo již pravoplatné v době, kdy nabyl přesvědčení, že podatel není příslušníkem menšinového jazyka.
(Rozh. ze dne 19. října 1928, R I 344/28.)
Soud prvé stolice zamítl návrh žalobce na vydání rozsudku pro zmeškání podle § 398 c. ř. s. Důvody: Žalující strana odůvodňuje návrh poukazem k tomu, že žalovaný jest české národnosti, že podal žalobní odpověď ve lhůtě k tomu určené proti zákonu německy, poněvadž byl zastoupen právním zástupcem Drem Jiřím S-em, advokátem v Karlových Varech a mimo to soudu bylo známo, že jest žalovaný české národnosti. Výslechem žalovaného jest však zjištěno, že zástupce žalovaného to nevěděl a také nemohl věděti, poněvadž také soudce, jenž vyřídil žalobní odpověď, nevěděl, že žalovaný jest české národnosti, nebyly dány předpoklady pro vyhovění návrhu žalující strany na vydání rozsudku pro zmeškání a byl tudíž tento návrh zamítnut. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a nařídil prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, znovu rozhodl o žalobcově návrhu. Důvody: Podle § 2 jazykového zákona ze dne 29. února 1920, čís. 122 sb. z. a n. soudy, v jejichž okresu obývá alespoň 20% státních občanů jiného jazyka než československého, jsou povinny přijímati od příslušníků jazyka této menšiny podání v témž jazyku, kdežto jinak podle § 1 téhož zákona zásadně všechny soudy úřadují pouze jazykem státním. Podle § 8 zákona zevrubnější provedení bylo vyhraženo nařízení státní moci výkonné, což se stalo nařízením vlády ze dne 3. února 1926, čís. 17 sb. z. a n. Nařízení toto, jsouc vydáno na základě a v mezích zákona, má účinek zákona. Podle § 18 (1) písm. c) tohoto nařízení výjimky od zásady, že jest před úřadem použíti jazyka státního, platí jen pro příslušníka jazyka menšiny, a v § 4 (3) tamtéž výslovně jest stanoveno, že, učiní-li za stranu podání v jiném než státním jazyku její zástupce »budiž podání odmítnuto, ježto se nehodí, by o něm bylo po zákonu zahájeno jednání.« Ustanovení toto jest rázu veřejnoprávního (donucujícího), jímž byl změněn předpis § 84 c. ř. s., podle kterého soud odstranění formelní vadnosti naříditi má z úřadu. V případě, o který jde, žalovaný, jak sám udal, jest národnosti české, a proto podání (žalobní odpověď) jeho zástupcem v jazyku německém sepsané musí býti soudem odmítnuto. Nevěděl-li zástupce, že žalovaný jest příslušníkem státního jazyku, jest ovšem zástupce prost viny, avšak není to důvodem, by žalovaný byl zbaven nepříznivých následků toho, že svému zástupci nesdělil svou národnost. V souzeném případě žalobce oznámil soudu, že žalovaný jest české národnosti, a žádal aby byl vynesen rozsudek pro zmeškání, dříve než žalobci byly doručeny žalobní odpověď a usnesení ze dne 10. prosince — Čís. 8386 —
1927, kterým byl ustanoven rok k ústnímu líčení na 6. dubna 1928. Usnesením tímto první soudce podle § 425 druhý odstavec c. ř. s. nebyl vázán. Jelikož žalobci v době, kdy žádal, by byl vynesen rozsudek pro zmeškání, usnesení nařizující rok k ústnímu líčení vůbec doručeno ještě nebylo, nelze zamítnutí návrhu odůvodniti ustanovením soudního roku. Je pravda, že první soudce před tímto návrhem nemohl seznati z procesních spisů, že žalovaný jest národnosti české; žalobce nedovolal se spisů krajského soudu Ck I 68/26 na doklad o národnosti žalovaného a dosud procesní soud do spisů těchto nenahlédl. Avšak první soudce dozvěděl se o národnosti žalovaného z návrhu žalovaného dříve, než stranám bylo doručeno usnesení nařizující ústní jednání o žalobní odpovědi.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Podle obsahu spisů podal právní zástupce žalovaného ve lhůtě dne 10. prosince 1927 odpověď na žalobu v menšinovém jazyku, jenž je u krajského soudu v Chebu pro příslušníky téže jazykové menšiny podle § 2 jaz. zák. přípustným. Téhož dne nařídil samosoudce sborového soudu k žalobní odpovědi ústní líčení na 6. dubna 1928. Dne 28. prosince 1927 bylo usnesení to vypraveno a bylo stranám dne 29. prosince 1927 doručeno. Avšak již před tím, dne 26. prosince 1927 učinil žalobce soudu prvé stolice oznámení, že žalovaný jest příslušníkem české národnosti, a navrhl, by proto jeho německy podaná odpověď na žalobu byla podle čl. 4 (3) jaz. nař. odmítnuta a o žalobě byl vydán rozsudek pro zmeškání. Byv tím podnícen k pochybnostem o jazykové příslušnosti žalovaného, zařídil prvý soudce dne 27. prosince 1927 jeho výslech. Při něm udal žalovaný podle protokolu ze dne 6. února 1928, jenž došel k prvému soudu dne 13. února 1928, že, jest národnosti české. Není pochyby, že žalovaný nebyl oprávněn, podati žalobní odpověď v menšinovém jazyku a že bylo jeho žalobní odpověď, podanou právním zástupcem, podle pravého stavu věci, kdyby soudu byl býval v době vyřízení znám, odmítnouti (§ 2 zák., čl. 4, 18 a 19 jaz. nař.). Avšak z usnesení prvého soudu vyplývá, že soudce, jenž vyřídil žalobní odpověď, tehdy nevěděl, že žalovaný je české národnosti. Pochybnosti o tom vzbudilo v něm teprve žalobcovo podání ze dne 26. prosince 1927. Teprve na jeho základě si vyžádal podle čl. 16 jaz. nař. prohlášení strany, jež se pak stalo až 6. února 1928. Do té doby bylo podle čl. 16 (2) jaz. nař. pokládati žalovanou stranu za příslušníka menšinového jazyka, v němž bylo podání učiněno. S tohoto hlediska byl prvý soud povinen, podání žalovaného v menšinovém jazyku přijmouti a vyříditi, jakoby žalovaný byl oprávněn, je v jazyku tom podati. Vznikly-li po té u soudce pochybnosti o jazykové příslušnosti žalovaného, nebyl soudce přes své pochybnosti povinen ani oprávněn, vyřízení, když se již bylo stalo, zrušiti nebo zadržeti, neboť musil až do vyjasnění otázky pokládati žalovanou stranu za příslušníku menšinového jazyka. Když mu pak 6. února pokud se tkne 13. února 1928 bylo jasno, že žalovaný není příslušníkem menšinového ja- — Čís. 8386 —
zyka, bylo usnesení ze dne 10. prosince 1927 již dávno pravoplatné. Tu nemohl prvý soud na něm již nic měniti, neboť byl na ně vázán (§ 425 c. ř. s.), ježto usnesení to nebylo povahy řízení toliko upravující, nýbrž zahrnovalo v sobě zároveň i rozhodnutí, jež se nevztahuje jen k úpravě řízení, totiž rozhodnutí o včasnosti odpovědi na žalobu (§ 244 c. ř. s.) a o přípustnosti její jazykové úpravy (§ 2 jaz. zák. a §§ 4 a 19 jaz. nař.). V těchto směrech bylo o právech žalovaného již pravoplatně rozhodnuto a nabytá již práva nebylo lze žalované straně zase odníti. Zjištění jazykové příslušnosti žalovaného mohlo působiti jen na řešení otázky o přípustnosti menšinového jazyka v dalším řízení, ježto tu pak již neplatil předpoklad čl. 16 (2) jaz. nař.

Citace:

č. 8386. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 330-332.