Č. 9988.

Vodní právo (Morava): Pod pojem kanálů a umělých vodotoků ve smyslu § 43 mor. zák. vod. nespadají vodotoky přirozené, třebas jejich břehy byly regulovány.
(Nález ze dne 30. června 1932 č. 10603.) — Č. 9988 —
Věc: Obec M. proti zemskému úřadu v Brně o udržování mostu.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Když Družstvo pro regulaci říčky O. v P. přistoupilo v r. 1906 k provádění regulace této říčky, stál zde v km 1 825 dřevěný mostek, jenž spojoval cesty č. kat. 1933 a 1931, a byl před lety zde zřízen manžely M., majiteli sousedních pozemků, na místě dosavadního brodu přes říčku. Regulační projekt družstva se změnou tohoto mostku nepočítal, naopak ponechával jej nezměněný, a také při vodoprávní komisi o tomto projektu, konané dne 16. října 1906, se vyjádřil státní technik, že tento mostek úplně postačí, že bude pouze třeba prohloubené dno vydlážděním opevniti a poříditi nová pobřežní křídla. Přes to družstvo, provádějíc v těchto místech regulaci, mostek odstranilo a zřídilo na místě něho most nový, opět dřevěný. Při kolaudaci provedené regulace nestalo se o zrekonstruovaném mostu ani zmínky.
Dne 22. září 1928 oznámila stěžující si obec osp-é v Místku, že tento most je úplně shnilý, a žádala, aby družstvu bylo uloženo most ten opraviti nebo zbořiti, při čemž prohlásila, že sama na tomto mostu nemá zájmu, což vysvětlovala tím, že původní mostek byl zřízen soukromníky při obecní cestě č. kat. 1933, která u něho končí, a že za mostem není žádné obecní cesty, nýbrž toliko soukromá cesta pěší č. kat. 1931. Žádosti této osp výměrem z 10. října 1928 vyhověla a opírajíc se o předpisy §§ 32 a 43 mor. vod. zák. vyslovila, že most ten udržovati jest povinno družstvo.
K odvolání družstva však žal. úřad nař. rozhodnutím výměr tento zrušil jako nezákonný, při čemž vycházel z názoru, že sice i regulovaný tok řeky se všemi podstatnými součástmi dlužno považovali za kanály a umělé náhony ve smyslu § 43 mor. vod. zák., popřel však, že by v daném případě sporný most tvořil takovouto podstatnou součást regulace, a to proto, že tento nový most byl zřízen pouze jako náhrada za most zde již existovavší, ve stejných celkem rozměrech, takže tato rekonstrukce nezpůsobila nepochybně větších nákladů udržovacích.
Jednaje o stížnosti do rozhodnutí toho podané, vycházel nss z těchto úvah: — — —
Nař. rozhodnutím nebyla řešena otázka, zda most, o jehož udržování jde, je součástí veřejné komunikace či mostem soukromým, zda a který subjekt je snad podle předpisů silničních nebo podle práva soukromého povinen sporný most v dobrém stavu udržovati, zda povinnost udržovací stihá stěžující si obec, či někoho jiného, nýbrž bylo rozhodováno jedině o tom, zda povinnost taková stihá jako povinnost vodoprávní zúčastněné vodní družstvo.
Předpis o udržování vodních děl jest obsažen v § 43 mor. vod. zák., jenž stanoví, že udržovati a čistiti kanály a umělé průtoky, jakož i chovati v řádném stavu zařízení k užívání vod vůbec, jsou s výhradou pravoplatných závazků osob jiných povinni vlastníci dotčených zařízení. Pokud předpis ten mluví o udržování a čištění kanálů a umělých průtoků, nelze jej na daný případ vůbec aplikovati, neboť kanály a umělými průtoky dlužno zde — stejně jako v § 32 cit. zák. — rozuměti výhradně takové vodoteče, jež jsou zřizovány v tratích, kde dosud žádný přirozený vodotok neprobíhal, nikoli — Č. 9988 —
však též vodotoky přirozené, třebas jejich břehy byly regulovány. Že takto dlužno zákonný pojem »kanálů a umělých průtoků« pojímati, plyne z předpisu mor. vod. zák., jenž je přesně rozeznává od regulovaných vodotoků přirozených a pro zřizování každého z těchto zařízení má předpisy zvláštní, jednak v § 32, jednak v § 48.
V daném případě šlo nesporně o regulaci říčky O., tedy vodotoků přirozeného, a proto z předpisu § 43 mor. vod. zák., pokud mluví o kanálech a umělých průtocích, povinnost družstva, sporný most udržovati, vůbec dovoditi nelze, i kdyby pravdou bylo, že most ten byl skutečně zřízen jako nezbytná součást prováděné regulace. V daném případě však nejsou splněny ani další podmínky cit. zák. předpisu, aby bylo lze na základě něho jmenovanému družstvu ukládati povinnost most ten udržovati. Že závazek takový nebyl družstvu nikdy pravoplatně uložen, je vzhledem k stavu spisů mimo spor a stížnost to sama ani netvrdí. Nelze však ani uznati, že by družstvo bylo vlastníkem tohoto mostu. Jak již shora bylo uvedeno, nestavělo most ten jako svoje nějaké dílo, nýbrž jako náhradní objekt za most stržený, takže most ten stavělo pro vlastníka mostu původního, jenž se také stal vlastníkem mostu nového. Za tohoto stavu je také vyloučeno, že by snad most ten jako součást prováděných prací regulačních tvořil nějaké příslušenství regulačního díla a jako takové byl ve vlastnictví toho, jemuž snad dílo to náleží, tedy po případě družstva. Je tedy zřejmo, že z ustanovení § 43 mor. vod. zák. takováto povinnost družstva se dovoditi nedá.
Lze ovšem připustiti, že pro otázku povinnosti družstva k udržování zmíněného mostu mohl by přijití v úvahu ještě předpis § 48 mor. vod. zák. Družstvo totiž tím, že dosavadní most, jehož vlastníkem samo nebylo, strhlo, použilo zřejmě svého práva, plynoucího pro ně z cit. zák. předpisu, t. j. práva požadovati přenechání starého mostu, jenž tu stál provedení regulace v cestě, ke zboření, a tím, že na místo tohoto cizího mostu postavilo most jiný, dalo za stržený most náhradu in natura. Poněvadž nebylo tu předem dohody ani úředního výroku, přece však také ne odporu se strany vlastníka dosavadního mostu, — a to ani při přestavbě mostu přímo ani po dlouhá léta potom — dá se předpokládati, že v otázce přenechání starého mostu ke zničení, jakož i v otázce, že za tento most má býti poskytnuta náhrada in natura, došlo mezi oběma stranami aspoň k dodatečné dohodě. V této mlčky prováděné a trpěné rekonstrukci nelze však spatřovati zároveň dohodu o rozsahu této náhrady, neboť nemusila tu býti souhlasná vůle stran o tom, zda rekonstrukce se provádí se závazkem budoucího udržování či bez něho. Vzhledem k této neúplnosti dohody mohl by se ovšem vlastník původního mostu ještě dnes domáhati toho, aby vodoprávní úřad ve smyslu § 48 odst. 2. a § 87 cit. zák. sám určil rozsah této náhrady, a aby pak za účasti stran zjistil, zda přiměřená náhrada bude snad vyžadovati, aby družstvo zrekonstruovaný most také samo nadále udržovalo v řádném stavu — a to buď zcela neb aspoň z části — snad proto, že udržovací náklady tohoto nového mostu jsou vyšší, než náklady, jaké by bylo vyžadovalo udržování mostu dřívějšího. Leč nárok tento, jakožto nárok na náhradu za objekt přenechaný k provádění regulace, by byl mohl uplatniti jen vlastník mostu — Č. 9988 —
původního. Obec M. v daném případě žádost svou o tento titul vůbec neopřela, naopak popírajíc sama během řízení svoje vlastnictví k tomuto mostu a prohlašujíc (v podání z 22. září 1928), že sama na tomto mostě nemá zájmu, domáhala se zakročení vodoprávního úřadu výslovně jen z titulu své policejní pravomoci na udržování veřejných cest v obci. Tato veřejnoprávní kompetence však nemohla založiti pro ni věcnou legitimaci, aby se ve vyvlastňovací věci mezi družstvem a vlastníkem mostu domáhala určení rozsahu náhrady. Proto také žal. úřad neporušil ani zákon ani subjektivní právo obce, když spornou otázku s tohoto hlediska neřešil.

Citace:

č. 9988. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 210-213.