Čís. 8350.

Ochrana nájemců (zákon ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n.).
Podle § 20 (2) zák. na ochr. náj. jest zapovězeno i právní jednání, jímž si dal vlastník domu od dřívějšího nájemníka slíbiti náhradu nákladů na opravy pronajatých místností za to, že tyto místnosti pronajal novému nájemníku.
(Rozh. ze dne 4. října 1928, Rv I 2197/27.)
Žalobě, jíž se domáhal pronajímatel na bývalé nájemnici zaplacení 2000 Kč, procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 503 čís. 4 c. ř. s. není opodstatněn. Žalobce domáhá se zaplacení 2000 Kč, které mu žalovaná slíbila na opravy krámu a bytu. Odvolací soud zjistil, že žalobce, vlastník domu, souhlasil, aby Jaroslav B. — který se zavázal zaplatiti žalované za prodané zařízení holičského závodu a za odstoupení holičské živnosti 9000 Kč — vstoupil do nájemního poměru na místě žalované za starých podmínek, ale žádal, aby mu buď B. nebo žalovaná dali na opravy místností 2000 Kč; že, když B. prohlásil, že více, než 9000 Kč, dáti nemůže, projevila žalovaná ochotu dáti žalobci oněch 2000 Kč ze sumy, kterou se jí zavázal zaplatiti Jaroslav B., a že žalobce s tím souhlasil. Žalobce sám tvrdil v žalobě — a musí tedy toto své tvrzení dáti proti sobě platiti — že tehdy (v červenci 1926) prohlásil, že, má-li dáti místnosti do nájmu za týchž podmínek, jako je měla v nájmu žalobkyně, za 400 Kč roční činže, nesvolí k tomu, leč pod podmínkou, když mu žalovaná nahradí, oč by při novém nájemníku mohl činži zvýšiti, a když mu nahradí opravy, které bude musiti provésti v krámu i v bytě. Z tohoto přednesu jest jasně viděti, že si žalobce jako pronajímatel dal slíbiti kromě nájemného něco za to, že pronajal byt a krám B-ovi, a marně to žalobce nyní v dovolání popírá. Toto právní jednání jest podle § 20 (2) zák. na ochr. náj. ze dne 26. března 1925, — Čís. 8350 —
čís. 48 sb. z. a n. (který v době úmluvy platil) zapovězené a podle § 879 obč. zák. nicotné, takže z něho žalobce práva nabýti nemohl, jak odvolací soud správně vyložil. Jest lhostejno, že si žalobce dal slíbiti 2000 Kč nikoliv od nového nájemníka, nýbrž od dřívější nájemnice, neboť v tom směru zákon nerozeznává. Také jest lhostejno, že prý žalovaná projevila zcela dobrovolně ochotu opravy nahraditi. Posléze jest lhostejno — nač dovolatel hlavní váhu klade — že 2000 Kč bylo určeno na opravy a že opravy byly přesně specifikovány a nutny. Přes to zůstává tento peníz zapovězenou úplatou podle §§ 20 (2) a 30 zák. o ochr. náj., protože si ji dal žalobce slíbiti kromě nájemného a za to, že pronajal místnosti. Míní-li dovolatel, že byl oprávněn požadovati náhradu příštích oprav, jest rovněž na omylu. Jen k úhradě nákladů, jež byly učiněny k žádosti nájemníkově v jeho bytě, bylo by přípustno přiměřené zvýšení nájemného, leda že byly nutny, by byl byt udržen v užívatelném stavu (§ 12 (4) cit. zák.). Tvrdí-li dovolatel, že byl oprávněn žádati od nového nájemníka již podle zákona zvýšené nájemné, bylo jeho věcí, aby tak učinil, ale nesměl si vymíniti kromě činže úplatu zákonem zapovězenou. Tvrzení dovolatelovo, že i žalovaná dala si od Jaroslava В-a zaplatiti odstupné, nemůže mu prospěti, ano toto domnělé odstupné není předmětem sporu.

Citace:

č. 8350. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 274-275.