Č. 10018.

Stavební právo (Čechy): I. Jde o parcelaci podle § 10 stav. ř., prodá-li vlastník jednotlivé dílce své pozemkové parcely jiným osobám, které teprve později použijí dílců těch k stavbě? — II. Okolnost, že pozemek byl pojat do plánu regulačního, sama o sobě nedokazuje, že odprodání dílce pozemku toho je odprodáním jeho k účelu zastavění.
(Nález ze dne 21. září 1932 č. 14350.)
Věc: Marie Š. v Praze (adv. Dr. Pav. Raubitschek z Prahy) proti zemskému úřadu v praže o rozdělení pozemku na stavební místa.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Městský úřad v J. zaslal st-lce výměr z 9. října 1928 tohoto znění: »Vzhledem k tomu, že opomněla Jste, prve nežli jste přikročila k odprodeji stavebních míst z Vašich pozemků č. k v J., žádati u podepsaného úřadu za povolení k rozdělení (rozparcelování) zmíněných pozemků na stavební místa a k tomu účelu předložiti příslušný parcelační plánek, dovolujeme si, přihlížejíce k § 10 zák. stav. žádati Vás zdvořile o dodatečné předložení parcelačního plánku, vyhotoveného oprávněným geometrem do 14 dnů«. St-lka podala proti tomuto výměru pro případ, že by měl výměr ten býti pokládán na úřední rozkaz, odvolání, v němž namítala, že prodala — Č. 10018 —
částice svrchu uvedených pozemků jako parcely pozemkové a nikoliv jako parcely stavební, a že není povinna žádati za parcelační povolení, poněvadž sama na nich stavěti nechce a je jí lhostejno, k jakým účelům nabyvatelé koupených parcel použijí. K parcelační žádosti nebyla by ani legitimována,, poněvadž není již majitelkou odprodaných parcel.
Okresní úřad v Hořovicích výměrem z 26. března 1929 zamítl odvolání st-lky, ježto tvrzení její, že nedělila pozemek svůj na stavební parcely, je nesprávným, kdyžtě pozemky její byly prohlášeny za stavební místo tím, že byly usneseními obecního zastupitelstva zabrány do obvodu regulačního plánu a tím prohlášeny za zastavitelné mimo části určené pro veřejné účely. Dělení jich samozřejmě nutno opětně míti za dělení na další menší parcely stavební podle § 10 stav. řádu. Na tom nic nemění okolnost, že st-lka není již majitelkou těchto parcel, ježto obecní úřad vyzývá ji právě o dodatečné napravení toho, co bylo opomenuto v době, když pozemek byl dělen.
Odvolání st-lky proti tomuto výměru zamítl zemský úřad v Praze nař. rozhodnutím z důvodů v odpor vzatého rozhodnutí, poněvadž rozprodej pozemků na jednotlivá staveniště dlužno posuzovati jako faktické provádění parcelace.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Je nesporno, že st-lka odprodala ze svých pozemků několik dílců, avšak ve stížnosti se namítá, že není povinností st-lky za parcelační povolení dodatečně žádati, a to zejména proto nikoli, poněvadž neprodala tyto pozemkové dílce ani jako parcely stavební ani s výslovným účelem, aby dílce tyto byly zastavěny, nýbrž že prodala je výslovně jako role. Maje zaujmouti stanovisko k této námitce musil nss vyšetřiti smysl a dosah ustanovení § 10 čes. stav. řádu, o něž se nař. rozhodnutí opírá.
Podle ustanovení cit. § 10 vázáno je rozdělení pozemku na místa stavební na zvláštní t. zv. »parcelační« povolení úřední. Tato zákonná náležitost je postavena v dalším předpisu téhož § pod sankci, že žádost za povolení ke stavbě na staveništi, rozdělením pozemku vzniklém, smí býti podána teprve, když povolení parcelační bylo uděleno, takže žádost taková, dokud povolení parcelačního dosaženo nebylo, má býti úřadem stavebním odmítnuta. Účelem zvláštního stavebně-právního povolení parcelačního je zejména úřední přezkoumání způsobilosti navržených stavenišť k účelnému zastavění (§ 10 odst. 2, § 13 č. 1 čes. stav. ř.). K rozdělení pozemku na staveniště podle § 10 pojí se pak podle § 22 stav. řádu povinnost »toho, kdo za rozdělení žádal«, aby obci bezplatně postoupil z rozděleného pozemku části potřebné pro ulice a náměstí.
Tyto předpisy zákonné není možno proti zjevné intenci zákona vykládati tak, aby bylo možno je obcházeti, což děje se zejména tou cestou, že majitel pozemku, rozprodav jednotlivé jeho dílce a rozděliv pozemek knihovně a katastrálně, tvrdí, že nerozdělil svůj pozemek »na místa stavební«, kdežto nabyvatelé jednotlivých dílců, domáhajíce se stav. povolení, tvrdí zase, že nežádají za rozdělení svého pozemku na několik stavenišť, nýbrž že hodlají svůj pozemek zastavěti jen budovou jedinou. Znění zákona nikterak nebrání výkladu, jenž intenci zákona hoví a obmyslné jeho obcházení vylučuje. — Č. 10018 —
Podle zmíněné již sankce, v § 10 stanovené, nemá se podati žádost za povolení ke stavbě na dílci vzniklém rozdělením pozemku na staveniště dříve, než bylo uděleno povolení parcelační. Nedostatek předchozího po- volení parcelačního brání tedy i každému nabyvateli jednotlivých pozemkových dílců v žádosti za povolení stavební, takže má-li povolení stavebního kýmkoli býti dosaženo, je nutno, aby dříve opatřeno bylo povolení k stavebně-právnímu rozdělení pozemku, jehož rozdělení a rozprodej, třeba že byly již na půdě práva soukromého a i v knize pozemkové provedeny, ne- mají vzhledem ke kategorickému předpisu § 10 stav. ř. stavebně-právně žádného významu (srov. Budw. 13123/1899). Nemají-li však v dosahu předpisu § 10 stav. ř. soukromoprávně disposice majitele pozemku právního významu, plyne z toho, že majitel nerozděleného pozemku nemůže se těmito svými disposicemi vyhnouti povinnostem stavebním řádem stanoveným, z čehož zase následuje, že jest jeho věcí, aby dříve, než za povolení ke stavbě na dílcích tohoto pozemku bude kýmkoliv žádáno, opatřil si dodatečně stavebně-právní povolení k rozdělení pozemku, třeba že již není jeho vlastníkem. Přesunovati tuto povinnost na nabyvatele jednotlivého pozemkového dílce je již proto nepřípustno, poněvadž nikoliv tento, nýbrž právě majitel nerozděleného pozemku je původcem rozdělení, kteréhož předpis zákonný chce postihnouti.
Sluší arci připustiti, že předpis § 10 stav. ř. dopadá jen na případy, kde se pozemek vskutku rozděluje na místa stavební. Případ takový je však dán vždycky, kdykoliv je poznatelno, že rozdělením pozemku mají vzniknouti staveniště. Je-li však zřejmo, že pozemek rozděluje se za účelem zastavění dílců, není zapotřebí, aby účel tento byl (nyní ve zcizovacích smlouvách) výslovně označen, neboť jinak bylo by zůstaveno libovůli toho, kdo pozemek rozděluje, chce-li se předpisům zákona podrobiti nebo jim se vyhnouti. Je-li z okolností konkrétního případu, jako na příklad z polohy, podoby, trhové ceny pozemkových dílců a pod. spolehlivě poznatelno, že rozdělení pozemku, byť provedeno bylo jen disposicemi soukromoprávnými a nikoli také parcelací stavebně-právní, má za účel stavební využití vzniklých dílců, je tím dostatečně prokázána vůle majitele pozemku rozděliti tento na místa stavební anebo aspoň vědomí jeho, že rozdělení pozemku děje se za tímto účelem, i když zcizovací smlouvy snaží se tento účel rozdělení pozemku zakrýti, neboť, jak již judikaturou opětovně bylo vysloveno (srov. na př. Budw. A 5087, 5138 a j.), záležeti může toliko na podstatě věci, nikoliv však na formálním postupu, jímž se rozdělení pozemku za účelem jeho zastavění provádí.
Z těchto úvah plyne, že je lhostejno, jakým způsobem st—lka ve zcizovacích smlouvách odprodané dílce svého pozemku označila. Plyne z nich však také, že šlo-li vskutku o rozdělení pozemku za účelem zastavění jeho dílců, nemohla by st-lka, jež soukromoprávnými zcizovacími akty rozdělení takové provedla, důvodně vzpírati se povinnosti vymoci si aspoň dodatečně stavebně-právní povolení parcelační.
Aby však bylo lze konstatovati, že běží vskutku o rozdělení pozemku za účelem stavebního využití dílců, je nutno náležitě zjistiti okolnosti případu, a zkoumati, zdali z okolností těchto je možno usuzovati, že st—lka — Č. 10018 —
měla úmysl rozdělení takové uskutečniti aneb aspoň že si mohla býti účelu tohoto rozdělení vědoma.
Žal. úřad však neopřel své rozhodnutí o skutečnosti, jež by úsudek právě zmíněný ospravedlňovaly, a obsah zpráv obce j—cké z 26. února 1929 a z 20. dubna 1929, podle nichž st—lka odprodala již čtyři stavební místa, jejichž noví majitelé žádají o stavební povolení, za trhovou cenu 120 Kč za jeden čtvereční sáh, což i na stavební pozemky v J. jest cena příliš vysoká, st—lce ani nesdělil, takže nss neměl příležitosti zkoumati, zdali okolnosti právě zmíněné by stačily podepříti úsudek, že šlo o zamýšlené neb aspoň vědomé rozdělení pozemku na staveniště. Žal. úřad omezil se na to, že prostě přijal odůvodnění okresního úřadu, podle něhož pozemky st—činy jsou zabrány do plánu regulačního, a připojil k odůvodnění tomu jen poznámku, že odprodej pozemků na jednotlivá staveniště dlužno posuzovati jako faktické provedení parcelace. Avšak okolnost, že pozemek byl pojat do plánu regulačního, sama o sobě ještě nedokazuje, že odprodání dílce tohoto pozemku jest odprodáním jeho k účelu zastavění, t. j. hospodářskému jeho využití na staveniště, takže předpoklad žal. úřadu, že šlo o odprodej pozemků na staveniště, nemá dostatečné opory. Pro tento nedostatek slušelo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 6 zák. o ss.

Citace:

č. 10018. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 278-281.