Čís. 8306.

Společnost s r. o. (zákon ze dne 6. března 1906, čís. 58 ř. zák.).
Zánik hlavního cizozemského závodu společnosti s r. o. nemá v zápětí úplný zánik tuzemského závodu. Jeho zrušení podle § 113 zák. jest jen jeho likvidací.
(Rozh. ze dne 15. září 1928, R I 533/28.)
Žalobě proti těžařské společnosti s r. o. v likvidaci v Kounově v Čechách procesní soud prvé stolice vyhověl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji, vyčkaje pravomoci, znovu projednal a rozhodl. Důvody: Proti žalobnímu nároku namítá žalovaná strana především, že žalované společnosti s ručením obmezeným již není, protože po provedené likvidaci bylo usnesením valné hromady přivoděno její zrušení a její firma byla v obchodním rejstříku obchodního soudu ve Vídni, jakožto u soudu hlavního závodu vymazána. Prvý soud této námitce nepřikládá význam, vycházeje z právního názoru, že tím, že firma »Mittelböhmische Steinkohlenwerke G. m. b. H. mit dem Sitze der Hauptniederlassung in Wien, der Zweigniederlassung in Kaunowa« byla zapsána, je na straně žalované pasivní legitimace k žalobě. Soud odvolací s tímto právním názorem nesouhlasí. Vedlejší závod jest příslušenstvím hlavního závodu, sdílí osudy hlavního závodu, není právním podmětem, tím méně způsobilý ku sporu jako závod hlavní. Nelze jej tudíž žalovati a nemůže býti žalován. Žalobou, o niž tu jde, jest tedy žalován majitel vedlejšího závodu pod firmou tohoto vedlejšího závodu. To je bez dalšího přípustné, jde-li o spory z provozování vedlejšího závodu. Žalovaná je tudíž společnost pod firmou svého vedlejšího závodu. Přípustná jest žaloba proti ní pod uvedenou firmou samozřejmě jen pod tou podmínkou, že dosud trvá. Byla-li, jak tvrdí žalovaná, po ukončení likvidace firma v rejstříku hlavního závodu ohlášena k výmazu, nemůže společnost s ručením obmezeným jako taková býti žalována ani pod firmou hlavního ani vedlejšího závodu. § 93 zá- — Čís. 8306 —
kona o společnostech s ručením obmezeným výslovně předpisuje, že o výmaz likvidované firmy má býti u obchodního soudu zažádáno, jakmile byla likvidace skončena, prokáže se usnesením společníků likvidátorům dané propuštění, a že obchodní soud má uveřejniti výmaz v listech v § 22 zákona označených. Podle § 60 (4) téhož zákona jest výmaz firmy účinným proti každé třetí osobě zápisem do obchodního rejstříku hlavního závodu, pokud tu nejsou okolnosti, vylučující předpoklad vědomosti o tom nebo povinnost o tom věděti. Ostatně jest podle lustra v obchodním rejstříku vedlejšího závodu zapsáno, že »hlavní závod ve Vídni« byl již v roce 1926 »vymazán«. Těchto ustanovení jest podle názoru odvolacího soudu použíti, i když žalovanou společnost s ručením obmezeným jest hledíc k jejímu sídlu ve Vídni považovati za společnost cizozemskou a její odštěpný závod v Kounově za závod cizozemské společnosti v tuzemsku (§ 107 zák. o spol. s r. o.).
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil odvolacímu soudu, by, nehledě k námitce nedostatku pasivního oprávnění k žalobě, o odvolání žalované znovu rozhodl.
Důvody:
Rekursu nelze upříti oprávněnosti. Soud prvé stolice v důvodech svého rozsudku s poukazem na obchodní rejstřík krajského jako obchodního soudu v Mostě výslovně uvádí, že tímto rejstříkem je prokázáno, že odštěpný závod žalované strany v Kounově je zapsán u obchodního soudu v Mostě, že 4. září 1926 byla zapsána do obchodního rejstříku likvidace, že likvidační firmu znamená samostatně Emil R. a že v době podání žaloby, 4. března 1927, žalovaná strana byla a je podnes protokolována jako v likvidaci se nacházející. Jelikož není žalován cizozemský hlavní závod ve Vídni, nýbrž likvidační firma tuzemského závodu k rukám tuzemského likvidátora Emila R-a, neměl odvolací soud, jak neprávem učinil, rozsudek soudu prvé stolice zrušiti z jediného důvodu, že se prý procesní soud nezabýval otázkou, zda žalovaná společnost v době podání žaloby ještě trvala. Zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu je odůvodněno již proto, že otázka, jejíž řešení odvolací soud postrádá, ve skutečnosti soudem prvé stolice byla vyřízena. Nehledíc k tomu odvolací soud věc neposoudil správně po právní stránce. Jak zřejmo z ustanovení §§ 107 a násl. zákona ze dne 6. března 1906, čís. 58 ř. zák. o společnostech s r. o., cizozemské společnosti s r. o. nemohou v tuzemsku míti odštěpné závody ve smyslu §§ 59 a 60 tohoto zákona, nýbrž jen závody po rozumu § 107 citovaného zákona, k jichž zrušení může dojíti jen za podmínek § 113 cit. zák. Tyto závody mají větší samostatnost než odštěpný závod, kterého výrazu zákon v §§ 107 a násl. úmyslně nepoužívá, nýbrž mluví tu zásadně jen o tuzemských závodech cizozemských společností a označuje v §§ 111 (3) a 113 (1) cit. zák., bylo-li zřízeno více tuzemských závodů, první závod za tuzemský hlavní závod. S tohoto hlediska dlužno uvažovati o tom, jaký vliv na jsoucnost tu- — Čís. 8306 —
zemského závodu cizozemské společnosti s r. o. má okolnost, že hlavní závod cizozemský zanikl. Touto otázkou zabývá se § 113 zákona o společnostech s r. o., ustanovuje, že politický zemský úřad, v jehož obvodu tuzemský hlavní závod má své sídlo, může zrušení tuzemských závodů mezi jiným naříditi, když společnost s r. o. přestala po právu dále trvati ve svém domovském státu. Toto zrušení nerovná se úplnému zániku tuzemského závodu, nýbrž má, jak zřejmá z ustanovení posledního odstavce § 113 cit. zák., že obchody tuzemských závodů mají býti skončeny obdobně podle předpisů o likvidaci společnosti s r. o., jen v zápětí tuto likvidaci. Firma tedy dále existuje, ovšem jen jako likvidační. Jelikož podle výpisu z obchodního rejstříku krajského jako obchodního soudu v Mostě žalovaný tuzemský závod dosud vymazán není a byl proň 4. září 1926 ustanoven likvidátorem Emil R., s právem likvidační firmu samostatně znamenati, není námitka nedostatku pasivního oprávnění odůvodněna a nelze souhlasiti s právním názorem odvolacího soudu, že žaloba není přípustná proto, že hlavní závod ve Vídni byl již v roce 1926 vymazán.

Citace:

č. 8306. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 207-209.