Č. 10245.

Jazykové právo. — Samospráva obecní: 1. O jazykové úpravě domovských listů. — 2. Obec je i v oboru samostatné působnosti omezena tím, že musí šetřiti zákonů.
(Nález ze dne 23. prosince 1932 č. 20457.)
Prejudikatura: Boh. A 8072/29, 8074/29, 8475/30, 10222/32 a jiné.
Věc: Obec města F. proti zemskému úřadu v Brně o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Policejní komisařství v Ústí n. L. zaslalo přípisem z 2. srpna 1929 okresnímu úřadu v Novém Jičíně domovský list Karla St. z F.. vydaný městským úřadem ve F., k dalšímu opatření, ježto jeho text, vyplněni a razítko neodpovídá jaz. nař.
Okresní úřad v Novém Jičíně uložil výměrem ze 16. srpna 1929 st-lce, aby připíšu vyhověla, doloživ, že text, vyplnění a úřední pečeť na domovském listu neodpovídají jaz. nař. St-lčinu odvolání z tohoto výměru zemský úřad v Brně nař. rozhodnutím nevyhověl, ježto nař. výměr okresního úřadu v Novém Jičíně, aby stěžující si obec vyhotovila pro Karla St. domovský list v jazyku státním na prvém místě a to i s textem vepsaným do předtištěného formuláře a pečetí obecní obsahující slovní výplň stejných rozměrů a stejné úpravy v jazyku státním, odpovídá předpisu čl. 72 odst. 3 a předpisu čl. 82 odst. 2 vl. nař. ze 3. února 1926 č. 17 Sb., vydaného pro samosprávné úřady na základě § 8 odst. 1 jaz. zák. K tomu zemský úřad dodal, že tímto zákonným ustanovením byla státní moc výkonná zmocněna, aby v duchu tohoto zákona upravila také užívání jazyků pro úřady samosprávné, tedy také jazyk vyřízení u domovských listů a pečeti na nich. Poněvadž pak v jaz. zák. není nikde ustanovení, že obce s německým jazykem jednacím jsou vždy oprávněny tohoto svého jazyka užívati výlučně, že nepříčí se jazykovému zákonu předpis čl. 72 odst. 3 a čl. 82 odst. 2 jaz. nař., kterým bylo stanoveno, že jest vydávati domovské listy také v jazyku státním a že obecní pečeti na nich připojené musí míti slovní výplň stejných rozměrů a stejné úpravy v jazyku státním.
Stížnost napadající toto rozhodnutí činí tak z důvodu, že předpisy čl. 72 odst. 3 a čl. 82 odst. 2, o něž rozhodnutí je opřeno, jsou neplatné, a rozpadá se v podstatě dle povahy svých vývodů ve dvě části. V prvé části dochází stížnost k neplatnosti cit. předpisů z těchto důvodů:
Podle §§ 3 a 8 odst. 1 jaz. zák. byla státní moc výkonná oprávněna upraviti užívání jazyků autonomních úřadů v mezích daných § 3 jaz. zák. Vyhotovení domovského listu obcí jest úředním vyřízením žádosti strany ve smyslu § 33 dom. zák. z roku 1863 č. 105 ř. z., pro něž přichází v úvahu ustanovení § 3 odst. 1 jaz. zák., jež stanoví, že obce jsou povinny přijímati a vyřizovati písemná a ústní podání učiněná v čsl. jazyku, neukládá jim však vyřizování to v čsl. jazyku, a má se tedy díti v jazyku, který si obec jako svůj jednací jazyk stanovila. Názor zaujatý usnesením adm. plena Boh. A 364/29 a nálezem Boh. A 8072/29, že státní moc výkonná, upravujíc podle § 8 odst. 1 užívání jazyků pro autonomní úřady v duchu jaz. zákona, může jíti nad meze, omezení vytčené v § 3, je nesprávný. Došlo se k němu tím, že popřelo se primérní sebeurčovací právo obcí upraviti si užívání jazyků pro své úřadování a přiznalo se státní moci výkonné s omezením, že úpravu má provésti v duchu jaz. zák. Ale sebeurčovací právo obcí spočívá na § 28 obec. zříz., je uznáváno i v důvodové zprávě ústavně-právního výboru k § 3 jaz. zák., je samozřejmým vyjádřením samosprávy, jako již vyslovily nálezy býv. ss-u Budw. 1678/83 a 5287/90 a uznává i čsl. nss až do nál. Boh. A 8072/29 (na př. v nál. Boh. A 5897/20); toto právo neruší ani jaz. zákon, neboť v § 8 odst. 1 zmocňuje státní moc výkonnou toliko k tomu, aby vydala ustanovení o užívání jazyků samosprávných úřadů a toto zmocnění nevylučuje nijak právo samosprávých svazů, aby si upravily užívání jazyků, pokud ono není upraveno zákonným způsobem nařizovací mocí. V nál. Boh. A 8072/29 se ovšem prohlašuje proti nál. Boh. A 7173/28, že § 8 odst. 1 zmocňuje státní moc výkonnou, aby při úpravě jazyků pro autonomii šla přes meze omezení sebeurčovacího práva vytčené v § 3 jaz. zák. a že se při tom má říditi duchem jaz. zák., který je také mezí ve smyslu § 55 ústavní listiny a má se hledati a nalézti nejen v positivních ustanoveních jaz. zák. a v jejich vzájemné souvislosti, nýbrž i v zásadních myšlenkách, kterými je jaz. zákon ovládán, a že tedy duchem jaz. zák. je rozuměti zásady, jež mohou z jaz. zák. abstrakcí býti získány a takovou zásadou že je i preponderance státního jazyka. Ze souvislosti §§ 3 a 8 jaz. zák. se pak usuzuje, že v § 3 zák. je omezení sebeurčovacího práva jen v určitém konkretním vztahu a že podklad pro další omezení je v § 8 odst. 1 jaz. zák. Ale nss při tom neuvážil význam citace § 3 v § 8 jaz. zák., který může býti jen ten, že při úpravě užívání jazyků samosprávných korporací nařizovací mocí má se pohybovati v mezích § 3 jaz. zák.
K této části stížnosti sluší uvésti toto:
Právní názor, že vláda upravujíc podle ustanovení § 8 odst. 1 jaz. zák. užívání jazyků pro samosprávné úřady atd., může jíti nad positivní omezení vytčená v § 3 jaz. zák., vyslovil nss na základě usnesení odborného plena Boh. A 344/28. a adm. plena Boh. A 364/29 nejen v nál. Boh. A 8072/29, nýbrž zabývaje se významem ustanovení § 3 jaz. zák., dospěl k názoru tomu i v jiných nálezech, zejména v nál. Boh. A 8070/29, 8073/29, 8074/29, 8076/29 a 8475/30. Setrvávaje pak při názoru tom i nyní, odkazuje, co se týče jeho odůvodnění, podle § 44 jedn. řádu na důvody vyložené v cit. nálezech. Že pak správnosti právního názoru o významu ustanovení §§ 3 a 8 odst. 1 jaz. zák. nemůže se nijak dotýkati stížností dovolaný předpis § 28 čes. obec. zříz., dovodil nss v nálezu z 24. května 1932 č. 8499, v němž poukázal na to, že obec i v oboru své samostatné působnosti podle výslovného předpisu § 28 čes. obec. zříz. (příp. § 27 mor. obec. zříz.) je omezena tím, že musí šetřiti zákonů říšských a zemských, takže i v oboru jaz. práva je povinna dbáti všech těch omezení, která jí ukládají jaz. zákon a jaz. nařízení k jeho provedení podle § 55 ústavní listiny a § 8 odst. 1 jaz. zák. platně vydané.
Bez právního významu pro spor je také, dovolává-li se stížnost důvodové zprávy ústavněprávního výboru k § 3 jaz. zák. (tisk č. 2442). V nál. z 24. května 1932 č. 1 dovodil nss, že zmínka o sebeurčovacím jazykovém právu v oné důvodové zprávě nemůže ospravedlniti theorii o primárním sebeurčovacím právu jazykovém obcí, ježto pro interpretaci zákona jest podle konstantní judikatury nss-u rozhodné jedině to, co zákonodárce projevil poznatelně jako svou vůli v zákoně samém. K motivům, které v něm nedošly výrazu, není možno přihlížeti. Že pak z jaz. zák. nelze vyvoditi primérní sebeurčovací právo jazykové obcí, vidno je již z toho, co svrchu bylo uvedeno. Je tudíž také pro spor bez jakéhokoliv významu, ukazuje-li stížnost na právní stanovisko, jež v otázce sebeurčovacího práva jazykového obcí zaujímal býv. ss na podkladě právních předpisů nyní neplatných (arg. § 9 jaz. zák.) a na právní stanovisko zaujaté svého času k této otázce nss-em, když odklon od něho je založen na zevrubné úvaze platného právního stavu na poli jazykovém jeho odborného, příp. adm. plena.
Otázkou významu citace § 3 v § 8 odst. 1 jaz. zák. zabýval se nss ve svém nál. Boh. A 8475/30 a dospěl k názoru, že citací tou zákonodárce zamýšlel jen naznačiti subjekt úpravy, který je v obou §§ shodný, nikoli snad druh a výpočet úředních úkonů, kterých se úprava státní mocí výkonnou smí týkati. Při názoru tom setrvává nss i nyní.
Neprávem tedy popírá stížnost z důvodů prve uvedených platnost předpisů čl. 72 odst. 3 a čl. 82 odst. 2 jaz. nař. a zákonitost nař. rozhodnutí.
V části druhé formuluje stížnost svoje výtky za předpokladu, že by se bylo dostalo státní moci výkonné předpisem § 8 odst. 1 jaz. zák. zmocnění jíti při úpravě autonomního užívání jazyků přes míru omezení vytčenou v § 3 jaz. zák. a postup její argumentace je v podstatě tento:
Státní moc nařizovací není oprávněna na základě zásady preponderance státního jazyka uložiti samosprávným svazům, aby podání učiněná v jejich jednacím jazyku vyřizovaly ve státním jazyku nebo také ve státním jazyku, poněvadž jazykový zákon nemá normy, z které by se dalo vyvoditi, že zásada preponderance státního jazyka platí i na poli samosprávy. Neboť opřela-li by se o tvrzený národní charakter státu, který by se dovozoval z toho, že stát byl čsl. národem vybudován, nutno tento důvod odmítnouti jako neprávnický, ježto úvod ústavní listiny pod výrazem čsl. národ rozumí státní národ vůbec a pak může se přec jen mluviti o právu příslušníka čsl. jazyka na vyřízení v jeho jazyku a nikoli o přednostním právu státního jazyka, a okolnost, že samosprávné svazy musí čsl. podání přijímati a vyřizovati, neznamená přednost čsl. jazyka. Mylně proto usuzuje nss ze zásady preponderance státního jazyka na platnost nařízeni stanovícího, že domovské listy mají se vyhotovovati vždy také v jazyku státním na prvém místě. Státní moc výkonná musí při úpravě užívání jazyků pro úřady samosprávné atd. podle ustanovení § 8 odst. 1 jaz. zák. říditi se‘ zásadami obsaženými v jaz. zákoně, jež se dají z něho získati abstrakcí. Abstrakce může jíti více či méně daleko a zásada preponderance, vytyčená nss-em, je právě získána nejdále jdoucí abstrakcí a vedla by k tomu, že při popření jazykového sebeurčovacího práva samosprávných korporací státní moc výkonná při úpravě užívání jazyků byla by omezena jen ustanovením § 3 odst. 4 jaz. zák. Je tedy v rozporu s duchem jaz. zák., jestliže státní moc výkonná tuto nejvzdálenější zásadu položila za základ při úpravě užívání jazyků samosprávných korporací. S touto zásadou křižuje se také nárok kvalifikované jazykové menšiny na užívání jejího jazyka (§ 2 jaz. zák.). Naproti tomu, normuje-li § 3 jaz. zák. v 1. odst. přijímání a vyřizování čsl. podání a v odst. 4 přijímání a vyřizování jinojazyčných podání za určitých předpokladů, může z toho býti usuzováno, že je v duchu jaz. zák., aby se vyřizování dělo v jazyku podání, zvláště když § 2 jaz. zák. za předpokladů v něm uvedených vyřízení jinojazyčných podání v jejich jazyku nařizuje. Podává se tu tedy zásada konkrétním normám jazykovým bližší, která nemůže zásadou preponderance státního jazyka býti zatlačena a která požaduje, aby vyřizování jinojazyčných podání za předpokladu ustanovení odst. 4 § 3 jaz. zák. dělo se v jazyku podání těch, když státní moc výkonná požaduje vyřizování čsl. podání v tomto jazyce. Bylo-li tedy vydání takového předpisu opomenuto, pak nutno mezeru tu podle zmíněné zásady doplniti. Nss pro platnost předpisu, ukládajícího samosprávným svazům, aby podání učiněná v jejich jednacím jazyku vyřizovaly v jazyku státním nebo také státním, uvádí jako další důvod, že domovských listů se upotřebí také u soudů a úřadů, které k přijímání a vyřizování podání v menšinovém jazyku nejsou povinny; ale podstatnost tohoto důvodu padá tím, že je možno domovské listy stejně jako jiná vyhotovení obce v jejím jednacím jazyku před upotřebením u českého soudu neb úřadu přeložiti do státního jazyka. Použití státního jazyka neospravedlňuje také okolnost, že domovský list je veřejnou listinou, neboť přes to zůstává listinou, jež obcí se vystavuje a pro vystavení její platí předpisy o jazykovém úřadování obce.
Konečně trpí nař. rozhodnutí po názoru stížnosti také vadností řízení, ježto z něho vůbec není vidno, o kterou zásadu dovoženou z jaz. zák. se opírá.
Stížnost není ani v této části důvodná.
Nss vyslovil právní názor, že předpis čl. 72 odst. 3 jaz. nař. je vydán v duchu jaz. zák., v nál. Boh. A 8072/29. Co se týče předpisu čl 82 odst. 2 jaz. nař., dospěl nss k právnímu názoru, že předpis jest kryt jaz. zákonem již v nál. Boh. A 8074/29. Názor v nálezu tom vyslovený založil nejen na zásadě preponderance státního jazyka, nýbrž vedle zásady té též na důvodech ještě jiných. Stížnost hájíc opačné právní stanovisko, vytýká z důvodů svrchu uvedených nepoužitelnost zásady preponderance státního jazyka, ale neprávem.
Z rámce předpisů jaz. zák. vystupuje přímo plasticky zásadní vůle zákonodárce pojistiti přední místo užívání čsl. jazyka ve veřejném životě. Vůle tato nepomíjí ani veřejného života na poli samosprávy, neboť i zde se vyjadřuje kategorickými příkazy, jak o tom svědčí zejména předpisy odst. 1 a 2 § 3 jaz. zák. Spočívá tedy zásada preponderance čsl. jazyka v podstatě na vyjádřené vůli zákonodárce pojistiti přední místo užívání tohoto jazyka ve veřejném životě čsl. republiky vůbec.
Tvrdí-li tedy stížnost, že se nedá ze žádné normy jaz. zák. dovoditi zásada preponderance na poli samosprávy, ocitá se tím v rozporu s předpisy jaz. zák. a důvody, z nichž stížnost možnost zásady preponderance státního jazyka na poli samosprávy popírá, nemají vzhledem k základu preponderance té věcné oprávněnosti. Užívá-li se v běžné mluvě výrazu »preponderance státního jazyka«, nebo mluví-li se o právu soudu, státních úřadů, aby ve styku s nimi bylo užíváno státního jazyka, nelze v tom spatřovati, jak to činí stížnost, nějakou personifikaci státního jazyka a úmysl činiti z něho nebo ze soudů a státních úřadů subjekty nějakých práv na poli jazykovém, čerpaných z jaz. zák., nýbrž má se tím vyjádřiti způsobem v mluvě obvyklým zásadní vůle zákonodárcova, aby užívání čsl. jazyka jako oficielního jazyka státu čsl. dostalo se ve veřejném životě prvního, t. j. předního místa. Ostatně, že preponderance státního jazyka má místo též na poli samosprávy, dovodil nss již v nál. Boh. A 8072/29. Stejně se má věc, tvrdí-li stížnost, že zásada preponderance čsl. jazyka je zásadou získanou z předpisů jaz. zák. nejdále jdoucí abstrakcí a popírá-li z toho důvodu přípustnost použití zásady té k odůvodnění platnosti prve cit. předpisů jaz. nař. Předpis § 2 odst. 2 jaz. zák. o užívání jiného jazyka vedle jazyka čsl. ve styku se soudy, státními úřady a orgány republiky za určitých v něm vytčených předpokladů je jen striktně vymezenou výjimkou z oné zásadní vůle zákonodárcovy svrchu označené a není tedy vůbec možno, aby jazykový nárok, podávající se pro příslušníka menšinového jazyka z této normy, se křižoval se zásadou preponderance státního jazyka, spočívající na zmíněném podkladě. Stejně výjimečnou povahu má předpis odst. 4 § 3 jaz. zák. v příčině užívání menšinových jazyků na poli samosprávy.
Jestliže tedy stížnost srovnává tento předpis stanovící striktně, kdy a za jakých podmínek možno použiti na poli samosprávy toho kterého jazyka menšinového, s předpisem směřujícím, k tomu, aby užívání čsl. jazyka jako státního oficielního jazyka republiky i na poli samosprávy bylo bezpodmínečně respektováno a na tom základě činí závěr, že odpovídá duchu jaz. zák., aby podání v jazyku menšinovém učiněná byla v tomto jazyku vyřizována, požaduje-li se vyřizování čsl. podání v jejich jazyku, nedochází tím stížnost — jak se domnívá — k zásadě bližší konkrétním normám jaz. zákona získané abstrakcí z norem jaz. zákona, nýbrž k něčemu zcela jinému, t. j. k nepřípustnému rozšíření striktního výjimečného předpisu.
Pokud stížnost vytýká, že pro otázku platnosti předpisu čl. 72 odst. 3 jaz. nař. jsou bezpodstatný okolnosti, že domovských listů se upotřebí také u soudu a úřadů, které ku přijímání a vyřizování podání v menšinovém jazyku nejsou povinny a že domovský list jest veřejnou listinou, o něž nss vedle zásady preponderance státního jazyka opřel svůj právní názor, nebylo třeba výtkou tou se věcně zabývati, ježto i v případě, že by stanovisko stížnosti bylo správné, nemělo by to pro výsledek sporu významu, když nss v nál. Boh. A 8072/29 uvedl pro svůj názor ještě jiné okolnosti, které stížnost opomenula při formulování této námitky citovati, že totiž domovský list obsahem a účelem svého vydání není jen veřejným listinným osvědčením o obecní příslušnosti svého majitele, nýbrž má právní význam a účinek širší, ježto se ho užívá kdekoli i jako listiny prokazující nejen příslušnost v obci čsl., ale vyjadřující — třeba že nikoli s plnou listinnou průkazností, přece alespoň nepřímo — také příslušnost majitele jeho k čsl. státu, dále, že domovský list uznává se také do jisté míry jako listina legitimační, svědčící o totožnosti osoby, která se jí vykazuje a podstatnost těchto okolností stížnost nechává nepopřenu.
Konečně sluší uvésti, že žal. úřad jako úřad administrativní, který podle § 102 ústavní listiny nemá práva zkoumati platnost nařízení, musel se v důvodové části svého rozhodnutí přirozeně omeziti toliko na subsumpci skutkových okolností pod příslušné předpisy jaz. nař. a nelze proto shledávati vadu řízení v tom, že v důvodové části nař. rozhodnutí nejsou uvedeny zásady získané abstrakcí z předpisů jaz. zák., jež by svědčily o platnosti předpisů jaz. nař., jichž se žal. úřad dovolal.

V tomto dosud neuveřejněném nál. bylo mimo jiné vysloveno toto: Bezdůvodnou jest výtka, že nejvyšší správní soud mlčky přešel v nálezu Boh. A 8072/29 důvodovou zprávu ústavně-právního výboru k § 3 jaz. zák., která prý vychází docela jasně z jazykového sebeurčovacího práva obcí. Bezpodstatnost této námitky jest zřejmá již z odůvodnění uvedeného nálezu, kde se řečená důvodová zpráva, s označením tisku 2442, výslovně cituje, z čehož plyne, že se nejvyšší správní soud také jejím obsahem zabýval. Zmínka o jazykovém sebeurčovacím právu obcí, obsažená v této zprávě, není však s to, aby z ní mohlo býti takovéto právo obce dovozováno, neboť pro interpretaci zákona jest podle konstantní judikatury nejvyššího správního soudu rozhodné jediné to, co zákonodárce projevil poznatelně jako svou vůli v zákoně samém. K motivům, které v něm nedošly výrazu, není možno přihlížeti. že pak z jazykového zákona nelze vyvoditi sebeurčovací jazykové právo obcí, aby obce užívaly svého jednacího jazyka výlučně, bylo již ve shora uvedených nálezech zevrubně dolíčeno. Míní-li stížnost, že jazykové sebeurčovací právo obce výslovně v jazykovém zákoně zrušeno nebylo, a že by se tak musilo státi, aby bylo odstraněno, stojí vlastně na stanovisku, jež zaujal nejvyšší správní soud již v nálezu Boh. A 7173/28, kterého se stížnost také dovolává, jež však nejvyšší správní soud ve shora citovaných nálezech podle usnesení svého odborného a administrativního plena opustil. _8499

Citace:

Č. 10245. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 829-834.