Č. 10003.

Řízení správní: I. § 68 odst. 3 vl. nař. č. 8/1928 neukládá ústřednímu úřadu povinnost, aby svoje rozhodnutí dodával stranám přímo, ani aby písemné vyřízení bylo podepsáno orgánem, který rozhodnutí vydal, resp. který byl k jeho vydání oprávněn. — II. § 70 odst. 1 vl. nař. č. 8/1928 neukládá úřadu, aby odůvodňoval právní názor, jejž v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil.
Kinematografy: III. Povoleni kinematografické licence je ponecháno volnému, v žádném směru neobmezenému uvážení úřadu.
(Nález ze dne 13. září 1932 č. 13920.)
Prejudikatura: ad III.: Boh. A 482/20, 678/21.
Věc: Obec R. (adv. Dr. Jan Kohl z Prahy) proti ministerstvu vnitra o kinematografickou licenci.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výnosem z 11. března 1928 udělila zsp v Praze stěžujícímu si městu podle § 4 min. nař. z 18. září 1912 č. 191 ř. z. povolení pořádati v R. č. p. . . . kinematografická představení, vyznačená v § 3 odst. 2 cit. nař. na dobu do 31. prosince 1929. Zároveň vyslovila, že provozování kinematografické licence jest vázáno těmito podmínkami: — — — — —
Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad odvolání, které stěžující si město podalo proti některým ze stanovených podmínek a to z těchto důvodů: »Udělení licence kinematografické jest ponecháno volnému, v žádném směru nevázanému uvažování úřadu, který může tudíž udělení licence učiniti závislým na splnění určitých podmínek i jiného druhu, než jaké jsou uvedeny v min. nař. z roku 1912 č. 191 ř. z., jen když tyto podmínky neodporují platnému právnímu řádu. Neodporují tudíž nař. podmínky platnému řádu proto, že nejsou uvedeny v min. nař. č. 191/1912, resp. dekretu dvor. kanceláře ze 6. ledna 1836, svazek 64 Sb. zák. pol. č. 5.
Uvažuje o stížnosti podané na toto rozhodnutí, zabýval se nss nejprve námitkou, vytýkající, že písemné rozhodnutí, jež bylo dodáno stěžujícímu si městu, není podepsáno úředním orgánem povolaným k vydání rozhodnutí a není ověřeno kanceláří, že vyhotovení souhlasí s vyřízením, a nevyhovuje proto předpisům § 68 3. odst. vl. nař. č. 8/28. Poněvadž nař. rozhodnutí — Č. 10003 —
bylo vydáno úřadem ústředním a stěžujícímu si městu bylo intimováno policejním komisařstvím v K. a stížnost vytýká, že písemné vyřízení není podepsáno úředním orgánem povolaným k vydání rozhodnutí, nelze námitce té rozuměti jinak, než že písemné rozhodnutí mělo býti straně dodáno přímo žal. úřadem a že vyhotovení mělo býti podepsáno orgánem tohoto úřadu, který byl k jeho vydání povolán. Avšak požadavek takový o předpisy vlád. nař. č. 8/28 opříti nelze; neníť tu nařízeno, ani aby ústřední úřady dodávaly svá rozhodnuti stranám přímo, ani aby písemná rozhodnutí byla podepsána úředním orgánem, který rozhodnutí to vydal, resp. byl k jeho vydání povolán. Stížností dovolané ustanovení § 68 odst. 3 předpisuje jen, aby v písemném rozhodnutí byl označen úřad, který je vydává, bylo uvedeno datum a připojen »podpis úředního orgánu k tomu oprávněného tedy nikoli — jak tvrdí stížnost — úředního orgánu, který byl povolán k vydání rozhodnutí, nýbrž onoho orgánu, který jest oprávněn jménem úřadu podpisovati. Nelze tedy v předpisu tom shledávati oporu pro názor, že písemné rozhodnutí ústředního úřadu musí býti straně vydáno přímo tímto úřadem a podepsáno jeho orgánem, který je vydal, resp. k jeho vydání byl povolán, a jest opačné mínění stížnosti nesprávné. Poněvadž pak v konkrétním případě intimát nař. rozhodnutí vyhotovený policejním komisařstvím v K. podepsal správce tohoto úřadu, nebylo třeba ještě ověření kanceláře, že vyhotovení souhlasí s vyřízením, neboť ověření takového jest podle cit. ustanovení § 68 vl. nař. č. 8/28 třeba jen v případě, že písemné rozhodnutí není podepsáno orgánem k tomu oprávněným.
Po formální stránce namítá stížnost, že právní názor vyslovený v nař. rozhodnutí, že udělování kinematografických licencí jest ponecháno volnému, v žádném směru nevázanému uvážení úřadu, není v nař. rozhodnutí odůvodněn podle § 70 odst. 1 vl. nař. č. 8/28, předpisujícího, aby v odůvodnění byly shrnuty výsledky řízení a právní posouzení věci, případně i úvahy, jež rozhodovaly při oceňování důkazů. Stížnost, vznášejíc tuto námitku, přehlíží, že citovaný jí předpis vztahuje se na odůvodnění úředního rozhodnutí, nikoli na odůvodnění právního názoru v rozhodnutí tom vysloveného. Cit. předpisu vl. nař. č. 8/28 jest plně vyhověno tím, když úřad v odůvodnění svého rozhodnutí vysloví právní názor, podle kterého konkrétní věc posuzuje, a není třeba, aby tento právní názor odůvodňoval. Tomuto požadavku bylo v konkrétním případě vyhověno a není proto rozhodnutí v odpor vzaté stiženo vytýkanou vadou.
Ve věci uvážil nss toto:
Kinematografická představení náležejí k veřejným představením, jež jsou předpisem čl. V. lit. o) uvozovacího patentu k živn. řádu vyňata z platnosti předpisů tohoto zákona. K jejich provozování jest potřebí povolení, k jehož udělování bylo zmocněno podle min. nař. z 19. ledna 1853 č. 10. ř. z. přílohy C) § 14, pokud se týče podle § 8 zák. z 19. května 1868 č. 44 ř. z., místodržitelství a jež tudíž podle předpisů platných v době, kdy bylo vydáno rozhodnutí I. stolice, udělovala zem. správa pol. Po materielní stránce sluší veřejná představení, tedy i představení kinematografická, posuzovati s hlediska předpisů daných dekretem dvor. kanceláře ze 6. ledna 1836 Sb. zák. pol. č. 5. a min. nař. z 25. listopadu 1850 č. 454 ř. z. Zabývaje se — Č. 10003 —
výkladem těchto právních norem, vyslovil nss v nál. Boh. A 482/20 právní názor, že povolení k veřejným představením jest ponecháno úplně volnému, v žádném směru nevázanému uvážení úřadu, takže na udělení takového povolení vůbec nijaký právní nárok nepřísluší. Na názoru tom trvá nss i v tomto případě. Poněvadž pak předpisy min. nař. z 18. září 1912 č. 191 ř. z. o pořádání veřejných představení kinematografických musejí býti vykládány se zřetelem k oněm normám starším, sluší míti za to, že i udělování povolení k veřejným představením kinematografickým jest ponecháno volnému uvážení úřadu v žádném směru neobmezenému, takže na udělení takového povolení vůbec nijaký nárok straně nepřísluší, zejména když obsah nařízení nepodává podklad pro domněnku, že by státní správa byla chtěla vzdáti se zásadního práva rozhodovati o udílení povolení k veřejným představením podle zcela volného, nijak neobmezeného uvážení, pokud jde o veřejná představení kinematografická. Takto vyslovil se nss již v nál. Boh. A 678/21. Jestliže pak právní normy, upravující provozování podniku biografického, ponechávají úřadům volnost, chtějí-li žadateli licenci k provozování kinematografických představení uděliti či nic, plyne z toho důsledně, že jest právem úřadu, aby — rozhodne-li se žadateli kinematografickou licenci uděliti — licenci tu podle své volné úvahy obmezil vedlejšími ustanoveními. To plyne ze zásady »in maiori minus continetur«. Vedlejší ustanovení taková, ať jsou jakákoli, nemohou zkrátiti žadatele v právu, jehož nemá.
V konkrétním případě zsp v Praze výnosem z 11. března 1928 udělila stěžujícímu si městu žádanou licenci kinematografickou s určitými obmezeními. Zamítl-li žal. úřad odvolání, jímž se st-l bránil proti uloženým mu obmezením, nemohl se tento výrok dotknouti nějakého subj. práva stěžujícího si města a nemůže proto se zřetelem na ustanovení § 2 zák. o ss míti jeho stížnost úspěchu.

Citace:

č. 10003. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 241-243.