Č. 9911.

Živnostenské právo: I. * Protiprávním zásahem do práva živnostníka k užívám zvláštního označení závodu rozumí se přisvojení takového označení, jehož jiný živnostník již dříve užíval. Vědomosti o tom nebo úmyslu do práva toho zasáhnouti se nevyžaduje. — II. * Cizozemským živnostníkem ve smyslu § 48 živ. řádu rozumí se živnostník provozující živnost mimo tuzemsko bez ohledu na jeho státní příslušnost. — III. * Průkaz o reciprocitě podle § 48 živ. ř. jest podati dokladem o tom, že cizí stát poskytuje živnostníkům v Československu usedlým materielně stejnou ochranu, jaká je normována v § 46 živu. řádu.
(Nález ze dne 19. května 1932 č. 8140.)
Věc: Arnošt L. v K. proti ministerstvu obchodu (za spolužal. firmu C. H. B. ve Vídni adv. Dr. Otto Gellner z Prahy) o označování závodu.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Na zakročení firmy C. H. B. ve Vídni zakázala osp v Karlových Varech výměrem z 2. května 1927, opírajíc se o § 46 živn. — Č. 9911 —
ř., st-li užívati k zevnímu označování jeho závodu v K. zvláštního označení »Zur englischen Flotte«.
Nař. rozhodnutím byl tento výměr postupem instančním potvrzen z těchto důvodů:
Podle § 46 živn. ř. není žádný živnostník oprávněn přivlastniti si proti právu k označení své provozovny nebo bytu, jakož i v oběžnících, veřejných návěstích nebo v cenících jméno, firmu, znak nebo zvláštní označení závodu, jež náležejí jinému tuzemskému živnostníku nebo vyrabiteli. Tato ochrana přísluší podle § 48 živn. ř. také cizozemským živnostníkům a vyrabitelům pod tou podmínkou, že jejich stát zachovává reciprocitu. Označení »Zur englischen Flotte« jest zvláštním označením ve smyslu § 46 živn. ř., neboť označuje se jím podnik firmy C. H. B. ve Vídni individuelně, aby se od jiných podniků téhož druhu odlišoval. Žal. úřad posuzuje podle objektivních znaků, zda ten který živnostník přivlastňuje si proti právu zvláštní označení závodu jiného živnostníka nebo vyrabitele a nikoliv podle toho, zda ten který živnostník má subj. přesvědčení, že jest oprávněn užívati k označení svého místa provozu nebo bytu určitého označení. Bylo-li některé zasáhnutí v § 46 uvedené spácháno vědomě, jest vinen pachatel přestupkem, jenž se trestá podle řádu živn. (§ 47 odst. 1 živn. ř.). Pokud pak jde o zápis do obchodního rejstříku, jsou směrodatné předpisy obchodního zákona (§ 45 živn. ř.). Podnik st-le Arnošta L. nebyl však zapsán do obchodního rejstříku. V daném případě bylo zjištěno, že firma C. H. B. ve Vídni, jejíž majitelkou jest rakouská příslušnice Frieda Elvíra B., užívala zvláštní označení »Zur englischen Flotte« od roku 1878, st-l Arnošt L. v K. tohoto označení užívá teprve od roku 1924. Nárok na označení podle § 46 živn. ř. zaručuje faktická priorita označení závodu. Ani v § 48 živn. ř. ani v jiném paragrafu tohoto zákona není ochrana uvedená v § 46 živn. ř. omezena na cizího živnostníka, když provozuje svou živnost v tuzemsku, nýbrž vztahuje se též na cizího živnostníka, provozujícího svou živnost v cizozemsku. Jest sice pravda, že v obchodní smlouvě mezi Rakouskem a Československem není výslovně uvedena reciprocita ve věcech živn., nýbrž smlouva obsahuje pouze klausuli nejvyšších výhod. Avšak právnický výklad klausule nejvyšších výhod dán jest zákonodárstvím toho kterého státu. Ve skutečnosti jest věc skoro všeobecně upravena zákonodárstvím v ten způsob, že se nakládá s cizinci v zásadě jako s vlastními příslušníky a tak jest tomu též v Čsl. republice. Obchodní smlouva mezi Čsl. republikou a Rakouskem byla řádně publikována ve Sbírce zák. a nař. a živn. úřady čsl. jsou tedy vázány obsahem této smlouvy, pokud jde o zacházení s rakouskými příslušníky a nelze ani žádati od příslušníků rakouských zvláštního průkazu reciprocity. Ostatně jde tu o otázku nekalé soutěže a vzhledem na vyhlášku č. 364 Sb. ze 6. října 1921 o přístupu Čsl. republiky k mezinárodní úmluvě o ochraně živn. vlastnictví netřeba zvláštního průkazu o reciprocitě v daném případě, nehledě ani k tomu, že bylo zjištěno, že v Rakousku se skutečně chrání zvláštní označení čsl. firem.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nss uvážil: — Č. 9911 —
Podle § 46 odst. 1 živn. ř. není žádný živnostník oprávněn přivlastniti si proti právu k označení své provozovny zvláštní označení závodu jiného tuzemského živnostníka nebo vyrabitele, anebo tímto způsobem označovati falešně předměty své živnosti, jakoby vyšly ze závodu jiného. Takový zásah opravňuje poškozeného domáhati se u živn. úřadu toho, aby bylo zastaveno další užívání protiprávního označení. — Bylo-li některé zasáhnutí uvedené v § 46 živn. ř. spácháno vědomě, jest podle § 47 živn. ř. pachatel vinen přestupkem, jenž se trestá podle řádu živn. Podle § 48 živn. ř. přísluší ochrana, poskytnutá v předcházejících normách tuzemským živnostníkům a vyrabitelům, také živnostníkům a vyrabitelům cizozemským pod tou podmínkou, že příslušný stát zachovává reciprocitu.
Prve nežli přikročil k rozboru nař. rozhodnutí, považoval nss za vhodné uvědomiti si vlastní podstatu cit. § 46, o který se toto rozhodnutí především opírá.
Ze znění této normy »žádný živnostník není oprávněn si přivlastniti . . . .« plyne, že jejím obsahem jest označení určité positivní činnosti jako nedovolené. Podstatné skutkové znaky této činnosti — pokud přichází se zřením na obsah nař. rozhodnutí v daném případě v úvahu — jsou: protiprávní osvojení si tuzemským živnostníkem zvláštního označení závodu, provozovaného jiným tuzemským živnostníkem k označení vlastní provozovny. Podle toho náleží k zjištění podstatné skutkové podstaty existence zvláštního označení závodu nějakého tuzemského živnostníka časově předcházející na straně jedné a časově následující protiprávní osvojení si tohoto zvláštního označení k stejnému účelu na straně druhé.Ze shora podaného výkladu obsahu § 46 plyne, že zákon slovem »protiprávně«, jehož na tomto místě užívá, míní označiti činnost příčící se předpisu citované normy jako nedovolenou a výklad ten podporuje i další ustanovení § 47 živn. ř., jenž kvalifikuje činnost, příčící se § 46, jako činnost deliktní, byla-li provozována vědomě. Z toho jest patrno, že ke znakům skutkové podstaty uvedené v § 46 živn. ř. nenáleží »vědomí« nebo »vůle« nedovolené činnosti, jinými slovy, že pro kvalifikaci této nedovolené činnosti podle § 46 živn. ř. stačí již samotné užití zvláštního označení cizího živn. podniku k zvláštnímu označení provozovny vlastní. Z toho však plyne dále, že slovem »protiprávně«, jehož § 46 živn. ř. užívá, není míněno ani úmyslné zneužití zvláštního označení cizího podniku, nebo — v důsledku možné záměny — k oklamání konsumujícího obecenstva (dolus), ba ani pouhé vědomí, že zvoleného označení užívá již živnostník jiný, bez tohoto úmyslu (mala fides), nýbrž že slovem »protiprávně« má býti označeno pouhé nedovolené užití takového označení i tehdy, stalo-li se nevědomky nebo stalo-li se dokonce v plném subjektivním přesvědčení, že tomuto užívání není nic na závadu.
Obsah a dosah ustanovení § 46 živn. ř. jest tudíž nedovolené užívání zvláštního označení podniku cizího k označení podniku vlastního a jednání proti tomu považuje zákon za jednání protiprávní. Užije-li tedy tuzemský živnostník k označení své provozovny zvláštního označení, — Č. 9911 —
jehož užívá a již před tím užíval k označení svého závodu jiný tuzemský živnostník, dopouští se jednání podle § 46 živn. ř. nedovoleného a jest živnostník posléze zmíněný oprávněn vymoci si u živn. úřadu zákaz tohoto jednání, t. j. zastavení užívání onoho zvláštního označení. V té příčině má ovšem rozhodný význam i zjišťování priority v užívání tohoto označení.
Jestliže tedy žal. úřad, zabývaje se výkladem § 46 živn. ř., vyslovil, že živn. úřad posuzuje podle objektivních znaků, zda si ten který živnostník přivlastňuje proti právu zvláštní označení závodu jiného živnostníka a nikoliv zdali ten který živnostník má subjektivní přesvědčení (byť i neodůvodněné), že jest oprávněn užívati k označení svého provozovacího místa určitého označení a odkázal-li po této stránce též na § 47 živn. ř., nelze seznati ani — jak stížnost za to má —, že se neobíral výkladem slova »protiprávně«, obsaženého v § 46 živn. ř., ani že pojal zákon v té příčině mylně. V důsledku pak vývodů shora podaných nelze uznati za důvodnou stížnost ani pokud tvrdí, že k podstatným pojmovým znakům »protiprávního« osvojení si zvláštního označení jiného živn. podniku náleží podle § 46 živn. ř. i úmysl neb vědomé zneužití tohoto označení k poškození onoho jiného živnostníka neb ke klamání obecenstva za předpokladu možné záměny, ani pokud dovozuje, že nař. rozhodnutí spočívá na řízení neúplném proto, že neexistence těchto skutkových okolností nebyla zjišťována.
Bezdůvodná jest však stížnost i pokud dále dovozuje, že ke skutkové podstatě uvedené v § 46 živn. ř. náleží, že jde o živn. podniky provozované v témže místě. Mluví-li cit. předpis o osvojení si zvláštního označení závodu jiného tuzemského živnostníka, vymezuje tím jasně jako teritoriální okruh dosahu činnosti nedovolené v § 46 živn. ř. celé území státní a neposkytuje pro restriktivní výklad v té příčině stížností uváděný žádného podkladu. Ukazuje-li stížnost v této souvislosti na předpis čl. 20 ob. zák. obch., týkající se zápisu protokolovaných firem do rejstříku, stačí uvésti, že ustanovení to jest positivním specielním předpisem, jehož analogické užití je na případy touto normou upravené při jasném znění § 46 živn. ř. vyloučeno.
V daném případě neužil žal. úřad ustanovení § 46 živn. ř. bezprostředně, nýbrž na podkladě § 48 živn. ř., ježto firma C. H. B., která si proti st-li vymohla zákaz podle § 46 živn. ř., neprovozuje svůj živn. podnik, označený »Zur englischen Flotte«, v tuzemsku, nýbrž v Rakousku. Stížnost brání se zásadně užití § 48 živn. ř., dovozujíc, že slovy »cizozemským živnostníkům« nemíní zákon na tomto místě živnostníky, provozující svůj podnik v cizině, nýbrž cizí státní příslušníky, provozující živn. podnik v tuzemsku. Ale ani tuto výtku stížnosti nemohl nss uznati důvodnou. Předpis § 8 živn. ř. stanoví, že cizinci, prokáží-li formální reciprocitu státu, jehož jsou příslušníky, jsou, pokud jde o nastoupení a provozování živnosti, postaveni na roven tuzemcům. Z toho jest zřejmo, že cizinci, provozující rite živn. podnik v tuzemsku, jsou postaveni ve všech otázkách provozování živnosti na roven tuzemcům a že tudíž takoví cizinci platí před zákonem za tuzemské živnostníky. — Č. 9911 —
Jako takoví používají výhod, plynoucích z § 46 živn. ř., bezprostředně a nemá proto užití § 48 živn. ř. na jejich poměry vůbec místa. Užívá-li pak zákon v § 48 živn. ř. nad to nikoliv slov »cizinci, provozující živnost v tuzemsku«, nýbrž slov »cizozemští živnostníci« jako protiklad pojmu označeného v § 46 živn. ř. slovy »tuzemský živnostník«, jest z toho nad pochybnost patrno, že tu míní živnostníky, provozující živnost mimo tuzemsko, t. j. v cizině, a to bez ohledu na jejich státní příslušnost. Sluší tudíž rozuměti pod slovy § 48 živn. ř. »cizozemští živnostníci živnostníky provozující živnost v cizině bez ohledu na to, zdali jsou právě příslušníky onoho státu, v němž živnost provozují, tedy na př. i na příslušníky zdejší v cizině usedlé. Ovšem klade zákon za podmínku ochrany takto vymezené zachování reciprocity se strany příslušného státu, t. j. nikoliv státu, jehož příslušníky jsou oni cizinci, nýbrž státu, v němž provozují svůj živn. podnik. Ze slov »zachování reciprocity« jichž tu zákon v § 48 živn. ř. užívá na rozdíl od § 8 »průkaz formální reciprocity«, nutno usouditi, že má v § 48 živn. ř. na mysli reciprocitu nikoliv formální, nýbrž materielní.
Předpokladem tudíž pro poskytnutí ochrany podle § 48 v souvislosti s §em 46 živn. ř. jest průkaz, že cizí stát — v daném případě republika rakouská — poskytuje ochranu proti zneužití zvláštního označení živn. provozovny stejným způsobem jako je stanoveno v § 46 cit. zák., a že ji poskytuje i živnostníkům usedlým v republice čsl. Žal. úřad se v té příčině vyslovil v nař. rozhodnutí tak, jak uvedeno shora.
Tím ovšem ukázal žal. úařd na právní stav platný u nás, pokud však jde o právní řád platný ve vztahu k § 48 živn. ř. v rakouské republice, omezil se na tvrzení ničím nedoložené, že je zjištěno, že v tomto státě se skutečně chrání zvláštní označení provozoven živn. Po názoru nss-u bylo věcí úřadu, aby toto své tvrzení opřel náležitým průkazem, buď vyžádaným od strany nebo opatřeným z moci úřední. Jedině tímto způsobem bylo by zjištěno, že jest splněna podmínka materielní reciprocity, uvedená v § 48 živn. ř., t. j. že republika rakouská poskytuje ex lege vzájemně čsl. živnostníkům ochranu stejného dosahu, jak je normována v § 46. Nestalo-li se tak, jest tato část skutkové podstaty, rozhodné pro posouzení zákonitosti nař. rozhodnutí, neúplná, v čemž spočívá podstatná vada řízení správního. Vytýká-li to stížnost, jest důvodná a bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti podle § 6 zák. o ss. — — — — —

Citace:

č. 9911. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 21-25.